S atentáty na Hitlera se roztrhl pytel | Reflex.cz
reklama
nahoru

S atentáty na Hitlera se roztrhl pytel

Jan Berwid-Buquoy30. července 2012 • 10:00
S atentáty na Hitlera se roztrhl pytel
Adolf Hitler
• foto: 
Profimedia.cz

Lidská představivost je všeho schopná. Dne 23. 7. 2012 vysílala ČT2 velice zajímavou dokumentaci pod názvem „Čtyřicet dva atentáty na Hitlera“ (původně americký TV film, „42 Ways to Kill Hitler“, 2008). Američtí autoři si dali hodně práce a podařilo se jim vytvořit skvělý dokument. Má to však jeden drobný zádrhel: žádných 42 atentátů na Hitlera neexistovalo.

reklama

 

Když dne 20. 11. 1945 začal norimberský proces s nacistickými válečnými zločinci, byla řeč pouze o dvou atentátech, které bylo možno bez pochyb fakticky doložit. První se odehrál 8. listopadu 1939 v mnichovské pivnici. Šlo o explozi časované bomby, zabudované do nosného sloupu v sále. Pachatelem byl truhlář Georg Elsner (1903–1945).

 

Druhým nezdařeným pokusem byl výbuch bomby ukryté v aktovce plukovníka Clause Schenka hraběte von Stauffenberga (1907–1944). Nálož explodovala 20. července 1944 v Hitlerově hlavním stanu („Vlčí doupě“) v Rastenburgu. Obě akce selhaly a vůdce III. říše se zabít nepodařilo. Do zahájení norimberského procesu žádné další snahy o sprovození Hitlera ze světa nebyly zaznamenány.

 

Ministr zbrojního průmyslu Albert Speer při dotazu soudu, zdali se cítí vinen, nejprve odpověděl, jako ostatně všichni přítomní obžalovaní, že nikoli. Několik dní nato mu sdělil Göringův advokát, JUDr. Otto Strahmer, šokující zprávu: Speer patrně skončí na šibenici. Kandidát na trest smrti tedy původní postoj odvolal. Náhle se cítil vinen, a navíc ještě dodal: „Připravoval jsem atentát na Hitlera …“ Tak se koncem roku 1945 „narodil“ třetí pokus násilím odstranit německého tyrana.

 

Když Speer vypovídal před soudem o svých přípravách na atentát, vzbuzovalo to u ostatních obžalovaných úsměvy a Hermann Göring se smál tak hlasitě (viz filmový dokument), že jej za ním stojící americká hlídka musela napomenout. Ano, bylo to směšné: Albert Speer, jeden z největších patolízalů nacistického diktátora a atentátník? Není třeba pochybovat. Jde o pohádku, obžalovaný si snaží zachránit život.

 

Další série pokusů, po nástupu Hitlera k moci v letech 1933–1938, dokonce pomocí plnicího pera s výbušninou nebo chrstnutí do obličeje prudce jedovaté látky, jsou naprosto fantastické výmysly. V té době žádné prostředky uvedeného druhu neexistovaly. Jistý Švýcar Maurice Bavaud (1916–1941) prý měl v roce 1938 provést vražedný útok na německého kancléře. Jde nepopiratelně o legendu.

 

Tento neúspěšný student byl členem polofašistické organizace Compagnie du Mystère, která bojovala za svržení komunistické vlády v SSSR a znovunastolení carského režimu Romanovců. Hitlerova politika „Drang nach Osten“ (Tlak na východ) záměrům oné buňky vyhovovala.

 

Bavaud byl vyslán do Berlína, aby promluvil s Hitlerem. Měl smůlu, že u něho našli neohlášenou pistoli, a tím ho obvinili z pokusu o zabití nacistického vůdce. Při mučení a záruce, že když se přizná, zachrání si život, se oběť tedy „přiznala“.

 

Gestapo samo patrně nevěřilo obviněním vůči Hitlerovu sympatizantovi, ale potřebovalo bezpodmínečně nějakou švýcarskou oběť na výměnu německého sabotéra. Ten seděl toho času za mřížemi v Ženevě, a tím se v osobě neúspěšného studenta Bavauda našla vhodná příležitost. Nacisté se však přepočítali. Švýcarsko na návrh nepřistoupilo. Rozzlobené gestapo nechalo v návalu vzteku nešťastníkovi ve věznici Berlín-Plötzensee dne 14. 5. 1941 useknout hlavu.

 

Aktivity generálmajora Henninga von Tresckowa (údajné „výbušniny“ v lahvích od koňaku, transportované v Hitlerově letadle), generála Rudolfa von Gersdorffa (údajně se chtěl vedle Hitlera nechat vyhodit do povětří „odjištěnými granáty“, jež měl připraveny v kapse) a dalších důstojníků Wehrmachtu patří do říše divokých spekulací.

 

Je zajímavé, že von Gersdorff přežil v klidu válku, v roce 1979 byl vyznamenán za to, že za války v Katyni odhalil hroby polských důstojníků zmasakrovaných Stalinovým NKVD, ale za pokus „zavraždit“ Hitlera nedostal ani pochvalu. Patrně bylo vrchnímu velení Bundeswehru jasno: „Generál je poněkud upovídaný.“ Výše uvedený „pokus“ eliminovat tyrana se nikdy neuskutečnil.

 

Sledujeme-li válečnou historickou literaturu západní polokoule, začaly se atentáty na Hitlera „množit“ v publikacích, převážně amerických a britských autorů, teprve začátkem 70. let. Východ tuto tendenci přebírá až v roce 1975 (Polsko a ČSSR), např. V. P. Borovička: „Atentáty, které měly změnit svět“ (Praha 1975). Avšak s číslem „42“ do té doby nikdo neměl odvahu vyrukovat.

 

To se podařilo až britskému historikovi Rogeru Moorhousovi v jeho jinak velice zajímavé publikaci „Killing Hitler“ (New York 2006). Autor sice nepíše o čísle „42“, ale sečítáním všech „pokusů“ odstranit nacistického diktátora dospěl v roce 2008 štáb amerického TV filmu k názvu filmové dokumentace „42 Ways to Kill Hitler“ (42 způsobů, jak zabít Hitlera).

 

To vše se přihodilo v letech 1945–2006. Počkáme-li si dalších 60 let, možná že bude řeč o 84 atentátech. Nic bych za to nedal, že se jednoho dne generace, co přijdou po nás, budou moci dočíst: „Všichni Němci neměli v letech 1933–1945 nic jiného na práci než se násilím zbavit nenáviděného diktátora Adolfa Hitlera!“

 



Klíčová slova: rxrxjanberwidbuquoyhitler



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama