Co s politickými stranami? Odložit je na smetiště dějin! | Reflex.cz
reklama
nahoru
Očima vévody z Elgutu

Co s politickými stranami? Odložit je na smetiště dějin!

Jan Berwid-Buquoy25. července 2012 • 10:00
Co s politickými stranami? Odložit je na smetiště dějin!
George Bush
• foto: 
Profimedia.cz

Stát je organizovaným násilím. Demokracie má násilí méně. Diktatura ho má naopak více. V totalitách vládne jedna politická strana. Její řady plní většinou potenciální hrdelní zločinci. Na rozdíl od totality se v demokracii s politickými stranami doslova roztrhl pytel. Vládne tam chaos a nepopsatelný zmatek. Ten v konečné fázi vede zpátky k totalitě. Jde o jakýsi zjednodušený nekonečný koloběh lidských dějin. Co s tím? Je z toho nějaké reálné východisko?

reklama

 

Již v roce 1933 si americký prezident Franklin D. Roosevelt zcela jasně uvědomil, že klasický stranický systém v rozvinuté demokracii svou neschopností řešit aktuální sociální problematiku je úrodnou půdou pro vznik fašismu (Itálie), nacismu (Německo) a komunismu (Rusko). Bylo nutné vytvořit konzumní společnost („kapitalismus s lidskou tváří“), a tím eliminovat „třídu proletariátu“ coby nosný sloup každé moderní totality.

 

Roosevelt se rozhodl ignorovat dosavadní politické boje a stranické intriky. Ty vedly pouze k prohlubování hospodářsko-sociální krize. Kromě mlácení prázdné slámy ideologie neměly politické strany novému prezidentu USA co nabídnout. Vytvořil tedy vládu na slovo vzatých odborníků a svůj vládní program nazval „New Deal“ (Nový úděl): jakmile se změní „proletář“ v konzumenta, nemá ani fašismus, ani komunismus žádnou šanci. Tak náročný úkol však nemohli zvládnout straničtí intrikáni, aparátčíci a patolízalové.

 

Prezident se tedy rozhodl sestavit vládu z vynikajících odborníků bez ohledu na to, zdali se bude jednat o „demokraty“, nebo „republikány“, či bezpartijní. Ministrem financí jmenoval průmyslníka a multimilionáře Williama H. Woodina. Tím si byl jist, že takový dolarový gigant nebude krást, tunelovat ani proměňovat „víno v peníze“. Ministrem vnitra USA učinil rovněž republikána Harolda L. Ickese, spolehlivého milionáře, o kterém věděl, že bude pronásledovat kriminalitu, a nikoli, aby se stal součástí nějaké pololegální mafie. Ickesovi se navíc podařilo vyslídit veškerá fašistická a komunistická doupata.

 

Extremistické demagogie ať „zprava“, či „zleva“ byly následkem toho od poloviny 30. let v USA naprosto bez mocenskopolitických šancí. Bezpartijní Frances Perkinsová (později se dala k demokratům z náklonnosti k Rooseveltovi) se stala ministryní práce, a tím první ženou v dějinách USA, jež byla členkou americké vlády. Jednalo se o velice dobře promyšlené prezidentovo rozhodnutí, neboť bezpartijní Perkinsová zaručovala „nestranickost“ na americkém trhu práce. Ten zbytek vlády byl sestaven z demokratů, o jejichž odbornosti a legálním bohatství nebylo pochyb.

 

Rooseveltův „New Deal“ se podařil a po druhé světové válce, ve formě „kapitalismu s lidskou tváří“, byl importován na lafetách amerických tanků, v doprovodu s tzv. Marshallovým plánem, do Evropy. Tím byly do budoucna roky, dny a hodiny komunismu sečteny.

 

Naše tzv. postmoderní společnost stojí před tímtéž údělem jako F. D. Roosevelt v roce 1933. Notorický úpadek ideologií po roce 1990 bude krok za krokem degradovat politické strany na pouhé intrikánské sekty. Tyto organizace nejsou schopny ani rozpoznat sociální problémy globálního světa, natožpak aby je uměly řešit. Tak jako v případě Rooseveltova New Dealu budoucnost evropského kontinentu bude patřit vládám odborníků, a nikoli stranickým aparátčíkům zbavených ideologie a úporně hledajícím nového „nepřítele“.

 

Nečasův „hon na čarodějnice“, Klausova kleptomanie, nekompetentnost Parkanové, Rathovy korupční aféry a podobná selhání veličin stranickopolitických aparátů na divadelních prknech národa by neměly mít žádnou budoucnost a patří doslova na smetiště dějin.

 

Tento problém se samozřejmě netýká jen Česka. Kancléřka Angela Merkelová v SRN musela „poslat k vodě“ dva prezidenty a čtyři ministry. To, že byli neschopní, je logické. Co však mimo vlastní neschopnost konkrétně napáchali, se tak úplně neví, neboť aféry tohoto druhu se v SRN (na rozdíl od Česka, Velké Británie a USA) utajují jako atomové zbrojení v bývalém SSSR. Rovněž ve Francii se ztrácejí vládní úředníci tak tichým způsobem, že se skoro nic nepozná.

 

Zvlášť efektivní způsob „odchodu“ si vymysleli Rakušané. Ve vládě Wernera Faymanna (sociální demokracie) v letech 2008–2012 odstoupilo ve Vídni celkem šest ministrů, z toho tři ženy a tři muži. Tito vládní úředníci jsou tzv. odklízeni na jiná předem určená místa v době, kdy vlastně ještě nic nenapáchali, ale už se k tomu neprodleně schyluje. Jde o daleko civilizovanější postup než v SRN (doslova vyhazov na ulici) nebo v ČR (rovnýma nohama přímo za mříže).

 

Když sledujete jména a listiny americké vlády, Kongresu a Senátu, hemží se to tam menšími nebo většími milionáři, někdy pocházejícími i z rodin miliardářů. Když se podíváte na tytéž dokumenty v Evropě, hemží se to tam straníky, kteří kdyby nežili z rekvírovaných peněz daňových poplatníků, už dávno by umřeli hlady.

 



Klíčová slova: rxrxjanberwidbuquoypolitické strany



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama