Bojovník se vrací z války. Na novém albu zápasí Jaromír Nohavica s únavou: je to uhrančivý souboj | Reflex.cz
reklama
nahoru

Bojovník se vrací z války. Na novém albu zápasí Jaromír Nohavica s únavou: je to uhrančivý souboj

Milan Tesař25. července 2012 • 06:00
Bojovník se vrací z války. Na novém albu zápasí Jaromír Nohavica s únavou: je to uhrančivý souboj
Jaromír Nohavica
• foto: 
Václav Jirásek

Je velice příjemné, vychází-li album, o němž dopředu nevíte nic. Nepředchází mu ani reklamní kampaň, ani seznam potenciálních hlášek, ani dohodnutý skandál pro načechrání pozornosti. Čili si Nohavicovo nové album TAK MĚ TU MÁŠ pouštím do úplného ticha.

reklama

 

Vlastně skandál se konal, ovšem pochybuju, že v Nohavicově spolupráci. Píseň Dežo obvinily některé komentáře z podněcování rasové nesnášenlivosti. Tomu nerozumím; kdybych nedokázal přečíst příběh Jarka zbitého Romy jako příměr, zbanalizoval bych všechno, co dosud napsal. Ta píseň říká, že rasismus nevzniká jen z vědomí početní převahy, ale též z předsudku člověka, který má za to, že když chlap zplešatí, že je skin (je to stejně hloupé tvrzení, jakože ne existuje Rom, který nekrade v tramvaji).

 

V jednom z mála prohlášení k novému albu informoval Nohavica o tom, že ve chvílích volna prostě přihazoval písně do torny, dokud nebyla plná. Přesto vznikla kolekce překvapivě sevřená. A jestliže byl vysloven předpoklad, že návratem ke hraní jen s kytarou se písničkář vrátí do osmdesátých let, dobrá polovina alba velice koncentrovaně prozrazuje, jak dalekou cestu od té doby ušel.

 

ČLOVĚK NESE SVÉ BŘÍMĚ

Nechce se mi zatížit písně svými výklady a hledat v nich průsaky do Nohavicova osobního života, případně míchat „vyznání“ a „přiznání“. Naopak, při hledání nesmrtelných písní mám touhu nechat se teleportovat o sto let později, kdy posluchač nebude řešit, proč byla ta či ona píseň napsána – zbude jenom věčná pravda. Bohužel, není zatím ta možnost.

 

Mám-li vystihnout náladu nahrávky dvěma slovy, řekl bych – přestálá únava: jednak ve smyslu, že části obrazů a melodií jako bych už v Nohavicově repertoáru někdy slyšel, jednak cítím vyčerpání po boji, kdy starý zbrojnoš počítá rány, přemýšlí, kudy zpátky do života, a co je – po tom všem – jeho podstatou.

 

Pravděpodobně neřeknu nic nového: Nohavicu lze měřit jenom jím samým – ne pro jeho výjimečné postavení (ačkoli ho má), ale proto, že žádný jiný český písničkář ve svém zpěvníku nezkoumá tak úporně život jako cestu člověka, jenž „nese své břímě“. V podstatě od alba Moje smutné srdce, kde tento obraz zazněl, volí zpěvák hlubokou osobní rovinu a zkoumá, kdy a proč přestává být náš život nesnesitelně nicotný a prchavý. Toto bádání nechybí ani na albech Babylon a Ikarus. Zřejmě přišlo s věkem.

 

NEVYHNUTELNOST, Z NÍŽ MRAZÍ

Ne náhodou se na albu hodně plave. Soubor písní začíná na Řece zapomnění („co bylo, to už není“), po níž všichni plujeme, jenže už nás nezajímá jako kdysi, že „kapitán zpil se rumem a pasažéři blijí“. Před třiceti lety to vykřičel naštvaný bard a tou lodí myslel neudržitelnou společenskou situaci, kterou jsme všichni sdíleli. Dnes zbyl na lodi sám (Zbloudilý koráb) a dobře ví, kam jeho loď jednou dopluje – do tmy. Nohavica poměřuje básně už jen konečností, jelikož „můj koráb vratký je a přídí míří ke dnu“.

 

 

S existenciálním strachem jde ruku v ruce všechno, co k němu patří: skládání účtů v Minulosti, kde nechá vzpomenout na Horáčkovo Stáří z alba Penzion svět a text ozdobí nesmírně silným, dvojsmyslným obratem: „Jsem tvá minulost, tak si mě zvaž!“. Takovou obavu samozřejmě provází i nostalgie, viz Telegram, v podstatě zádušní mše za naše blízké a za telegramy, jež pošta zrušila.

 

„Kdybych skládal denně, napsal bych za rok tři sta pětašedesát písniček. Jenže to já nenapíšu. Často to ale zkouším, protože mě to nikdy nepřestalo bavit.“

JAREK NOHAVICA PRO NOVINKY.CZ

A hlavně – s tím strachem souvisí echo kráčející za člověkem: říkejme mu třeba pověst zesílená popularitou hrdiny, kterého náhle zdrtí zjištění: „… slova jsou jak suché třísky do pecí, škrtneš sirkou a už nemůžeš utéci!.“ Jako zcela klíčový pro pochopení desky považuji verš v písni Já chci poezii, jenž je spíš než poezií zoufalým zvoláním: „Všichni po mně chtějí vlastně strašně málo, aby to šlo, aby to hrálo, aby to fungovalo!“.

 

Doslova hmatatelná je frustrace z toho, jak je to obtížné, z odpovědnosti za něco, co nemůžu ovlivnit, z interpretací, s nimiž nesouhlasím, z popularity, která váží čím dál víc. Nakonec Nohavica ve www. idnes vyštěkne otázku: „Proč musí mít sebeblbší píseň nějaké poslání?“ Ostinátní témata akordeonu Roberta Kuśmierského (naprosto zásadně ovlivnil hudební vyznění nahrávky) v těchto klíčových pasážích suplují tikot hodin, faktor času, který nelze zastavit. Z té nevyhnutelnosti mrazí.

 

Naopak, rozpačitý jsem u skladby Kupte si hřebeny, jejíž zařazení jsem nepochopil, a to navzdory skvělé úvodní scéně „Kupte si hřebeny, čekají nás všivé časy“. Dramatická hrozba rudou jízdou za zpěvu Internacionály působí svým neodstupem a krylovskou temnotou v době, kdy nejmladší generace vůbec neví, co to slovo znamená, pateticky, až nechtěně komicky. Nechybí Nohavicův už tradiční, láskyplně ironický bedekr (U nás na severu). Text se odehrává v zemi mamutů pod Radhoštěm a svou brutalitou je dokonale srostlý s písní Dežo.

 

Tentokrát mu ovšem Nohavica přisoudil poněkud opršelou melodii, kterou jsem už určitě někde slyšel. Obecně – v rychlejších věcech stojí Nohavica pořád oběma nohama v Rusku, jaksi okultně propojený s Vladimirem Vysockým. Jeho mollová poetika je Nohavicovi tak blízká, že se k ní vrací i za cenu nebezpečí zaměnitelnosti. V jedné z nich (Moskevská virtuálka) dojde na rozpustilou reportáž z Moskvy, v níž vypravěč vtipně zachytil mísení Východu a Západu, pro dnešní Rusko tak charakteristické.

 

ANDĚLÉ V HOTELOVÉM POKOJI

Absolutní sílu písně cítím tam, kde se autorova silná tvůrčí poloha, říkejme jí ironická skepse, potkala s tajemstvím, s jakousi neuchopitelnou nezřetelností: slyším ji v písni Zlo sedí v rohu pokoje, kde ospalý, až biedermaierovský tón zneklidňuje a nepojmenované zlo vyvolává otázku: kdo jím je? V první sloce policajt, jenž šátrá v našich životech, anebo nemohoucnost změnit od sezení u televize vlastní život, anebo my sami, odsouzení k různě velké porci špatného svědomí ve vlastním těle?

 

Jiným uhrančivým místem je www.idnes. Zpočátku jsem se lekl její konkrétnosti a PR velkému zpravodajskému serveru. Teprve když jsem na druhý poslech vedle strašivých titulků převzatých z černé kroniky uslyšel Nohavicovu osobní rovinu umírající lásky, tvořící rub písně, došlo mi, že míchání privátních a veřejných dějin je jeho parádní disciplína. Vzpomenete si na Halelujá?

 

À propos andělé. Ani tentokrát nechybí písničkářova přímluva k cherubínům jeho života. To oni jsou naděje „během plavby černým orkánem“, kde „když jednou padnem, nevstanem“. Jaromír Nohavica natočil novou desku v pokoji 309 prostějovského Grandhotelu a já bych řekl, že tam s ním všichni ti tři andělé celou dobu byli.

 



Klíčová slova: rxrxmilantesarnohavica



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama