Řekněme si to upřímně – většina těch přirovnání, jimiž se především hudební publicisté pokoušejí jednoduše opsat hudbu nějakého nováčka tím, že ji označí za reinkarnaci tvorby někoho slavného (noví Beatles, nová Nirvana, nový Radiohead aj.), stojí na vodě.
Jsou ale případy, kdy je za tím víc než něčí snaha usnadnit si práci. Mezi ně patří i dvaatřicetiletá francouzská zpěvačka vystupující pod jménem Zaz, o níž se – nikoliv neprávem – zavedlo mluvit jako o nové Edith Piaf.
Isabelle Geffroyová, jak zní pravé jméno Zaz, se nenarodila na chodníku, jak se to traduje o největší francouzské šansoniérce, ale ve středostavovské rodině města Tours, ležícího na řece Loiře. Po matce učitelce podědila španělskou krev, což se v jejím zpěvu projevuje nadmírou temperamentu, jenž pro obvykle spíše švitořivé francouzské zpěvačky není úplně typický.
Výrazné hudební nadání projevovala stejně jako její bratr a sestra od dětství, a tak jako oni od jedenácti studovala na místní konzervatoři, kde se vrhla na hudební teorii, piano, kytaru, housle a sborový zpěv. V Bordeaux, kam z rodného města odešla už ve čtrnácti za větším světem, se však zaměřila především na hodiny zpěvu a kromě toho se začala aktivně věnovat sportu. A to především kung-fu, jež jí podle vlastních slov kromě sebevědomí dodalo skvělou fyzickou průpravu na náročná, často velmi dlouhá vystoupení. A mimo jiné zdokonalilo její práci s dechem a vnitřní energií.
Jestli tedy srovnání Zaz s Edith Piaf v něčem nesedí, je to sebedestruktivní život, do něhož spadla první a jemuž se druhá – navzdory profesi, jež k tomu často svádí – úzkostlivě vyhýbá. Co je však společné, je mimořádná muzikálnost, nevyumělkovaný vzhled obyčejné holky z ulice, silné sociální cítění, posedlost tvrdou prací, a především cit pro široké spektrum hudebních stylů.
Za uplynulých deset let Zaz vystupovala s nejrůznějšími jazzovými, bluesovými i pouličními kapelami od Casablanky přes Sibiř až po Japonsko, povětšině v nikterak komfortních podmínkách. Získala si tím však publikum v nejrůznějších koutech světa, což zapříčinilo, že když v roce 2010 vydala svoje první album Zaz, na kterém brilantně skloubila pop, jazz, šanson, latino, cikánskou muziku i pouliční písničkářství, prodalo se ho nikým neočekávaných milión kusů. A největší hit z něj, písničku Je veux (Chci), v níž Zaz pobíhá po ulici v obyčejném kabátku a se šátkem na hlavě, si na YouTube pustilo bezmála devět miliónů lidí.
„Jazz nemá hranice. Nepatří Američanům, Francouzům ani nikomu jinému. Na rozdíl od toho, co soudí většina hudebních novinářů, já si nemyslím, že v tvorbě opravdu velkých jazzových umělců je jakákoliv národní příslušnost,“ odpovídala na otázku, kam by svoji pestrou hudební směsici geograficky zařadila.
Rok po vydání debutového alba zcela zaslouženě vyhrála cenu European Breaker Border Awards, všímající si muzikantů a skupin, kteří výrazně uspěli za hranicemi vlastní země. A současně zde byla vyhlášena francouzským hudebníkem, jenž v uplynulém roce nejvíce koncertoval v zahraničí. Což v konkurenci dlouhodobě silné francouzské popové či taneční scény s globálními hvězdami typu skupin Phoenix či Justice rozhodně není maličkost.
O svých budoucích plánech Zaz říká: „Chci samozřejmě dělat, co miluji, a to je hudba. Umění a setkávání s lidmi jsou pro mě naprosto neodmyslitelné. Ráda bych se ale taky zapojila do sociálních témat, jako vzdělávání dětí, ekologie a agroekologie.“
Ještě předtím si však odbude svoji českou koncertní premiéru na letošním ročníku festivalu Colours Of Ostrava.
sobota 14. 7.
Česká spořitelna stage
20.00 hod.
Colours Of Ostrava
