Helen Mirrenová: Jít před kameru je jako jít do války | Reflex.cz
reklama
nahoru

Helen Mirrenová: Jít před kameru je jako jít do války

Tereza Spáčilová14. července 2012 • 06:00
Helen Mirrenová: Jít před kameru je jako jít do války
foto: Mediafax

Když má někdo Oscara, budí to respekt. Když má někdo Oscara a titul od královny, budí to ještě větší respekt. Herečka Helen Mirrenová (66) je ten druhý případ, ale z respektu má husí kůži. „Milujte mě, obdivujte mě, ale s respektem na mě nechoďte. To slovo mě děsí,“ směje se hvězda 47. karlovarského festivalu, který před týdnem skončil.

reklama


„Byl to ten typ rána, kdy je všechno špatně. Ale OPRAVDU všechno. Bouřka, manžel, stávkující přístroje. Znáte to, ne?“ líčila Helen Mirrenová, proč přišla pozdě na tiskovou konferenci. Kroutila omluvně hlavou, a když zjistila, že špatné ráno neměla jen ona a že migréna netrápí jen hvězdy, ale také novináře, pohotově nabídla pomoc. „Chudáčku můj, dám vám aspirin, chcete? Anebo vám mám radši objednat čaj?“ ptala se a v tu chvíli vůbec nevypadala na ženu, o níž nám říkali, že lpí na oslovování titulem.

 

Když jste se za zpoždění omlouvala na tiskové konferenci, musela jsem před vámi smeknout. Tohle hvězdy běžně nedělají.

Bylo mi trapně. Ráno jsem zpanikařila, měla jsem být za hodinu u vás, novinářů, a nic nefungovalo. Nejdřív jsem nemohla najít tašku s kulmou. Pak jsem zjistila, že v koupelně není žádný kondicionér, což bylo ještě horší – sama máte dlouhé vlasy, takže si dovedete představit, jak bych bez něj vypadala. No a nakonec se ukázalo, že nefunguje ani hotelový fén, uááá (teatrálně zavyje). Skutečně nechcete ten aspirin? Mně na migrénu zabírá.

 

Ne, děkuju, jste laskavá. Jen jsem vás chtěla uklidnit, že nejste jediná, kdo měl špatné ráno.

Tak to se mi ulevilo.

 

Vlastně bych vám spíš měla pogratulovat k ceně. Co s ní uděláte?

Pocestuje se mnou do Anglie. Žiju střídavě tam i v Los Angeles, ale v Anglii mám uloženého Oscara a umím si představit, že mu to s tou vaší slečnou bude celkem slušet. Dokonce si myslím, že by se mohli vzít. Uspořádám jim svatbu a budou mít spolu malé ceničky. Spoustu malých ceniček.

 

Těšíte se, až budete mít svou festivalovou znělku?

Ty znělky s laureáty jsou úžasná věc! Když jsem viděla, jak Jude (Law – pozn. red.) roztříská křišťálovou kouli, aby si mohl holou sošku připevnit na svou limuzínu, smála jsem se jako malá holka. Skvělý vtip. Takže ano, moc se těším. A asi už i vím, o čem bude: oženíme v ní mého Oscara.

 

V děkovné řeči jste žehrala na současný svět filmu, v němž stále není dostatečný počet žen. Když jste začínala, bylo to ale asi o dost horší ...

To se snad ani nedá srovnávat. V Británii tou dobou neexistovaly režisérky, na ženu jste nenarazila na celém širém placu – tedy kromě skriptky, to byla naopak tradiční ženská práce. Dokonce i oborům, jako je maskérství a kostymérství, kralovali dříve muži, film byl neuvěřitelně maskulinní prostor. Často jsem říkávala kolegům: Představte si, že půjdete na plac a tam budete jediní mezi stovkami žen, dennodenně, celý život, co vy na to? A oni – aha, vidíš, o tom jsme nikdy nepřemýšleli. A přesně v tom to bylo – ne že by jim ženy vadily, oni jen nikdy neuvažovali nad tím, jestli je přirozené, že svět ovládají muži. Ti u fi lmu jsou navíc speciální rasa, samci nabití testosteronem, který potřebují, aby se dokázali prosadit. Jak říká můj manžel, jít před kameru je jako jít do války.

 

Co se za ta léta zlepšilo?

Mou největší radostí je vidět, že se ženy dostávají už i do štábu. Stalo se dokonce, že jsem dělala film, jejž produkoval muž a režíroval muž, ale štáb tvořily výhradně ženy. Radost pohledět. K fázi, kdy by byl poměr mužů a žen vyrovnaný, máme samozřejmě ještě daleko, ale postavení žen sílí. A nejen ve filmu.

 

Váš zatím poslední film, drama Za zavřenými dveřmi režiséra Istvána Szabóa, je velmi dojemný a působivý, mně z něj ale paradoxně utkvěla jen jedna zcela nedojemná věta.

Všichni muži jsou idioti?

 

Jak to víte?

Taky ji mám ráda.

 

Souhlasíte s ní?

Nebavme se o mužích, Emerenc, žena, jež to říká a kterou jsem měla tu čest hrát, si naši pozornost zaslouží víc. Já ji doslova zbožňuju. Má dar podívat se na svět z nových, nečekaných úhlů, vždycky mě dokáže ohromit. Magda Szabóová její postavu napsala skutečně skvěle.

 

 

Znala jste někoho jako Emerenc, tedy nepřístupného, v podstatě dost nepřátelského člověka, za jehož uzavřeností se skrývá pohnutý osud?

Taky jste měla pocit, že už jste někoho takového musela potkat? Ta postava je tak nekompromisní – chtěla jsem použít slovo sebejistá, ale to zdaleka není tak výstižné. Tím, čím je, umí být velmi intenzívně. Na tiskové konferenci jsem říkala, že to byla jedna z nejtěžších rolí vůbec, ale musím se opravit – byl to jednoznačně nejtěžší part mé dosavadní kariéry.

 

Možná teď má další otázka vyzní trochu nevhodně, omlouvám se, ale nemůžu si pomoct ...

Zbožňuju nevhodné otázky, do toho.

 

Emerenc ve filmu neustále zametá, tak by mě zajímalo, jestli zametá i Dame Helen Mirrenová?

(Nahlas se rozesměje.) Je to tak, má drahá, i dámy zametají. Nedávno jsem ale objevila kouzlo robotického vysavače, stačí ho vypustit a džžžžž (předvádí), za pár minut máte všude čisto. Ten, kdo ho vynalezl, byl génius, díky němu uklízí ta vaše „dáma“ každý den.

 

Koukám, že titul Dáma (Dame) neberete příliš vážně. Co pro vás vlastně znamená?

Upřímně řečeno, já úplně zapomněla, že nějaká dáma vlastně jsem. Existuje žena jménem Helen Mirrenová, o té si troufám tvrdit, že ji docela znám. Ale kdo je Dame Helen Mirrenová, to opravdu netuším. Nejspíš nějaká cizinka.

 

Změnilo se poté, co vám královna přidělila titul Dame, chování vašeho okolí? Cítíte například víc respektu?

Asi ano, jenže já respekt nemám ráda. Milujte mě, obdivujte mě, ale s respektem na mě nechoďte. To slovo mě děsí, mám pocit, že mě vrhá stranou od ostatních, staví mezi námi zeď.

 

Máte to podobně i s Oscary?

Oscar je hodně legrační záležitost. Nikdy by mě nenapadlo, že bych ho mohla dostat, říkala jsem si, že to se týká jiných hereček, „těch“ hereček, víte kterých (významně protáhne obličej). Byla jsem přesvědčena, že já jsem odlišný typ, protože dělám nízkorozpočtové filmy a taky divadlo, a tudíž se mě ten humbuk kolem cen Akademie nemůže nikdy týkat. No a pak jsem vyhrála a užila si to tak, že jsem zaskočila samu sebe. (Odmlčí se a pak se hlasitě rozesměje.) Víte, co mi to připomíná? Mýdlovou bublinu. Hraje všemi barvami, je krásná, fantastická a vám je v ní báječně, ale pak najednou udělá prásk a je po ní. Jdete do práce a žijete tak, jako jste žila dřív. Jinými slovy, byl to jen jeden příjemný večer, nic víc.

 

Do Karlových Varů jste přijela s manželem, režisérem Taylorem Hackfordem, s nímž máte nehollywoodsky dlouhý vztah. Co na něm i po těch letech milujete?

Oddanost. Mohla jste ji vidět i tady, v Česku. Je opravdová, nehraje ji. Obecně to s ním není lehké, ostatně jako s žádným mužem, ale fakt, že se na něj mohu spolehnout, že je tu pro mě, všechny nedostatky smývá.

 

Takže vám nezávidí, že máte za celovečerní film Oscara, zatímco on „jenom“ nominaci?

Kdepak, je rozumný. Bude to znít jako klišé, ale my se opravdu podporujeme. Když ho nominovali za snímek Ray, držela jsem mu palce a dávala mu najevo, že pro mě je jednoznačným vítězem on. I když nevyhrál. Totéž se pak odehrávalo i z jeho strany. Když jsem soutěžila s Královnou, nezáviděl mi, ale přál. Všichni muži zkrátka nejsou idioti.

 

HELEN MIRRENOVÁ

Dcera ruského imigranta se narodila 26. července 1945 v Anglii jako Helen Lydia Mironoffová. Kariéru začala v National Youth Theatru, v roce 1967 se přidala k Royal Shakespeare Company, ale prosadila se i ve West Endu a na Broadwayi. Průlomovou filmovou zkušeností pro ni bylo drama Cal (1984), následovaly další úspěšné filmové tituly, jako Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec, Gosford Park, Holky z kalendáře či Poslední zastávka. V roce 2003 obdržela Řád Britského impéria s titulem Dame, za roli Alžběty II. ve filmu Královna získala v roce 2007 Oscara. Velkou popularitu jí přinesla postava detektivky Jane Tennisonové v televizní sérii Hlavní podezřelý. Od roku 1997 je vdaná za režiséra Taylora Hackforda. Na MFF Karlovy Vary převzala Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii a představila film Istvána Szabóa Za zavřenými dveřmi.

 

Celý rozhovor si přečtěte v Reflexu 28/2012.

 

Tereza Spáčilová




Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama