DOKUMENT: Analýza nového návrhu zákona o státním zastupitelství | Reflex.cz
reklama
nahoru

DOKUMENT: Analýza nového návrhu zákona o státním zastupitelství

Bohumil Pečinka4. července 2012 • 13:03
DOKUMENT: Analýza nového návrhu zákona o státním zastupitelství
Dokument RX
• foto: 
Jarmila Kubátová

Časopis Reflex se v sérii článků už mnoho týdnů snaží naznačit, že konflikty uvnitř resortu ministra spravedlnosti mají své hlubší příčiny. Nejde ani tak o to, zda má někdo někomu rád nebo zda ten či onen chce jmenovat někoho do významné funkce. Klíčem ke konfliktu, který vyvrcholil odvoláním Jiřího Pospíšila z funkce, je nový zákon o státním zastupitelství, který připravila skupina bývalých prokurátorů v koalici s mladší generací kolem státní zástupkyně Lenky Bradáčové.

reklama

 

 

Jeho hlavním znakem je, že zásadním způsobem mění fungování veřejné žaloby jako instituce. Vzhledem k tomu, že plnohodnotná politická debata k tomuto tématu v české mediální i odborné veřejnosti zcela chybí, rozhodl se Reflex zveřejnit analýzu zákona z pera několika státních zástupců, kteří si z pochopitelných důvodů nepřejí být jmenováni.

 

 

 

PŘIPOMÍNKY K TEZÍM VĚCNÉHO ZÁMĚRU NÁVRHU NOVÉHO ZÁKONA O STÁTNÍM ZASTUPITELSVÍ

 

 

 

Předložený materiál obsahuje zřejmě záměrně z 80% balastní informace, opakující se fráze o nezávislosti státního zástupce, výčet zákonných pravomocí a působnosti státního zástupce a pouze několik zcela zásadních změn (kterým je zpravidla věnováno pouze několik řádků), které však mají potenciál dramatickým způsobem změnit kontinuální, téměř 20-ti letý vývoj státního zastupitelství jako orgánu veřejné žaloby demokratického státu.

 

 

 

Jakkoliv se materiál snad na každé druhé straně zaklíná údajnou snahou posílit nezávislost konkrétního státního zástupce v rámci jeho rozhodování při výkonu zákonem dané působnosti, opak je pravdou. Předložený materiál tvoří základ pro vymknutí se státního zastupitelství veřejné kontrole, uzavření se systému do sebe a zejména opětovnému vybudování monokratické generální prokuratury východního typu (Maďarsko, Slovensko, Ukrajina, Rusko), která je ze své podstaty velice náchylná k politickému zneužití (viz např. stávající trestní řízení proti bývalým premiérům v Maďarsku a na Ukrajině, či zkušenosti s komunistickou prokuraturou v ČSSR). V takovém systému nemá samostatné a nezávislé rozhodování konkrétního státního zástupce místo, naopak se prosazuje jednoznačně vůle nejvyššího článku soustavy (NSZ), bez možnosti účinné obrany ze strany nižších článků soustavy.

 

 

 

Nejzákladnější a největší chybou předkládaného materiálu je, že vznikl jako představa úzké skupiny státních zástupců v současném vedení NSZ a výkonném výboru Unie státních zástupců, jakým způsobem přetvořit k obrazu svému podobu státního zastupitelství. Tento materiál nevznikl na základě žádné hlubší analýzy stávajícího stavu a jeho nedostatků – materiál nepředkládá v tomto směru žádné argumenty. Nebyla vedena žádná diskuze vnitrorezortní ani mezirezortní (předkladatelé Tezí pomlčeli o tom, že na poradě všech vedoucích státních zástupců konané dne 20.-21.6.2011 v Olomouci byly Teze právě pro své tendence přetvořit soustavu státního zastupitelství zpět do podoby generální prokuratury v zásadních bodech odmítnuty). A zejména a zcela zásadně chybí jasné a zřetelné veřejné zadání, čeho by mělo být změnou zákona dosaženo. Toto veřejné zadání musí být formulováno politiky a odbornou veřejností (vysoké školy, soudy, ostatní právnické profese, atd.) pokud možno na co nejširším konsenzu. Musí být stanoveny jasné cíle, kterých má být dosaženo a mantinely, ve kterých se mají tvůrci zákona pohybovat. V opačném případě (což se děje nyní), může dojít za celkového nezájmu veřejnosti a pod pláštíkem boje proti korupci k dramatické změně systému veřejné žaloby, která bude do budoucna ovládána přísně centralisticky, monokraticky velice úzkou skupinou vedoucích státních zástupců, kteří budou fakticky neodvolatelní a ze své pozice budou ovládat veškeré dění až na nejnižším stupni celé soustavy.

 

 

 

Současný zákon o státním zastupitelství vznikl v roce 1993 jako ostrý protiklad  socialistické prokuratury. Po zkušenostech s prokuraturou totalitních let našel zákon plnou politickou podporu v parlamentu právě proto, že odboural centralistické a monokratické rysy prokuratury. Hlavním rysem prokuratury je moc soustředěná v rukou generálního prokurátora, který může zasáhnout do každé kauzy až na nejnižší okresní úrovni, rozhodovat o obsazení řadových i vedoucích postů na všech stupních prokuratury a držet v rukou i správu prokuratury, včetně financování. Tento model byl považován tvůrci nového zákona za hlavní nebezpečí prokurátorské žaloby. Takto mocný subjekt, rozhodující prakticky o veškerém postihu trestné činnosti, měl neobyčejně silné postavení. Přitom k ovlivnění kterékoli kauzy, kdekoli po celé ČR stačilo právě ovlivnit jednoho člověka - generálního prokurátora.

 

 

 

Proto se autor nového zákona (prof. Zoulík) soustředil na to, aby zcela rozbil tuhou monokracii na prokuratuře shora dolů a co nejvíce oslabil pozici generálního prokurátora - v novém zákonu již nejvyššího státního zástupce. Cíleně mu vzal v zákoně č. 283/1993 Sb. veškeré správní kompetence, tedy financování a personální pravomoci ve vztahu k nižším stupňům.  Nejvyšší státní zastupitelství se stalo orgánem žaloby, působícím při Nejvyšším soudu. Soustava podle profesora Zoulíka stála ve své koncepci na zcela zásadním předpokladu - byla rozřezána po stupních od okresního státního zastupitelství (OSZ), přes krajské státní zastupitelství (KSZ), dále přes vrchní státní zastupitelství (VSZ) až k nejvyššímu státnímu zastupitelství (NSZ). Právo nadřízenosti a tedy i pokynu měl vždy pouze nadřízený stupeň vůči bezprostředně nižšímu, tedy KSZ pouze vůči OSZ, VSZ pouze vůči KSZ a konečně NSZ pouze vůči VSZ. Tím bylo zajištěno, že nejvyšší státní zástupce nebude moci zasahovat do kauz na krajské a okresní úrovni. Tak vznikla vysoká míra samostatnosti okresních a krajských zastupitelství, neboť nejvyšší žalobce byl vůči nim pouze v postavení nejvyššího reprezentanta soustavy, nemohl jim nic nařídit, nemohl je jmenovat, odvolat, nerozhodoval o jejich financování. Taková soustava je velice imunní vůči jakýmkoliv politickým tlakům na centrální úrovni a ovlivnění jakékoliv trestní kauzy je fakticky znemožněno.

 

 

 

Tento princip byl poprvé narušen velkou novelou zákona z roku 2002 iniciovanou právě ze strany NSZ (tehdy Mgr. Benešové a JUDr. Fenyka), které zavedlo některé prvky posilující pozici NSZ (kontroly skončených věcí, dohledy nad dohledem, personální pravomoci vůči soustavě, apod.). A právě zavedení těchto prvků generální prokuratury do soustavy státního zastupitelství sebou přineslo první případy politického ovlivňování trestních kauz (např. akce čisté ruce) a počátek rozkladu státního zastupitelství, jehož jsme v současné chvíli svědky.

 

 

 

Shora popsaný princip relativně izolovaných článků soustavy, kterým je velice obtížné, ne-li nemožné vnutit z jednoho centrálního místa svou vůli v konkrétní trestní věci, je navrhovanými tezemi jednoznačně opouštěn ve prospěch vybudování politicky lehce ovlivnitelné generální prokuratury.

 

 

 

Vzhledem k rozsahu předloženého materiálu a časovým možnostem ke zpracování připomínek poukazuji pouze ve stručnosti na jeho nejslabší místa:

 

 

 

 1.     bezdůvodná a nekoncepční redukce soustavy na tři stupně

 

 2.     posílení pravomocí NSZ zasahovat do konkrétních kauz závaznými pokyny + kárný postih pro právní názor

 

 3.     nebývalá expanze NSZ do personálních otázek na nižších stupních soustavy

 

 4.     vytvoření neefektivního útvaru pro boj s korupcí

 

 

 

 

 

ad 1/ Redukce soustavy na tři stupně (str. 17 a násl.)

 

Nebyla zpracována žádná analýza nefunkčnosti soustavy ve stávající podobě, ani nebyly předloženy relevantní argumenty pro zrušení tohoto stupně soustavy pouze na úrovni státního zastupitelství (a nikoliv už u soudů). Existující soustava státního zastupitelství (ostatně jako všude jinde v Evropě) kopíruje logicky soustavu obecných soudů, když primárním úkolem státního zastupitelství je zastupování trestních věcí v řízení před soudy. Rušení Vrchních státních zastupitelství při zachování Vrchních soudů postrádá elementární logiku, neboť zůstane v plném rozsahu zachován rozsah jejich práce, kterou budou dle návrhu vykonávat pobočky NSZ v Praze a Olomouci.

 

 

 

Taková změna má jediný cíl – zrušením jednoho stupně soustavy se NSZ dostane do pozice přímého dohledového orgánu vůči všem krajským státním zastupitelstvím v celé ČR. Bude tedy oprávněno přímo zasahovat do všech živých kauz řešených na krajské úrovni (nejzávažnější trestní věci) a formou dohledu nad dohledem (byť v materiálu je velmi stručně zmíněn jeho možný zánik) do veškerých věcí na úrovni okresních státních zastupitelství. Půjde tedy o výrazné oslabení nezávislosti jednotlivých článků soustavy na NSZ, resp. osobě politicky jmenovaného nejvyššího státního zástupce.

 

 

 

V důsledku zániku VSZ zaniknou specializované odbory závažné hospodářské a finanční kriminality. To je zcela skandální, neboť tyto odbory zpracovávají ty nejzávažnější případy ekonomické kriminality se škodami na úkor státu v hodnotách stovek milionů korun. Stát se tímto bez náhrady připraví o dlouhodobě vzdělávané odborníky z řad státních zástupců, z nichž ti nejkvalifikovanější odejdou do soukromé sféry, ti ostatní rezignovaně budou vykonávat podřadné činnosti v rámci poboček NSZ či nižších stupňů státního zastupitelství. Obdobně může dojít i ke zbavování se ostatních z různých důvodů „nepohodlných“ státních zástupců VSZ, kteří budou přiděleni na nižší stupně.

 

 

 

Ekonomický přínos takové redukce soustavy bude přesně opačný, než předkladatelé uvádějí a přinese sebou zvýšené finanční náklady. Vzhledem k tomu, že většina státních zástupců bude převedena na pobočky NSZ (neboť hlavní agenda bývalých VSZ při vrchních soudech zůstane zachována) vzrostou poměrně výrazně mzdové náklady na platy těchto státních zástupců. Ostatním státním zástupcům převedeným na nižší stupně zůstanou zachovány stávající mzdové nároky. A konečně s odchody do předčasných důchodů nelze reálně počítat bez velmi vysokého odchodného ve výši zbývajících odsloužených let.

 

 

 

ad 2/ Posílení pravomocí NSZ zasahovat do konkrétních kauz závaznými pokyny + kárný postih pro odlišný právní názor

 

Celým materiálem se mezi řádky jako červená niť vine snaha NSZ o zvýšení možností zasahovat do konkrétních kauz v rámci celé soustavy státního zastupitelství (dnes je taková možnost do značné míry omezena na výkon dohledu vůči speciálním odborům VSZ, omezené oprávnění ke kontrole skončené věci a kasační oprávnění dle § 174a tr. řádu).

 

 

 

Úloha NSZ vůči nižším článkům soustavy tak, jak ji známe z vyspělých demokracií z našeho civilizačního okruhu (tedy zejména Německo či Rakousko), by měla být spíše metodická a určující ve vztahu širšímu okruhu typově stejných trestných činů – např. sjednocující vliv na jednotnou trestní politiku u obdobných trestných činů (domácí násilí, extremismus, korupce atd.). V žádném případě by nemělo Nejvyšší státní zastupitelství zasahovat do konkrétních živých kauz a určovat další vývoj takových trestních věcí. To totiž velice výrazně omezuje nezávislost jednotlivých státních zástupců na vnějších vlivech, které bývají nejsnadněji realizovány právě prostřednictvím centralizovaného a monokratického orgánu.

 

 

 

V tomto směru lze poukázat např. na stranu 11 materiálu – kárný postih za odmítnutí pokynu nadřízeného státního zastupitelství (zrušením VSZ je NSZ v pozici orgánu, který dává pokyny ve všech věcech závažné kriminality řešené na úrovni KSZ). Tato navrhovaná úprava se fakticky rovná kárnému postihu za odlišný právní názor. Další ukázkou tohoto trendu je například posílení oprávnění v rámci kontrol skončených věcí (str. 18), které fakticky povede k deformaci nezávislého rozhodování na všech stupních soustavy, když NSZ bude svými závaznými pokyny rozhodovat o tom kdo, kde a za co bude stíhán, aniž by dále neslo odpovědnost za výsledek takových řízení následně před soudem. To sebou nese obrovské riziko účelové manipulace s trestními věcmi.

 

 

 

 

 

ad 3/ Nebývalá expanze NSZ do personálních otázek na nižších stupních soustavy

 

Nebývalé posílení pravomocí nejvyššího státního zástupce je zřejmé i z řešení personálních otázek v rámci tezí nového zákon a jako příklad lze uvést následující:

 

 

 

  • zřízení Komise pro otázky personální – str. 5 (není vůbec řečeno, čím se má taková komise zabývat)
  • nově možnost nuceného přidělení státního zástupce (doposud jen při zákonem dané změně soustavy státního zastupitelství) – str. 22 – což je další nový obrovský zásah do nezávislosti státního zástupce
  • možnost jmenovat a odvolávat náměstky VŠECH vedoucích státních zástupců – str. 25
  • jmenování náměstka protikorupčního útvaru – bez veřejné kontroly, bez výběrového řízení – str. 29

 

 

 

Všechna tato nová oprávnění nesmírně posílí vliv nejvyššího státního zástupce dovnitř soustavy a stěží se najdou státní zástupci (ať již vedoucí či řadoví), kteří by riskovali nucené přeložení, odvolání z funkce (náměstci) či kárný postih v případě odlišného právního názoru „jen“ pro to, že budou vzdorovat odlišnému názoru NSZ na řešení konkrétní trestní věci.

 

 

 

ad 4/ Vytvoření neefektivního útvaru pro boj s korupcí

 

Návrh na zřízení Úřadu pro boj s korupcí a terorismem (ÚBKT) je zcela populistický a kromě vzbuzení nadějí ve veřejnosti nepřinese žádnou zásadní změnu. Zřízení takového útvaru v navrhované podobě, navíc jako integrální součásti NSZ, aniž by ho doprovázely další systémové změny v justici, je pouze plýtvání finančními prostředky a lidským potenciálem.

 

 

 

Stejného cíle lze velice jednoduše docílit rozšířením působnosti odborů závažné hospodářské a finanční kriminality u obou vrchních státních zastupitelství při minimálních nákladech, pouhou změnou vyhlášky o jednacím řádu státních zastupitelství (tedy velice rychle) a s vyšší efektivitou (využití potenciálu zkušených dozorových státních zástupců). Pouze pro úplnost lze poukázat na fakticky stejné a funkční modely v Německu a Rakousku (specializované útvary při Vrchních státních zastupitelstvích).

 

 

 

Pokud by se měl přece jen zřizovat speciální útvar pro boj s korupcí, je třeba mu vytvořit i skutečného partnera nejen na úrovni Policie ČR, ale zejména na úrovni soudů. Příkladem jsou úroveň a výsledky práce specializovaných odborů vrchních státních zastupitelství pro boj se závažnou hospodářskou a finanční kriminalitou. Tyto odbory vznikly před mnoha lety, výsledky jejich práce však ještě nedávno byly nevalné. Jen velmi pomalu začaly dosahovat určitých úspěchů v posledních letech. Úspěšnost obžalob u soudů je slabá a velká část věcí po řadě let průtahů končí zprošťujícími rozsudky.
Jedním z hlavních důvodů je skutečnost, že trestní věci prošetřené u těchto specializovaných útvarů končí podáním obžaloby podle rozvrhu práce u kteréhokoli trestního, nespecializovaného krajského soudce, který má povětšinou velmi omezené možnosti, jak se s takovou rozsáhlou kauzou vypořádat (časové – rozsah spisu, faktické – neustálý nápad dalších bagatelních věcí, odborné – chybí daná specializace, atd.), navíc v senátu složeném z dalších dvou laických přísedících, kteří s projednávanou problematikou nemají už vůbec žádné zkušenosti.

 

 

 

Obdobně bude vypadat situace s výsledky zvláštního protikorupčního útvaru státního zastupitelství, pokud na speciální žalobu nebude navazovat speciální soudce, povinný a ochotný žalobu projednat bezodkladně a odtrženě od místních vlivů           (v tomto směru lze poukázat například na Špeciálný súd v SR – byť i ten v posledních letech doznal pod tlakem politiků jistých negativních změn). Příčinou nechuti zavést změnu systémovou, v podobě specializované žaloby i specializovaného soudu, je především snaha se rychle a populisticky zviditelnit, bez zájmu o konečný dlouhodobý kladný výsledek. Změna na úrovni státního zastupitelství je totiž relativně rychlá (na rozdíl od zásahu do soudní soustavy), avšak dlouhodobě neefektivní a neúčinná.

 

 

 

Příčinou neúspěchu navrhovaného ÚBKT budou kromě shora obšírně podaného nedostatku neexistence speciálního soudu i další příčiny v samotném návrhu:

 

 

 

  • velice úzký katalog trestných činů „korupčního charakteru“ (str. 29), protože v praxi se málokdy setkáme s korupcí postižitelnou podle §§ 331-333 tr. zákoníku, ale spíše s mnohem širší formou kriminality zahrnující zejména trestné činy hospodářského a majetkového charakteru

 

 

 

  • osoba vedoucího takového útvaru – náměstek NSZ, který je ustanovován pouze nejvyšším státním zástupcem, bez možnosti veřejné kontroly a  výběrového řízení na dobu 7 let s možností opakovaného funkčního období, přičemž PARADOXNĚ řadoví státní zástupci na tomto útvaru budou rotovat po 3 letech (viz str. 29) s možností opakovaného jmenování. To v praxi znamená, že možnost zůstat na tomto útvaru budou mít pouze velmi „loajální“ státní zástupci. Přitom základem nezávislosti v rozhodování státního zástupce je přesný opak - totiž jistota, že za své právní názory nemohu být přeřazen, snížen mi plat či popohnán na kárné řízení pro jiný právní názor – to vše je touto rotací po 3 letech popřeno a jediný, kdo zůstává je nesesaditelný vedoucí.

 

 

 

 

 

  • návrh nepředpokládá žádné zvláštní pravomoci speciálního útvaru mimo těch, kterými disponují stávající státní zástupci (příklady uváděné na str. 30 svědčí o neznalosti ze strany tvůrců tezí, neboť většinu těchto pravomocí má již nyní každý státní zástupce).

 

 

 

Závěr:

 

Záměrem tezí věcného záměru návrhu nového zákona o státním zastupitelství není vybudování moderního, na vnějších vlivech nezávislého státního zastupitelství, ale snaha pod pláštíkem boje proti korupci a nezávislosti státního zastupitelství vytvořit model typově podobný centralistické a monokratické prokuratuře. Takový model je ze své povahy vždy snadněji zneužitelný a ovlivnitelný, ať již politickými či jinými skupinami, neboť ovládnutím vrcholku soustavy státního zastupitelství lze docílit snadného ovládnutí celku. Teze tak zřetelně odráží myšlenkové zajetí jejich tvůrců v dobách prokuratury (resp. vojenské prokuratury….).

 

 

 

Tyto Teze je třeba odmítnout jako předčasné a iniciovat politickou i široce odbornou diskusi o úloze státního zastupitelství. Dále je třeba si vyžádat hloubkovou analýzu o vnitřním fungování státního zastupitelství, včetně názoru nižších stupňů soustavy na potřebu a směr změn a tyto podklady předložit expertní skupině legislativní rady vlády, která by měla formulovat na základě vládního zadání mantinely nové komplexní úpravy zákona o státním zastupitelství. V tomto směru jsem pevně přesvědčen, že je třeba formovat moderní státní zastupitelství a nikoliv oživovat generální prokuraturu.

 

 

 


 

 

 

Nebude skrytě zavedena prokuratura? Na tyto a další otázky odpovídá státní zástupkyně Lenka Bradáčová.

 

Kolegové a přátelé mi  včas řeknou: Dost!

 

 

Lenka BradáčováLenka Bradáčová

 


Časopis Reflex se už před několika měsíci pokusil otevřít debatu o zákonu o státním zastupitelství, protože se zdálo, že výrazně mění model veřejné žaloby u nás. Jednou z aktivních podporovatelek této normy je státní zástupkyně Lenka Bradáčová, která písemnou formou odpověděla na naše otázky.

 

 

 

Kdo čeká v tomto rozhovoru senzace a ostrá slova typu předchozích článků tohoto periodika na moji adresu, bude zklamán. Má profese právníka mě předurčuje k suchým konstatováním a věcné argumentaci bez expresívních výpadů a spekulací. Tak tedy můj pokus alespoň o otevření seriózní diskuse.


V západním světě jsou zhruba dva modely veřejné žaloby, jednak centralistická prokuratura, jakou jsme měli před rokem 1993, jež v sobě má velké riziko politického zneužití. Moc je tam koncentrována v rukou generálního prokurátora se všeobecným dohledem, což dodnes funguje v postkomunistických zemích (Ukrajina, Rusko, Maďarsko). Druhým modelem je státní zastupitelství, kde je moc decentralizovaná a relativně velkou autonomii mají okresní a krajské články, jako například v sousedním Rakousku a Německu. Který model se svými zkušenostmi preferujete?

Už sama otázka je značně zavádějící a zjednodušující. Stejně tak jako model prokuratury je možno politicky zneužít i model státního zastupitelství. Netýká se to názvu ani počtu jejich stupňů. Jde o vnitřní mechanismy veřejné žaloby. Jedná se o práva a povinnosti jednotlivých ať již prokurátorů, či státních zástupců od nejnižšího po nejvyšší článek a v neposlední řadě, a to je nutno zdůraznit, o politickou kulturu a celospolečenské vnímání takovéto instituce, v němž nemalou roli hraje právě důvěra veřejnosti v její správné počínání či naopak. Například ve Spolkové republice Německo žádný speciální zákon o státním zastupitelství není. Veřejná žaloba, respektive její existence, je upravena v několika článcích zákona o soudech a nikdo nezpochybňuje její roli ani fungování. Myslíte, že by takový model fungoval u nás? A přitom jsou obě instituce označeny názvem státní zastupitelství.

 

Jak vnímáte roli prokurátora?

Prokurátoři se pohybují v lidské společnosti stovky let a jejich pozice, a především působnost se mění se změnami společenských uspořádání a samozřejmě potřebou státu regulovat vybrané společenské vztahy. Ve zkratce je možno říct, že v dobách římského císaře, kdy byl prokurátor především zástupcem fiskálních zájmů panovníka, se těžko mohli tito dva dostat do střetu zájmů. Pokud ale lidská společnost svým vývojem dospěla k poznání, že je třeba každému jednotlivci garantovat a rovněž chránit jeho základní lidská práva a svobody, a začala tuto ochranu mezi jinými rovněž svěřovat veřejné žalobě, pak musela řešit i možný konflikt mezi zájmem jednotlivce na této ochraně a zájmem toho, za nějž prokurátor či státní zástupce vystupuje. A proto dnes mluvíme o principech nestrannosti, nezávislosti, ale také odpovědnosti.

 

Jaký z těch dvou potenciálních modelů veřejné žaloby je vám bližší?

Model státního zastupitelství a vždy jsem o silné okresy a kraje usilovala. Návrh nového zákona se nesnaží zavést pozici silného neomezeného nejvyššího státního zástupce, který může vše, co se mu zlíbí. Snaží se hledat cestu z nefunkčnosti některých vztahů a mechanismů, protože ne každá autonomie a roztříštěnost jsou k dobru věci. Nejvíce mě však mrzí, že řada diskusí se často omezuje pouze na hysterické zkratky typu: Když nebude vrchní státní zastupitelství, jedná se o návrat ke zneužitelné socialistické prokuratuře. Nesmysl. Umím si představit zneužitelnou prokuraturu o deseti stupních stejně tak jako funkční státní zastupitelství o stupních třech, kopírujících procesní pravidla. A závěrem, ani prokuraturou není možné strašit, je to v řadě západních evropských zemí (Španělsko, Itálie, Francie) funkční osvědčený model, jenž poskytuje záruky a jasně deklaruje odpovědnost generálního prokurátora. Asi těžko si někdo může dovolit tvrdit, že v těchto zemích je prokuratura politicky zneužívána.

 

Reflex nedávno zveřejnil analýzu nového zákona o státním zastupitelství z pera skupiny okresních a krajských státních zástupců, kde se uvádí, že „pod pláštíkem boje proti korupci dochází k dramatické změně systému veřejné žaloby, jež bude do budoucna ovládána přísně centralisticky, monokraticky velice úzkou skupinou vedoucích státních zástupců, kteří budou fakticky neodvolatelní a ze své pozice budou ovládat veškeré dění až na nejnižším stupni celé soustavy“. Souhlasíte s touto obecnou charakteristikou zákona?

Nevím, kdo analýzu napsal, a především nevím, proč není podepsaná. To se ti, kdož ji napsali, stydí za své názory? A zda souhlasím? Nemohu souhlasit, neboť nevím s čím. Čtu v analýze jen obecné fráze, nepodepřené věcnými argumenty. Vezměme tedy ony obecné proklamace jednu po druhé. Pláštík boje proti korupci? O potřebě nové úpravy pravidel fungování státního zastupitelství se diskutuje nejméně deset let, současný zákon prošel v mezidobí několika novelami a poslední vývoj především ve vztahu k procedurám jmenování, odvolávání funkcionářů, úpravě kárného řízení, volání po jasné úpravě kariérních pravidel, zavedení výběrových řízení na obsazování míst v justici, a tedy i na státním zastupitelství, jen volání po změně zintenzívnil. A že tyto snahy nejsou nové, dokládají i nikoli nevýznamně snahy JUDr. Otakara Motejla, který se jako tehdejší ministr spravedlnosti již v roce 1998 pokoušel prosadit nový zákon o státním zastupitelství, vědom si problémů současné úpravy. V Poslanecké sněmovně však tehdy neuspěl. Předlohu nového zákona rovněž nepokládám za dramatickou změnu, ale je možné, že pro některé státní zástupce může být jakákoli změna jejich zvyků a ustálených postupů dramatická. Pak si takový postoj dovolím označit za strnulost.

 

Proč?

Soudy jako třetí moc ve státě musejí být provázeny jistou vyšší mírou konzervatismu, to se od nich očekává, avšak veřejná žaloba by měla být v tomto směru orgánem pružnějším. Vývoj a změny přece provázejí všechny právnické profese. Tvrzením o možném ovládnutí státního zastupitelství úzkou skupinou vedoucích státních zástupců, kteří budou fakticky neodvolatelní, rovněž moc nerozumím. Jednoduché srovnání. Pokud je dnes státní zástupce jmenován do pozice vedoucího státního zástupce, je, pokud neporuší závažným způsobem své povinnosti, prakticky neodvolatelný do odchodu do starobního důchodu ve svých sedmdesáti letech. Můžeme diskutovat o tom, zda je, či není správné, aby úřad řídil stejný člověk dvacet či třicet let, zda má ještě po takovéto době invenci měnit zažité jevy a reagovat na nové postupy. Názory se mohou různit.

 

A váš názor?

Pokud se jedná o člověka na svém místě, pak se ptám, proč nevyužít jeho kvality na úřadě jiném, kam by přinesl zkušenosti a ovlivnil pozitivně chod úřadu, kam se po určité době může přesunout. Stejná pravidla ovšem fungují v soustavě soudů. Navrhovaná změna tedy pouze časově omezuje mandát a odvolání v době mandátu umožňuje za stejné prohřešky, jak je tomu dnes. Jedná se pouze o pojistku právě proti oné strnulosti. A námitka centralizace? Předloha zachovává autonomii jednotlivých stupňů, jedinou změnou je, že stejné vztahy podřízenosti a nadřízenosti budou mezi třemi, a nikoli čtyřmi stupni.

 

Mnoho laiků i právníků se obává skrytého návratu prokuratury například v ustanovení, kdy Nejvyšší státní zastupitelství by nemělo jen metodický vztah k nižším článkům žaloby, ale mohlo přímo zasahovat do konkrétních živých kauz a určovat další vývoj takových věcí. Navíc by veřejný žalobce mohl dostat kárný postih za odmítnutí pokynu nadřízeného. Někteří právníci tvrdí, že se to fakticky rovná kárnému postihu za odlišný právní názor. Neohrozí to nezávislost jednotlivých státních zástupců?

Je třeba říci, že Nejvyšší státní zastupitelství by bylo dohledovým orgánem pouze nad kauzami krajských státních zastupitelství jakožto nad nejblíže podřízeným stupněm. Do živých kauz okresních státních zastupitelství by nijak zasahovat nemohlo. Naopak se oproti současnému faktickému stavu, kdy se s využitím tzv. dohledu nad dohledem může kterýkoli nadřízený stupeň podívat a teoreticky pokynovat kteroukoli živou věc všech podřízených stupňů, této možnosti vzdává. Nová úprava tzv. dohled nad dohledem zakazuje. Dále se významně zužují současná oprávnění nejvyššího státního zástupce kontrolovat skončené věci a přezkoumávat a rušit rozhodnutí o zastavení a postoupení věcí. Rozhodující totiž není, kdo věc přezkoumává, ale kdo dává případný pokyn k dalšímu postupu tak, aby za takový pokyn nesl odpovědnost a postup při jeho ukládání byl transparentní. A pokud ten, kdo pokyn dostane, s ním nesouhlasí, ať již pro nezákonnost, či pro jiný, podotýkám, kvalifikovaný právní názor, musí mít možnost jej odmítnout a potom nechť si všechny důsledky nese ten, kdo pokyn dává. Na druhou stranu není možné připustit stav, kdy alibistický státní zástupce odmítne pokyn buď proto, že se mu ta či ona trestní věc nechce dělat, nebo jiný právní názor si plete s vlastní neznalostí, již překrývá nálepkou jiného právního názoru.

 

A postihy?

S postihem jakožto s kárným proviněním při nesplnění pokynu nesouhlasím. Pro takovéto situace by měly existovat jiné mechanismy. Závěrem je však třeba dodat, že státní zástupce musí nést následky za vlastní jednání, které by vykazovalo znaky úmyslného vyhýbání profesní odpovědnosti třeba v situaci, kdy neodůvodněně nekonám či prokazuji flagrantní neznalosti práva.

 

Když projde tento zákon, tak zaniknou vrchní státní zastupitelství. O vedení toho pražského se ucházíte. Nevadí vám, že se tak stanete jen likvidačním úředníkem této instituce?

O tom, zda vrchní státní zastupitelství zůstanou, či zaniknou, nerozhodnou státní zástupci, ale zákonodárci. Pokud zákon úřad zruší, a já se k této variantě osobně přikláním, splnila bych takový úkol jako jiné, jež bych musela plnit. A jestli narážíte na to, co bude poté? Poté bude Lenka Bradáčová státním zástupcem stejně jako nyní.

 

Pokud vznikne při Nejvyšším státním zastupitelství tzv. superúřad pro boj s korupcí, v jehož čele bude stát neodvolatelný člověk s desetiletým mandátem, jaký bude mít tato instituce – na rozdíl od všech ostatních v demokratickém systému – kontrolní prvek?

Nálepky typu superúřad stejně tak jako jeho spojení s „bojem proti čemukoli“ nemám ráda. Oprostěme se od mediálně užívaných oslovení a označme jej suchou řečí práva, jak tomu má být. Úřad pro stíhání korupce, nikoli pro žádný boj, specializovaný úřad na úzkou problematiku se stejnými procesními možnostmi, jaké mají všichni státní zástupci. Úřad by byl součástí státního zastupitelství, ne žádnou samostatnou institucí, jak se z otázky nabízí. A odpovědný by byl jeho šéf v pozici náměstka nejvyššího státního zástupce, jenž by měl stejné pojistky neodvolatelnosti jako kterýkoli okresní či krajský státní zástupce, ne vyšší. A tu nejvyšší odpovědnost nese nejvyšší státní zástupce, jelikož on se podílí na výběru vlastních náměstků. A co je nejpodstatnější, o vzniku úřadu rozhodla vláda této země ve svém vládním prohlášení, nikoli státní zástupci.

 

Mnozí žalobci z vedení Unie státních zástupců, jejíž jste prezidentka, tvrdí, že reprezentují jiný pohled na trestní řízení než generace padesátníků a šedesátníků. V čem je ten pohled jiný?

Nikdy jsem z úst kolegů z vedení Unie takovéto závěry neslyšela. Co je však normálním jevem, a nejen uvnitř státního zastupitelství, ale každé společnosti, je střet názorů mladé a starší generace. Co však normální není, je, pokud jedna generace úplně chybí nebo je zastoupena početně okrajově. Nesystémová personální politika způsobila, že po určitou dobu byl ve vztahu ke státnímu zastupitelství vyhlášen tzv. stopstav a noví státní zástupci nepřicházeli. Důsledkem toho dnes chybí početnější kategorie čtyřicátníků, jakéhosi přirozeného mezičlánku mezi třicátníky, kteří přirozeně prosazují nové postupy, změny a progresi očekávají co možná nejrychleji, ovládají cizí jazyky, jsou vybaveni výbornými teoretickými znalostmi, a staršími kolegy, již korigují některé názory a změny optikou věku a zkušeností a někdy i zažitými postupy, které mohou být mnohdy překonané. Žádné hodnocení však neplatí bezvýjimečně. Obecně lze ovšem říci, že připravovaným změnám je spíše nakloněna mladší generace státních zástupců, což je přirozené.

 

Nemyslíte si, že to, co se v médiích prezentuje jako tzv. válka státních zástupců, ničí obraz veřejných žalobců na veřejnosti? Za jakých okolností by mohla skončit?

Válku si osobně představuji jinak a nerada takto závažné slovo devalvuji. Souhlasím však, že se jedná o někdy ostré názorové střety o styl práce, podobu a uspořádání státního zastupitelství, ale co je zásadní, o principy, jež někteří státní zástupci porušili a jiní se s tím nechtěli smířit. Na jedné straně jakýkoli konflikt veřejně prezentovaný poškozuje obecný obraz, na druhé straně se však jednalo o tak zásadní věci, že transparenci a veřejnému sdělení nebylo možno se vyhnout. Pokud se veřejnost domnívá, že se odehrálo něco špatného a my bychom začali zavírat okna i dveře a dělat jako že nic, ztratili bychom daleko více. Pokud chcete měnit systém do budoucna, musíte se vypořádat s minulostí, a především se z ní poučit. Jinak tomu nemůže být ani ve státním zastupitelství.

 

Proč myslíte, že váš Ústecký kraj, kde jste už devět let náměstkyní, má ve všech ohledech výrazně horší výsledky než zbytek republiky?

Toto hodnocení zásadně odmítám. Státní zástupci v Ústeckém kraji, a je jich 150, odvádějí stejně kvalitní práci jako státní zástupci ve zbytku republiky, jen jsou nuceni dozorovat mnohem více věcí. A nezůstanu jen u tohoto nepodloženého konstatování. Předkládám každému nezpochybnitelná data. V českých krajích, jichž je celkem šest, se například v roce 2011 obžalovalo celkem 63 455 osob a z tohoto celkového počtu více než jednu čtvrtinu pachatelů postavili před soud státní zástupci Ústeckého kraje. Ti však nereprezentují čtvrtinu státních zástupců působících v Česku. A tak bych mohla pokračovat i lety předchozími. A že lhůty, ve kterých předkládají svá rozhodnutí, jsou delší než u ostatních krajů? To je při takovém zatížení logické, ale ze strany těchto státních zástupců neovlivnitelné. Je to důsledek nespravedlivého a disproporčního rozdělení počtu státních zástupců v jednotlivých krajích republiky. Vedení krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem na tento problém poukazuje bezúspěšně již déle než deset let. Přitom je třeba říci, že nikdy nebyly ústeckým státním zástupcům vytýkány průtahy či nekvalitní práce.

 

V internetové diskusi o vašem případném angažmá v čele vrchního státního zastupitelství padl tento názor: „Bradáčovou znám, a proto vím své. Od počátku se jevila jako erudovaná právnička, pracovitá, přes své mládí schopnostmi převyšující starší kolegy. Také se nikdy netajila svými ambicemi, což ostatně není nic proti ničemu, pokud si dotyčný počíná soudně = přiměřeně svým dosavadním zkušenostem. Velmi rychle však nastoupila na cestu budování kariéry stůj co stůj, účel světí prostředky. Ve svém vlastním zájmu by měla na čas přibrzdit, zamyslet se, leccos přehodnotit. Hrozí jí, že přeroste samu sebe. A to by byla škoda pro ni i pro profesi, již si zvolila.“ Neměla jste někdy pocit, že „přerůstáte samu sebe“?

To se přece může stát každému. Přeji si jen, aby vedle mě vždy stáli kolegové a přátelé, kteří mě znají osobně, nikoli z bájí a pověstí, a aby mi včas řekli: dost!


 



Klíčová slova: rxrxbohumilpecinka



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama