Tři mušketýři byli čtyři, Suchánek s Genzerem jsou tři: neodmyslitelně k nim patří herec a režisér Ondřej Sokol (40). Tento d’Artagnan ze Šumperka léta režíroval ty jejich novácké „čuňárny“ a teď společně vystupují v Partičce, která se koncem července vydá na sebevražednou misi – chce hrát v konopišťském amfiteátru pro deset tisíc lidí! Sokol tu a tam návštěvníky Činoherního klubu „postraší“ drsným dramatikem Martinem McDonaghem; naposledy skvělou inscenací jeho hry Ujetá ruka. Ale po pravdě, na tom Konopišti to může dopadnout ještě mnohem hůř.
Předvádět hereckou improvizaci pod širým nebem a pro tolik lidí? To je přece nesmysl! Koho to napadlo?
Suchošova bráchu. Říká se mu Vladánek, i když už je dávno dospělej. Já ho poznal, když byl v Činoheráku na civilce. Tam třeba fungoval jako skvělá skartovačka. Když bylo potřeba ztratit nějaký dokumenty, bylo ideální poslat je po něm. Vladánek je prima, ale mívá šílený nápady. A Suchoš se čas od času nechá strhnout. Což je případ právě Konopiště.
Jaké to představení bude?
Přál bych si, aby atmosférou připomnělo vystoupení Monty Pythons v Hollywood Bowl. Čeká nás ultimativní fight se slovenskou Partičkou. A do toho muzika! Milujeme německou skupinu Činghischán, což je odporná popová hudba, trochu horší Boney M. Vždycky jsme se bavili představou udělat jejich revival. Teď to přijde! A taky artistická čísla. Zrovna včera při tréninku šel Suchoš omylem do provazu a už se mu nepodařilo z něj vrátit.
Konopiště je romantický, nebo manažerský projekt?
Tak to mě překvapilo, taková otázka. Když to řekneš takhle, tak je to projekt romantických manažerů.
Smyslem akce je přece pojmout co nejvíc lidí. Připomíná mi to Nedvědy na Strahově. Mohla by to být zlatá rána.
Abych odpověděl slovy z poslední desky bratrů Nedvědů, kterou nám čas od času Suchoš v autě pouští, když jedeme ze zájezdu: Tak to má bejt. Tak to chce Bůh. Ale mohl by padnout rekord v počtu lidí na činoherním představení. To je příjemná představa.
Je to ještě vůbec činohra?
Je to divadlo! Díky Partičce navíc můžeme dělat věci, které v divadle nejdou. Třeba přídavky. Suchoš říkává: V Národním se ti nestane, že by po děkovačce Franta Němec zopakoval kousek Hamleta jako přídavek. Tady jo.
Co je váš zlý sen?
Že se lidi budou nudit. To by bylo hrozný.
Zaujalo mě, že dnes tak úspěšná Partička měla na začátku na Primě problém se sledovaností. Byla na zastavení!
Na začátku byla chyba s nasazením do programu – v pátek v devět večer jsou mladý lidi v hospodě. Věděli jsme, že je to tím. A ředitel Primy Marek Singer taky. Nicméně to bylo hrozně ponižující. V tu chvíli byli lidi, kteří nás nesnášejí a přejou nám pokud možno katastrofu, úplně na koni. Proto si taky teď tak užíváme, že se nám podařilo vytřít jim zrak …
Vydatně vám pomohl Facebook …
Využili jsme toho, že jako skupina fungujeme i mimo obrazovku, že jsme kámoši, který baví být spolu. Takže ty lidi ocenili, když tam dal Michal video ožralýho Geni, jak skáče ze skříně v hotelu, nebo když do mě nacpali prášky na spaní a já nemohl najít postel. To není exhibice, jenom jsme využili toho, že nejsme skupinka nádeníků, co za prachy předstírají partu, a lidi to pochopili: prostě že v televizním světě, kde je všechno umělý, je tu najednou něco, co od základu není lež. Tím je to myslím výjimečný. V téhle chvíli máme dvě stě sedmdesát tisíc přátel. Obama s Facebookem vyhrál volby, my s ním zachránili pořad.
Zajímá tě politické divadlo, jako byl třeba kabaret Blonďatá bestie? Protíná se s Partičkou?
My vážně vůbec nejsme založením lidi, co dělají politickou satiru. Ale když improvizujeme nějakou situaci, tak i když v ní vystupujeme třeba jako Jiří Paroubek nebo neznámý idiot z Brna, tak se tam náš názor samozřejmě projeví. Vždycky je nakonec poznat, co si o té které věci myslíme.
Zpracovali jste kauzu Rath?
Tím, jak v divadlech hrajeme lidem na přání, vidíme, čím žijou. Nám už se chce blejt z Ratha, teda takhle, to se mi chtělo i před jeho iluzionistickým vystoupením, ale lidi pořád chtějí, ať ho hrajeme. A já se jim nedivím. Potřebujou se s tím nějak vypořádat, ulevit si.
Je to pro ně očistné?
Tak to je jedna z funkcí divadla už stovky let. Ten společnej zážitek, kdy se v Partičce tomu Rathovi vlastně společně tak trochu vysmějou, to je něco, co jim aspoň trochu pomůže od pocitu bezmoci.
ONDŘEJ SOKOL studoval v letech 1990–1995 herectví a režii na pražské DAMU. Od roku 1996 byl členem souboru Městského divadla v Mladé Boleslavi, pak přešel do Činoherního klubu, kde se uvedl režií hry Osiřelý západ, která získala ocenění Inscenace roku. Samotný Ondřej byl vyhlášen Talentem roku a stal se držitelem Ceny Thálie pro umělce do 33 let. Společně s Igorem Chmelou, Michalem Suchánkem a Richardem Genzerem vystupuje v pořadu Partička, hrál v Ordinaci v růžové zahradě a naposledy ve filmu Alice Nellis Perfect Days.
Celý rozhovor si přečtěte v Reflexu 26/2012.
