Celé mládí prostitutem: Ve dvanácti skončil v pasťáku, od šestnácti šlapal. Zničili ho až lichváři | Reflex.cz
reklama
nahoru

Celé mládí prostitutem: Ve dvanácti skončil v pasťáku, od šestnácti šlapal. Zničili ho až lichváři

Jiří X. Doležal 27. června 2012 • 06:00
Celé mládí prostitutem: Ve dvanácti skončil v pasťáku, od šestnácti šlapal. Zničili ho až lichváři
Prostitut
• foto: 
ČTK

Náš článek o dvojici romských bezdomovkyň, které spolu žijí, má pokračování. Ozval se bývalý partner hlavní hrdinky Bětky. A vyprávěl nám příběh svůj, neméně smutný a beznadějný.

reklama

 

„Ozval jsem se, protože vám Bětka napovídala jeden velkej blábol. Já ji nikdy nemlátil. Jednou jedinkrát dostala facku, když chytla hysterickej záchvat. To byla jediná rána. Jinak jsem ji nikdy nepraštil. A druhá věc: nehrál jsem automaty, já jen sázel na sport! Dluhy jsem sice měl, ale ne z automatů!“ říká mi v restauraci smíchovského nádraží.

 

Nevysvětloval jsem, že stopadesáticentimetrovou Bětku asi nebavilo ani to. Také jsem nevysvětloval, že je jedno, kde prohrával peníze na jídlo. Ale že ty peníze neměl na jídlo pro svou partnerku a pro dceru. Jen jsem cosi mektal o tom, že právě pohled z druhé strany nás zajímá, a přemlouval jsem ho, aby mi pověděl svou verzi jejich nepovedeného vztahu. Nakonec souhlasil. A tak jsem ho nechal povídat.

 

NA HLAVNÍ GALERCE

Narodil jsem se v České Lípě někdy v pětasedmdesátým roce matce, která mě nechtěla. Tak mě dala ke svým rodičům, když mi byly dva roky. Moje jediná vzpomínka z té doby na maminku je, jak jsme na vlakovém nádraží a máma pije pivo. Když mi bylo jedenáct, babička umřela. A děda nezvládl, že má v baráku na starost jedenáctiletýho kluka. Pracoval ve slévárně a na mou výchovu nestačil. Nechal mě stýkat se s takovejma divnejma lidma, máničkama, já se s nima potloukal a ve škole mě šikanovali. Za to, jak vypadám, za to, že nejsem vždycky úplně čistej. Pak si toho všimla sociálka. Bylo mi dvanáct.

 

Dneska bych šel do děcáku, ale tehdy byla jiná doba, a tak mě šoupli do dětského diagnostického ústavu, do pasťáku v Boleticích. Sice do té nejlehčí, ale pořád to byla polepšovna. Přitom jsem žádný velký průšvihy neměl, jen mě občas viděli kouřit a občas jsem byl opilý. V pasťáku jsem byl s klukama, který za sebou měli třeba loupežný přepadení. A já utekl.

 

Jel jsem do Prahy a nevěděl co dělat, tak jsem skončil na hlavním nádraží. Tehdy tam začínalo to největší zlo. Tam se soustřeďovali lidi jako já – na útěku z vězení, z pasťáků, z léčeben. Působili tam lidi, kteří odtud unášeli holky na šlapání. A já se tam živil jako prostitut. Za čtrnáct dnů si mě všimli policajti, byl jsem v pátrání, a odvezli mě zpátky do pasťáku. Ale já odtud utekl znova, zase na hlavák, a pak ještě jednou a ještě jednou. Vždycky mě však chytli a odvezli zpátky do Boletic. Bylo to někdy v roce 1991. Pohyboval jsem se tam po hlavní galerce, kam si chodili starší pánové pro mladý kluky. Takhle jsem se vždycky živil. Ale drogy jsem tam nebral, i když většina kluků na něčem byla.

 

Z pasťáku mě chtěli pustit v osmnácti, jak se tak pouští, ale tehdejší ředitel mi dal prostor. Vydával jsem ústavní časopis a měl se dobře, pokud jsem nebyl na útěku. Pak mi bylo osmnáct a odvezli mě k soudu, kde se rozhodovalo o mém propuštění z ústavní výchovy. Soudkyně věděla, že nemám kam jít, tak mi to prodloužila do devatenácti. Já souhlasil, protože ten pasťák byl ve svý podstatě pohodovej. Vycházky, knihovna, všechno. Ale rok utekl a mě pustili. S nějakým základním ošacením, tepláky, trenýrky, ponožky, slipy, a s pár korunama na jízdenku.

 

Tak jsem jel k matce, o které jsem věděl, kde žije a že je vdaná. Jenže když jsem tam přijel, tak žila s nějakým chlapem, alkoholikem. Vždycky když přišel ožralej, tak mě začal vyhazovat. Já si hledal práci, ale žádná nebyla. Bodejť, pro devatenáctiletýho idiota, kterej není ani vyučenej. Tak jsem šel na pracák. Ale u matky se to nedalo vydržet, ten její chlap mě vyhazoval obden. A já se tomu tehdy ještě neuměl postavit.

 

Jediná cesta pro mě byla počkat na první podporu a odjet na jediný místo, který jsem pořádně znal. Do Prahy na hlavák. Florenc, Holešovice, Vltavská. A na hlaváku jsem se živil jako dřív. Byl jsem tam čtyři roky v kuse. V průběhu těch bezdomoveckých let. Nevím už přesně v kterým roce. Holka se narodila v pětadevadesátým. Takže asi rok předtím. Devadesát čtyři, devadesát pět. Bylo mi dvacet.

 

PĚT LET BEZ OBČANKY

Jak Bětka zjistila, že je v tom, tak se rozhodla, že pojedeme k jejím rodičům do Rychvaldu. Odjeli jsme tam. Její otec je alkoholik, strašnej alkoholik. A měl ji údajně zneužít, ale celé její příbuzenstvo mi řeklo, že to není pravda.

 

Bydleli jsme s nimi, Bětka byla těhotná, a stalo se totéž co mně u mé matky. Její otec nás vyhodil. Jediný, kdo se nabídl, že by nás u sebe nechal, byl její bratr. Se svou partnerkou. Tam jsme bydleli, Bětka porodila, platili jsme jim patnáct set měsíčně a žili tam. Než zas došlo ke konfliktu. S přítelkyní jejího bratra. Vadilo jí, že Bětka neuklízí kuchyni. Bětka je klasická Cikánka, čistotná, takže náš pokoj byl úplně uklizenej a čistej. Ale nechtěla už uklízet v kuchyni. Bětka se párkrát ozvala, já jí říkal, ať to nádobí umyje, ale Bětka si pustila hubu na špacír a zase z toho byly konflikty. Nakonec šla zpátky k rodičům a já se vrátil do Prahy. To už jsem se začal poflakovat po různejch brigádách, zametání chodníku, zahradnický práce a tak.

 

Na hlaváku už jsem se neživil. Občas jsem za nima jezdil a vozil jim nějaký peníze. Přiznávám, že málo. A pak jsme najednou dostali byt. Byla to zaplivaná čtyřka, ale byl to byt. A žili jsme v pohodě. Bylo to dlouhý šťastný období, který trvalo možná pár měsíců, možná pár let. Já už si nevzpomenu. Pracoval jsem v drůbežárně, rozebíral koleje, dělal kopáče, ale všechno neoficiálně. Oficiálně jsem pracoval jenom v drůbežárně za jedenadvacet korun na hodinu.

 

Trvalo to do doby, než přišla zásadní chyba. Podlehli jsme naléhání jejího bratra, abysme si vyměnili byt. Bydlel v sousedním malém městě a jeho byt byl lepší. I když v ghettu. Tak jsme ten byt vyměnili a oni nám ještě zaplatili nějaký nájmy dopředu. Ale my netušili, do čeho jdeme. Byly to starý baráky a všude kolem bydleli Cikáni. Naproti přes ulici už byly rodinný domky, kolem byly mnohem horší ulice. A tam to vlastně začalo, všechny ty problémy. Dostali jsme se do dluhů. A nesu na tom největší podíl viny já, to je fakt. I když ne skrz automaty.

 

Někdy v té době se zjistilo, že je dcera opožděná ve vývoji asi o tři nebo čtyři roky. Sami jsme to nepoznali. Já jsem ji počal jako dvacetiletej tupec, který nic nevěděl o rodičovství. Doporučili nám, abychom si vyběhali různá odborná vyšetření, že dcera bude potřebovat větší lékařskou péči. Nějaký logopedie a podobně. A že bychom měli nárok na sociální příspěvky pro postižený. Já tehdy nepracoval, a sociálka nám zastavila výplatu dávek. Neměl jsem ani občanku. Prodal jsem občanku někomu na hlaváku. Dávalo se za ni pětikilo. Tehdy pro mě bylo pětikilo strašně velký peníze. Byl jsem bez ní pět let.

 

SARDINA ÚŽERNICE

Ale zpět na Moravu. Já tam nedělal nic, nepracoval jsem, protože nebylo kde. Jednou nebo dvakrát jsem se dostal k nějaký tejdenní brigádě. Pak jsem s Cikánama objížděl rodinný domky, protože jsem byl bílej, a když jsme někde viděli na zahradě nějakou vanu nebo jiný šrot, tak jsem se jako bílej šel zeptat, jestli bysme si ho nemohli odvézt. Pak jsme to rozebrali, naložili, odvezli do sběrny a peníze se nějak spravedlivě rozdělily. Byly z toho jen drobný.

 

Ale doslechli jsme se o možnosti, jak si půjčit peníze. Fungovalo to tak, že vám někdo půjčil třeba video a vy jste to půjčený video odnesl do zastavárny. Zastavárník vám na ně půjčil patnáct set. Vy jste z toho pět set dal tomu Cikánovi, který vám půjčil to video. A pak jste musel video vyplatit ze svých peněz a vrátit mu ho. Takže vás to vyšlo tak na trojku.

 

Pak jsme se doslechli o Sardině. To je přezdívka jedné staré Romky, která je lichvářka. Úžernice. Klasická, tlustá stará v květovaných šatech. Půjčili jsme si a na sociálce zatím šetřili, proč nám peníze přestaly chodit. A slibovali, že nám je vyplatí zpětně. Půjčovali jsme si každej měsíc a dohnal jsem k tomu Bětku já. Ale neviděl jsem jinou možnost. Spoléhal jsem jak idiot, že až nám přijdou zpětně peníze ze sociálky, tak že to všechno zaplatíme. Jenže to nešlo. Peníze přišly, a co přišlo, jsme vrátili a zase si napůjčovali, abychom měli za co žít. A už to jelo znovu.

 

Bětka má pravdu, že jsem v té době začal pít. A hrát, sázet na sportovní výsledky. Ale za měsíc jsem neprohrál víc než tisícovku. Jsou lidi, který v tom prohrajou milión. Ono to chce trošku znalosti, alespoň si přečíst Sport. A začali jsme se hádat s Bětkou, ale chraň bůh, že bych ji praštil. I když by si to občas zasluhovala. Nějaký šťouchnutí, že jsem ji odstrčil, možná. Ale že bych ji vyloženě praštil, to ne.

 

Z JESKYNĚ POD MOST

Valilo se na nás úplně všechno. Dlužili jsme ve stacionáři, kam holka chodila. Už jsme ani neměli jak vracet lichvářům. Jejich ženský začaly vyhrožovat Bětce, chlapi samozřejmě mně, a tak nás nenapadlo nic jinýho než odtud jít do hajzlu. Já se to pořád snažil zahlazovat pod koberec, ale dál to nešlo. Bětka si pak na ty lichváře šla stěžovat na sociálku a to situaci ještě vyostřilo. Začali jsme dlužit na nájmu. A tak jsme museli pryč. Už jsme dostali i soudní vystěhování z bytu. Jediné, co jsme sehnali, bylo azylové ubytování pro matky s dětmi v Havířově. A já vypadnul do Prahy s tím, že tam seženu práci, zaplatím nějakou ubytovnu, kde budou moct být děti, a Bětka přijede za mnou. Jenže ona přijela za tři dny. Oni ji snad v tom Havířově ti lichváři našli.

 

Jednu noc jsme byli v jeskyni v Šárce, druhou noc jsem ji donutil odvézt malou do Klokánku, pak jsme ještě pár dní byli v tý jeskyni. V tý době jsem našel práci v zahradnický firmě. Brigáda, šest hodin denně. Zametání chodníků. Tři stovky na jednoho, takže jsme měli šest set na den a bydleli jsme v jeskyni. Každý večer jsme šli na Letnou ke stánku, já si dal pivo, ona hamburger nebo to, co chtěla, dala si kafe, pokecali jsme se známejma a jeli do jeskyně. Nikdy nebyl žádnej konflikt.

 

A v tý době jsme potkali Margitu. Ona se do ní zamilovala, posílala jí různý dopisy a jednoho dne se Bětka rozhodla a odešla s ní. Někdo mi říkal, že snad jsou pod Libeňským mostem. Jel jsem tam. Bětka tam byla a byla z toho hysterická scéna. Tak jsem nad tím mávnul rukou. Pak mi firma pronajala zadarmo na pět let domeček, bydlel jsem tam a našel si přítelkyni. Bydlím s ní teď v pronajatým bytě. Je nám krásně.

 

Dceru jsem kontaktoval, co mám novou přítelkyni. Kontaktoval jsem její pěstouny. Napsal jsem jim dopis. Že bych začal posílat nějaké peníze, že bych dceru ani po těch letech nechtěl vidět, že by mi stačilo jednou za půl roku nějaký aktuální foto. Za tři dny mi volal jejich právník. Dali jsme si schůzku, on mi přislíbil fotografii a já přislíbil, že budu posílat nějaký prachy. Fotka nepřišla, tak jsem taky neposlal žádný peníze. Nejsem idiot. Neposílal jsem je celej život a snad jí to někdy vrátím. To je fuk. Jsem rád, že je tam, kde je. S náma by na tom byla hůř. I když teď pracuju. Dělám zahradníka.

 

Jiří X. Doležal


Klíčová slova: rxrxjxdzpověď



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama