„Když si tatínek to kolo koupil, byl na ně opatrný, to byl jeho majeteček,“ pamatuje si Jaroslava Mokrá. „Viselo na háku v předsíni. A najednou tam nebylo. Řekla jsem mamince: Já vím, kde to kolo je, mají ho ti kluci, co jsou u tety. Maminka se zděsila.“ Rodičům Jaroslavy Mokré patřilo kolo, které Jan Kubiš použil v den atentátu.
Manželé Smržovi i jejich další příbuzní patřili mezi nejbližší spolupracovníky parašutistů. Jaroslav a Jarmila Smržovi byli 24.10.1942 popraveni v Mauthausenu, jejich děti byly internovány na Jenerálce a později táboře ve Svatobořicích.
„Parašutisté bydleli u tatínkovy sestry, Emanuely Khodlové,“ vzpomíná Jaroslava Mokrá. „Náčelník Sokola, Jaroslav Piskáček se na tatínka obrátil, že by bylo třeba ty chlapce ubytovat. U nás to nebylo možné, měli jsme malý byt, doma dvě děti, mně bylo jedenáct, bratrovi čtyři roky. Tatínek je zavedl ke své sestře.“
Byt manželů Khodlových se stal domovem pro Jana Kubiše a Josefa Gabčíka. „Teta Khodlová byla strašně hodná a statečná. Nosila jsem k tetě mlíko, zahlédla jsem je, ty kluky, ale protože mně maminka řekla, že nesmím nikomu nic říci, nikdy jsem nikomu nic neřekla. Maminka mi to zakázala,“ říká Jaroslava Mokrá.
Sokolský odbojář Jaroslav Piskáček byl zatčen 13.července 1942. „Jeden den zatkli náčelníka Piskáčka a naši už věděli, že jsou na řadě. Maminka nás odvezla do Hloubětína ke svým rodičům, chtěla nás uchránit. Naposledy jsem maminku viděla, jak odjížděla ulicí na kole. Měla na sobě modré kostkaté šaty a červený svetr. Za chvilku ale babička prohlásila: Jarko, sedni na kolo a jeď pro mámu, ať se vrátí, za každou cenu. Jela jsem z Hloubětína do Vysočan, kde jsme bydleli. Jela jsem na kole, co na něm jel ten parašutista. Před naším domem už stál hlouček lidí. Mluvili o tom, že maminku sebrali,“ říká Jaroslava Mokrá.
„Když naše zatkli, zůstali jsme u babičky a dědy v Hloubětíně. Asi za týden si přijeli z gestapa pro to kolo. Za pár dnů se vrátili a začali mě vyslýchat. Měla jsem od maminky pokyn, že nikomu nesmím nic říci, tak jsem říkala, že nic nevím. Vyptávali se mě a jeden pak prohlásil: Tak my si tu holčičku vezmeme s sebou. Babička zrovna vyndávala knedlík, - spadl do hrnce. Děda lomil rukama. Gestapáci mu řekli, že jsem za hodinu zpátky. Odvezli mě do Petschkova paláce a konfrontovali mě s bratrancem Václavem Khodlem, tomu už bylo dvacet. Trvala jsem na svém, že o žádným kole nic nevím. Šofér, který mě vezl zpátky do Hloubětína, po cestě povídá: Kdo tě navedl, abys říkala, že nic nevíš? Odpověděla jsem, že nikdo,“ vzpomíná tehdy jedenáctiletá Jaroslava Mokrá.
Na konci léta pro ni a jejího bratra přišlo gestapo. „Dědeček si před nimi kleknul a prosil je, aby nás neodváželi. Odvezli nás. Děda nám utrhl ještě větev hrušek a dál nám jí do auta …
Pak bylo ještě zlé, když se po válce v rádiu spletli a ohlásili, že se z koncentráku vracejí rodiče dětí ze Svatobořic. Nikdo nepřijel.“
