Každý běží o život. Reflex byl na sále se špičkovým českým kardiologem Josefem Veselkou | Reflex.cz
reklama
nahoru

Každý běží o život. Reflex byl na sále se špičkovým českým kardiologem Josefem Veselkou

Miloš Čermák22. června 2012 • 06:00
Každý běží o život. Reflex byl na sále se špičkovým českým kardiologem Josefem Veselkou
Josef Veselka
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Když špičkový český kardiolog profesor Josef Veselka (47) běžel před lety v Praze svůj první maratón, dostal se několik kilometrů před cílem na pokraj sil. Dokonce upadl vyčerpáním. Přiběhli k němu lidé, kteří se ho zeptali, jestli mají zavolat lékaře. „Ne, já jsem lékař,“ odpověděl. Pak vstal a maratón doběhl.

reklama

 

Shodli jsme se na tom, že byť jsme oba bývalí basketbalisté, tak běh je pro nás srdeční záležitostí. Pro Josefa Veselku navíc i v tom profesním slova smyslu. Přednosta Kardiologické kliniky ve FN Motol je předním odborníkem v oboru intervenční kardiologie a hypertrofické kardiomyopatie. Za tímto pro laiky asi ne zcela srozumitelným termínem se skrývá onemocnění, které je nejčastější příčinou náhlé srdeční smrti u mladých lidí. Často i vrcholových sportovců.

 

Když od třiceti let každý den běhám, dožiju se sta let?

Nedožijete. Ta pravděpodobnost je strašně nízká. Pokud se nevymyslí nějaký lék na dlouhověkost, tak bych na to nesázel. Ale je vysoce pravděpodobné, že budete mít lepší kvalitu a snad i délku života než ti, co neběhají.

 

V čem budu mít kvalitnější život?

Běh má například vynikající antidepresívní účinek, to se už uvádí i v literatuře. Psychiatři to pacientům přímo doporučují. Když běháte, bude vám to pravděpodobně lépe myslet a nebudete v tenzi, na rozdíl od těch, kteří neběhají. Ale to musíte cítit, ne?

 

Tak nevím, kdyby mně to lépe myslelo, možná náš rozhovor začnu chytřejší otázkou. Říkal jste, že psychiatři běh doporučují. Co vy jako kardiolog?

Stoprocentně ano. Otázka zní v jakých dávkách. Pro člověka ve středním věku je minimem tak hodina a půl týdně, v ideálním případě dvě až pět hodin. My dva jsme běžci, ale stejný efekt má jízda na kole, plavání nebo rychlá chůze. Každý hned nemusí začít tím, že se rozhodne uběhnout maratón.

 

Ovšem vy jste maratón běžel.

Dvakrát. První v Praze, a to jsem byl na konci sil. Bylo zajímavé si to zkusit. Ten stav, že upadnete a ležíte, protože prostě nemůžete dál. Ale vždycky se mi podařilo vstát a pokračovat. Druhý maratón, zhruba před třemi lety, jsem běžel v Kladně. Tam už to bylo víc podle mých představ a hrozné to bylo až posledních pět kilometrů. To jsem měl pocit, že běžím proti větru, ač bylo bezvětří. Chytaly mě strašné křeče, hlavně poslední kilometr před cílem.

 

To nezní moc povzbudivě. Vy byste asi pro běh maratónu moc nováčků nezískal.

Já jsem maratónce vždycky obdivoval. V mládí jsem hrál basketbal a byl jsem spíš sprinter či skokan. Ani když jsme běhali jako kluci, tak mně dlouhé tratě moc nešly. Ne každý má k vytrvalostnímu běhu dispozice. Tím spíš mě lákalo to zkusit a dokázat. Což se mi povedlo. No ale příjemné to nebylo!

 

Pozoroval jste sám sebe během maratónu také jako kardiolog?

Velmi detailně! Dokonce jsem si udělal sérii vyšetření před a po maratónu. Biochemický rozbor krve i ultrazvuk srdce a pak jsem o tom napsal článek do odborného časopisu. Popsal jsem sám sebe, aniž bych uvedl, že jsem to já.

 

A dospěl jste k nějakému závěru?

Laicky řečeno bych pravil, že se zdravím nemá maratónský běh nic společného. Že je to v zásadě nezdravá věc. Ale není pochyb o tom, že zdravá je cesta k maratónu. To, že začnete pravidelně trénovat a hýbat se. A maratón je skvělá motivace. Vy jste ho také uběhl, takže vám nemusím líčit, jakou euforii a uspokojení člověk v cíli prožívá.

 

Kolegové od vás z kliniky letos vyšetřovali účastníky Pražského maratónu. S jakými výsledky?

Ještě je nemáme úplné. Spočívalo to v tom, že jsme běžcům před závodem nabídli základní vyšetření, včetně EKG. Využilo toho asi 190 běžců. Kolegové zjistili, že přibližně polovina z nich má lehce abnormální EKG. A zhruba tři procenta budou mít nějaké závažnější onemocnění srdce. Ti budou ještě detailně vyšetřeni.

 

I ti s podezřením na nějakou anomálii či nemoc běželi?

Běželi všichni. Víte, maratónci jsou jiní než většina lidí. Oni jsou v dobrém slova smyslu trochu šílenci.

 

To procento lidí s případnými problémy odpovídá běžné populaci?

Je o něco vyšší. Ono to může být tím, že na vyšetření přišli jednak ti, již jsou zodpovědní a opatrní, a pak ti, kteří už možná tuší, že by mohli mít nějaký problém. Takže to asi není reprezentativní průřez maratónskou a běžeckou populací.

 

Při maratónech či obecně při sportu lidé poměrně často také umírají. Mnozí jsou mladí, většinou i ve skvělé formě. Proč se to děje?

Ta úmrtí nejsou tak častá, jak se vám možná zdá. Obvykle jde o dramatické události, jež vzbudí zájem médií, a pak to vyvolává dojem, že je to častější, než to ve skutečnosti je. Odhaduju, že náhlá srdeční smrt postihne tak tři sportovce ze sta tisíc. Ale přesně to nevíme. Můžeme jen vycházet z několika větších zahraničních studií, které jsou k dispozici.

 

Například?

Jedna rozsáhlá studie zkoumala čtyři sta tisíc vysokoškolských sportovců v Americe. Ukázalo se, že pravděpodobnost úmrtí je o něco vyšší, než odborníci předpokládali, ale není to nijak extrémní. Spíš je zajímavé, jak se ty statistiky liší u různých sportů. U běhu, ale třeba i amerického fotbalu je poměrně nízká, zhruba jedna ku čtyřiceti tisícům. Naopak nejvyšší je u basketbalu, což je pro mě jako bývalého hráče samozřejmě smutné. Odpovídá to asi tomu, že jde o sport, při němž musíte během krátkého okamžiku vyvinout maximum energie, což je pro srdce ohromně náročné. Vůbec nejvyšší pravděpodobnost náhlé srdeční smrti je u černošských hráčů v nejvyšší divizi, tam je to ročně dokonce jedna ku třem tisícům.

 

Čím to je?

Nevím, rozhodl jsem se, že napíšu autorům a zeptám se jich na to. Basketbal je sport, kde univerzitní hráče čeká potenciálně nejlukrativnější profesionální kariéra. V NBA jsou z kolektivních sportů nejvyšší příjmy. Ti hráči jsou tedy pod hrozným tlakem. Možnou spekulací, podotýkám, že zcela nepodloženou, může být podezření z dopingu.

 

Mluvíte o náhlé srdeční smrti. Co je její medicínskou příčinou?

U mladých lidí je to v drtivé většině nemoc zvaná hypertrofická kardiomyopatie. Zjednodušeně řečeno, je to dědičná choroba, která se projevuje tím, že srdeční stěny mají větší tloušťku než normálně a srdeční sval má do jisté míry zhoršenou kvalitu. Projevuje se to například dušností nebo bolestmi na hrudi, ale mnozí pacienti o této nemoci vůbec nevědí. Asi deset až dvacet procent pacientů můžou postihnout komplikace, jež, lékařsky řečeno, nejsou slučitelné se životem.

 

A to je tedy náhlá srdeční smrt.

Přesně tak.

 

Jako lékaři tomu nedokážete předejít?

Snažíme se rozpoznat pacienty, kteří jsou ohroženi na životě, a těm dáváme přístroje, jež jim v případě selhání srdce zajistí defibrilaci. A pochopitelně jim zakážeme jakýkoliv vrcholový i výkonnostní sport. To jim může zachránit život.

 

Tím se vracíme k otázce, zda je vrcholový sport vůbec zdravý.

Titulek v tomto smyslu měl nedávno časopis Respekt, když o ná hlé srdeční smrti publikoval článek. Jenže co je to za otázku? Předně, vrcholový sport moc zdravý není, to není žádná novinka. Mnohahodinové každodenní tréninky jsou pro organismus velmi náročné, a to i včetně pohybového aparátu. Ale jestli je sport jako takový nebezpečný? Je, avšak jen pro ty, co mají nemocné srdce. Jako rodič jsem ani minutu neváhal, jestli mám dát svoje dcery na sport.

 

Co to znamená?

Sportovec by měl mít natočené EKG a v případě jakékoliv abnormality i vyšetřené srdce ultrazvukem. Eventuálně další vyšetření. Vy tím samozřejmě neeliminujete veškerá rizika, například že sportovec nastydne, dostane zánět srdečního svalu a o víkendu při sportu zemře. Ale pravděpodobnost náhlé srdeční smrti se po absolvování takové prohlídky sníží.

 

Myslel jsem, že lékařské prohlídky jsou v českém mládežnickém sportu povinné.

Systém je takový, že dítě musí přinést razítko. Tečka. Tu preventivní prohlídku však může provést praktický lékař a nemusí obsahovat EKG.

 

Kolapsy mladých sportovců bývají dramatické a mimořádně smutné. Proč se je tak málo daří oživit?

U tohoto typu onemocnění je resuscitace úspěšná minimálně. Pacienti prostě obvykle umírají. Stále mluvíme o hypertrofické kardiomyopatii, jež je příčinou náhlé srdeční smrti u mladých sportovců. S brutální nadsázkou se dá říct, že kdo má na tuto nemoc umřít, tak se tak stane zhruba do pětatřiceti let. Pak se naprosto dominantní příčinou náhlé srdeční smrti v populaci stává ischemická choroba srdeční.

 

Jinými slovy infarkt.

Přesně tak. A v případě infarktu bývá resuscitace mnohem častěji úspěšná. Navíc se dá říct, že nejlepší prevencí této nemoci je pohyb, takže sport je u starších pacientů už jednoznačně pozitivní faktor. Lidé s rizikem ischemické choroby srdeční by neměli se sportem skončit, ale naopak sportovat víc.

 

Kolik lidí na choroby srdce umírá?

To je hrozně vysoké číslo. Když sečteme choroby srdce a cév, tak je to 51 procent. Vy jste jel dnes sem, do nemocnice, autobusem. A kdybyste se rozhlédl po spolucestujících, tak to znamená, že každý druhý zemře na nějakou kardiovaskulární nemoc.

 

Ona je to do značné míry civilizační věc. A daň za blahobyt.

To máte pravdu. V rovníkové Africe na tyto nemoci neumírá skoro nikdo, tam jsme na méně než deseti procentech. Ale vidíme, že jakmile nějaké země začnou bohatnout, tak to procento jde nahoru. Krásným příkladem je Indie. A pak jsou země z bývalého východního bloku, kde je to procento ještě vyšší než u nás, třeba kolem 58 procent. Spíš než blahobyt bych řekl, že tím důvodem je nezvládnutý blahobyt. V takových Spojených státech nebo Kanadě je to výrazně lepší než u nás.

 

Přitom tam je hodně lidí s nadváhou.

Oni na to zvládnutí blahobytu měli delší dobu. Systém funguje lépe, lidé o sebe víc pečují.

 

Lidé se více hýbou a my se asi shodneme, že je to pozitivní. Ale někteří se stanou vyloženě sportovními fanatiky. Je nějaká hranice, kdy se třeba běhání může stát naopak rizikové?

Abyste něco takového mohl tvrdit, potřebujete detailní a podrobné studie. Takových bohužel stále není mnoho. Ale například jedna finská se zaměřila na vrcholové sportovce, konkrétně přes dva tisíce reprezentantů z let 1920 až 1965. A zkoumala, jak vysokého věku se dožili. Ukázalo se, že nejdéle žili vytrvalci, ať už klasičtí běžci, anebo běžci na lyžích, ti se dožili v průměru 75,6 roku. Za nimi byli sprinteři a hráči kolektivních sportů, na posledním místě mezi sportovci skončili těžcí atleti a boxeři. Ti se v průměru dožili 71,5 roku. Ale i ti umírali v průměru o rok a půl později než lidé z kontrolní skupiny, kteří vrcholově nesportovali vůbec. Z toho jasně plyne, že ani vrcholový sport lidem život nezkracuje, ba naopak.

 

Není vám někdy líto, že jste si zvolil medicínu, tedy obor, při němž se vrcholový sport dá dělat jen velmi obtížně?

Já měl ke sportu vždycky blízko. Pamatuju se, že když jsem měl podat přihlášku na vysokou školu, tak jsem tam ještě v neděli odpoledne chtěl napsat fakultu tělesné výchovy a sportu. Ale maminka mi to zakázala a řekla, že i komunisté budou potřebovat doktory. Takže jsem podal přihlášku na medicínu podobně jako předtím můj starší bratr. Ale neměl jsem z toho radost, viděl jsem, jak moc se musí stále učit.

 

A kardiologie?

To rozhodnutí přišlo někdy ve třetím ročníku medicíny a bylo už jen moje. Přivydělával jsem si tehdy na brigádě na jednotce intenzívní péče. Byl tam tenkrát skvělý kolektiv. Navíc jsem zde poznal pacienta, který později zemřel na selhání srdce po infarktu. A to byl ten moment, kdy jsem se vnitřně rozhodl, že se o tyto pacienty chci starat a tohle chci dělat. Dokonce si pamatuju ještě jeho jméno.

 

Nelákala vás kardiochirurgie?

Ne, mně se líbila takzvaná intervenční kardiologie. To je něco mezi chirurgií a internou. Vy neděláte tu velkou srdeční operaci, kdy pacientovi otevřete hrudník, zastavíte srdce a napojíte ho na mimotělní oběh, ale k srdci se dostanete prostřednictvím tepny. Používáte k tomu trubičku, takzvaný katetr, jejž malým otvorem do tepny v třísle vsunete až k srdci. Tam už provádíte, co je třeba. Já jsem z generace, která právě v tomto oboru zažila nesmírný boom. V roce 1992 se v celém Československu dělalo 660 léčebných zákroků ročně. V roce 2005 už to bylo jen v Česku přes dvacet tisíc. A přitom je to úžasný zákrok.

 

Co vás na tom fascinuje?

Zrovna dnes jsem pacientovi implantoval novou chlopeň. To je příklad té velké, poměrně drastické operace. Avšak vy ji můžete už dělat přes tříslo, třeba i za plného vědomí pacienta. Ten můj byl v narkóze, ale za hodinu a půl byl zákrok úspěšně hotov. U tohoto výkonu jde přitom vesměs o pacienty, kteří mají vysoké riziko, že by tu velkou operaci nepřežili. Po tomto výkonu jsme ještě dalším dvěma pacientům uzavřeli katetrizačně defekt v mezisíňové přepážce – to je nejčastější vrozená vada srdce v dospělosti. Každý ten výkon trval něco přes patnáct minut. Před deseti lety by na to byla třeba velká, několikahodinová operace na zastaveném srdci.

 

Cítíte ve svém oboru lékařský, či spíše eticko-filozofický problém, kdy a zda podrobovat lidi zákrokům, jež lidem prodlouží život jen krátce a často ve snížené kvalitě?

To cítím a řeším každý den. Když se podívám na posledních deset let, tak doslova každý den diskutujeme o tom, zda má být například osmdesátiletý pacient s velmi nemocným srdcem léčen agresívním způsobem.

 

A výsledek?

Obvykle se těch lidí zeptáme, popíšeme jim jejich situaci i možnosti a oni většinou řeknou, že o radikální léčbu nestojí. Ale nezastírám, že je tam i ekonomický problém. Když máte na jednotce intenzívní péče pacienta, za nějž dýchají přístroje, tak to stojí desítky tisíc korun denně. V extrémním případě stovky.

 

Jenže jak to řešit? Cena lidského života je absolutní.

Na to odpovím malou oklikou. Dvakrát v životě jsem pracoval několik týdnů v Bangladéši. A přišel jsem tam z civilizace, kde se má za to, že lidský život má absolutní hodnotu. Jenže jsem zjistil, že nemá. Do nemocnice například přišel muž, na jehož vyšetření se složila celá vesnice. Zjistili jsme vrozenou srdeční vadu. Jenže on už neměl dost peněz na to, abychom ho adekvátně léčili. Nabídli jsme, že ho budeme léčit zadarmo, ale ředitel nemocnice nám to rezolutně zakázal. Asi správně, protože argumentoval tím, že zítra by přišli všichni. V zemích jako Bangladéš i jinde je to ohromně průzračné. Cena lidského života je tam ve skutečnosti velice nízká.

 

Muselo to být depresívní.

Víte co? My jsme tam každé ráno před službou chodili s mým tehdejším šéfem na procházku. Abychom si vyčistili hlavu a nabrali sílu. A procházeli jsme vesnicí, kde nás vždycky obklopilo snad dvacet dětí. Nic nechtěly, jen nás pozdravit, dotknout se nás. A všechny vypadaly neuvěřitelně spokojeně a šťastně. I jejich rodiče. A vy si říkáte, jak můžou být šťastní, když žijí v takových podmínkách. A odpověď na tuhle otázku je banálně jednoduchá. Jen ji líp pochopíte s takovým zážitkem. Štěstí a peníze spolu nesouvisí.

 

Kdy se vy cítíte šťastný?

Kdybych měl odpovědět zcela poctivě, určitě by to vyžadovalo delší přemýšlení. A možná by to do tohoto povídání ani nepatřilo. Určitě jsem moc spokojen tady, v nemocnici na sále. Ale my začali náš rozhovor během, tak jím i skončím. Za pár dní poletím pracovně do New Yorku a já se už teď těším, až si den po příletu brzy ráno obuju boty a vyrazím si zaběhat do Central Parku. To budu určitě šťastný.

 



Klíčová slova: rxrxmiloscermakjosef veselka



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama