Jak vznikalo pietní setkání u příležitosti 70.výročí hrdinského boje sedmi statečných parašutistů proti německé přesile v kostele sv. Cyrila a Metoděj
Duben
- vychází speciál Terč Heydrich a jeho editorem (čili mnou), prostupuje nezřízená pýcha, že vím o období „heydrichiády“ všechno, a že bych s tím měl něco dělat
Květen
- někoho napadne, co kdyby Reflex zaplatil umělecké dveře do krypty pod kostelem sv. Cyrila a Metoděje, úkrytu parašutistů a dnes pietního místa s jakýmisi nepietními dveřmi
- někoho napadne, že bychom k tomu mohli zdělat tiskovku
- mě (blázna!) napadne, že bychom k tomu mohli udělat program přímo v kostele nad kryptou.
- dostavám to rovnou za úkol.
Šestnáctého května
- ukecávám k účasti Ondřeje Havelku /live hudba/, Kryštofa Hádka /moderace/ a Vladimíra 518 /válečné zvuky/. Jsem přesvědčen, že jedině s nimi by to mohl být pietní akt, u něhož bych chtěl být.
O den později
- všichni se nadšeně zříkají honorářů, protože tvrdí, že to mělo smysl… (…jako likvidace Heydricha přes ty strašné ztráty). Tím pádem máme název programu, který vymyslela moje žena (Mělo to smysl).
O den později
- pronikám do kostela sv. C+M a získávám důvěru jeho představených
O dva dny později
- od svých nových přátel dostávám ránu ve chvíli, kdy mi sdělují, že pravoslaví zakazuje hrát v kostele na hudební nástroje (na kůru mají sice schované Casio 200 DX, ale to jsou prý varhany). Co budu dělat s Havelkou?
Dvaadvacátého května
- předvědčuju Havelku, že bude „hrát i nehrát“ v kostele. Bude hrát před kostelem, ale zvuk půjde dovnitř z beden – toto šalamounské řešení naštěstí kvituje i pan děkan Šuvarský
Začátek června
- dozvídám se předpověď počasí, bude vedro. Vymyslel jsem si laserovou show a projekci v kostele, do kterého bude velkými okny pražit slunce. Nic nebude vidět. Mám STRACH!!!
Šestého června
- dostávám seznam pozvaných a mám pocit, že program není dost dobrý ani dost uctivý: plukovníci, generálové, poslední žijící parašutista, ministr obrany, místopředseda senátu (začínám mít dojem, že jsme měli zůstat u tiskovky.)
Devátého až jedenáctého června
- pořád dokola přepisují minutový scénář, ale dobře vím, je to spíš únik před pravdou, že sám nikdy neodkážu zkoordinovat předtočené příspěvky, živého moderátora, řečníky, modlitby, živou kapelu a státní protokol.
Dvanáctého června
- dozvídám se, že televize bude točit přímý přenos a rozpláču se. Televizáci nám zakážou skončit později než v 18.10, jinak se nenávratně odpojí, protože začínají zprávy. To nikdy nestihnu!!!
Večer, třináctého června
- Vladimír 518 se svým zvukařem Davidem mi nadšeně vyprávějí, že sehnali laser a že taky zakouří kostel takovým speciálním strojem, ale nesmějí u toho být astmatici, protože ti by se nám do přímého přenosu rozkašlali. Mám z toho radost jenom trochu.
Čtrnáctého června
- dozvídám se, že v našem programu dojde k předání státního vyznamenání. STRACH!!!
Sedmnáctého června, den mého boje
- televize navezla do kostela pět kamer včetně jeřábu, není kam dát židle pro pozvané – občanská válka mezi pietou a snahou mít hezký přenos končí vzájemným pochopením a vyhověním si.
- 17 hodin – dostáváme pokyn, že začal přímý přenos – horkou hodinu se ve vlněném svatebním obleku živím máváním na maníka, aby včas zařadil předtočené filmy, na Hádka, aby začal mluvit včas, na Havelku, aby začal včas zpívat, na sbor na kůru, aby taky začal včas zpívat, na herce představující parašutisty na empoře, kde chybí zábradlí, aby nespadli.
- v 18 hodin je konec – vyšlo to! Přísahám, že každého 17. června si do tohoto kostela budu chodit připomínat nejen odvahu parašutistů, ale i tu svou: jak jsem se s ní neohroženě postavil vlastnímu diletanství a neumění jenom proto, aby se pár pamětníků mohlo sejít a bylo jim spolu hezky.
