Zámek nábytku: Kafka? Franz Kafka? IKEA vás nemá v seznamu zákazníků | Reflex.cz
reklama
nahoru

Zámek nábytku: Kafka? Franz Kafka? IKEA vás nemá v seznamu zákazníků

Steve Fisher8. června 2012 • 06:00
Zámek nábytku: Kafka? Franz Kafka? IKEA vás nemá v seznamu zákazníků
Kafka
• foto: 
Marek Douša

Bylo pozdní odpoledne, když pan K. dorazil na místo. Parkoviště bylo téměř zaplněné. Pan K. dlouho jezdil kolem dokola, než našel volné místo několik set metrů od vchodu do Zámku nábytku.

reklama

 

(Do you want to read this article in English? Use this link.) 

 

Do Zámku nábytku odjel na příkaz své velitelky, paní K., aby zakoupil nový konferenční stolek, přesně stejný model, jaký si vybrala z jejich on-line katalogu.

 

Když se jí zeptal, proč si stolek nekoupila přes internet, vysvětlila mu, že Zámek nábytku on-line nákupy nepovoluje. „Zákazník tam musí zajet sám a věc si koupit,“ sdělila mu. „To je totiž zavedená praxe Zámku nábytku. Ale takovými otázkami jen marníš čas. Tady máš název stolku. Jmenuje se VITTSJÖ. A nezdržuj se přemítáním o tom, co ten název vlastně znamená. Je to švédsky. Možná že to slovo má nějaký význam i v naší řeči, ale to ty vědět nemusíš. Jen tam zajeď a kup to.“

 

Pan K. byl oddaný služebník a věděl, že je lepší nepátrat po smyslu příkazů paní K. v její přítomnosti. Proto si počkal, až bude sám, a přes Google si po telefonu zadal slovo VITTSJÖ do překladače. Zjistil však, že výraz přeložený do jeho vlastního jazyka zní zas jen „VITTSJÖ“.

 

Výsledek lingvistického pátrání v panu K. vyvolal podivnou směsici pobavení a zklamání. Ještě když přecházel přes rozlehlé parkoviště a blížil se ke vchodu do gigantického Zámku nábytku, snažil se tyto protichůdné pocity zapudit.

 

Dveře byly otáčivé, s velkými tabulemi skla a jakýmsi systémem automatické aktivace. Dveře se otáčely a pan K. vyčkával, až se objeví dostatečně velký otvor, jímž by do nich mohl vstoupit bez nebezpečí, že bude dveřmi k smrti umačkán. Což by nepochybně paní K. sice zarmoutilo, ale ani příliš nepřekvapilo. Byla už zvyklá na to, že pan K. nedokázal její přání plnit.

 

Když konečně do otočných dveří vstoupil, náhle se zastavily. Pana K. okamžitě paralyzovaly hrůzné klaustrofobické pocity a představa, že je na věky uvězněn uvnitř této hydraulicky ovládané pasti. „Jak typické,“ jako by slyšel paní K. při pohledu na jeho vychrtlé zadušené tělo, jež jí dovezli domů místo očekávaného konferenčního stolku.

 

Ale po několika vteřinách se dveře znovu rozjely, vysvobodily pana K. ze zajetí a vystrčily ho do rozlehlé a impozantní vstupní haly Zámku nábytku, kde hned znovu propadl nerozhodnosti, kterým směrem se dát k oddělení, kde prodávali konferenční stolky.

 

Vystavený plánek Zámku nábytku totiž ukazoval, že k oddělení „Obývací pokoje“ může nakupující dojít směrem vlevo, ale i vpravo! Pan K. byl zmatený. Prohlížel si plánek a cesta vlevo se na první pohled zdála nejméně náročná. Ale pak si pan K. na trase vpravo všiml čehosi, co bylo označeno jako „zkratka“. Po dlouhém úzkostlivém rozhodování si pan K. konečně vybral trasu vpravo.

 

Nikdo už přesně nespočítá, jak dlouho pan K. putoval labyrintem a nejrůznějšími zákoutími Zámku nábytku v zoufalé snaze nalézt zkratku do oddělení „Obývací pokoje“. Pro pana K. samotného to byly celé dny, i když cesta ve skutečnosti trvala jen 15 či 20 minut.

 

Na pana K. už přicházely halucinace, když zjistil, že znovu prochází oddělením „Koupelny“, ale kráčel statečně dál. Jeho utrápenou myslí se blouznivě míhaly atrapy televizorů vystavené po celém Zámku nábytku. Pomyslel na čínské dělníky, kteří tyhle nefungující televizory montovali po tisících. Co si asi mysleli o smyslu své práce? Jak vysvětlovali svými rodinám a přátelům, čím se živí? „Vyrábím atrapy televizorů. Možná že jsou určené pro lidi na Západě, kteří si nemohou opravdovou televizi dovolit.“

 

Tehdy si pan K. konečně uvědomil, že se ocitl v oddělení „Obývací pokoje“ Zámku nábytku. Atrapy televizorů byly rozestaveny všude kolem, na všelijakých stolcích. Ty se rozjitřené mysli pana K. nyní jevily být jen o trochu povedenějšími napodobeninami než televizory samotné.

 

Pan K. přistoupil k dámě v blůzce téměř oslepující žluté barvy. Připomínala panu K. slunečnice, jež van Gogh maloval na polích kolem Arles v období svého vrcholného šílenství. Pan K. si zastínil rukou oči, pohlédl na dámu ve žlutém a sdělil jí své přání zakoupit konferenční stolek prodávaný pod nepřeložitelným názvem VITTSJÖ.

 

„Pojďte se mnou,“ zavelela dáma. Pan K. ji následoval a náhle měl pocit, jako by kráčel za obrovským citrónem. „Tady to máte,“ zaslechl pan K. hlas citrónu, který ukazoval na konferenční stolek, na jehož visačce byl název VITTSJÖ.

 

„Děkuji vám,“ řekl pan K. „Chtěl bych stolek dovézt domů. Tady je moje kreditní karta a má adresa.“

 

Pan K. se díval, jak obrovský citrusový plod kroutí hlavou a říká: „Musíte seběhnout dolů, kde nábytek skladujeme, odnést si ho k pokladně a tam zaplatit. Pak ho teprve odneste do oddělení dopravy.“

 

„Promiňte, osobo, jež mi připomíná obrovské kyselé ovoce, chcete mi snad říct, že mi nemůžete jednoduše dovézt VITTSJÖ domů? Že si musím nejdřív VITTSJÖ odnést sám, předat ho vám, abyste mi ho mohli nakonec dovézt?“

 

„To je zavedená praxe Zámku nábytku. Takovými otázkami jen marníte čas,“ byla poslední slova, jež pan K. uslyšel z úst obrovského citrónu, ještě než omdlel. I když to mohla být jen akustická připomínka paní K., která jej v jeho zmateném bezvědomí právě plísnila.



Klíčová slova: rxrxstevefisher



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama