Zloduch, to je dar, říká herec slovenského původu David Dencik, který hrál ve všech adaptacích knih Stiega Larssona | Reflex.cz
reklama
nahoru

Zloduch, to je dar, říká herec slovenského původu David Dencik, který hrál ve všech adaptacích knih Stiega Larssona

Tereza Spáčilová29. května 2012 • 06:00
Zloduch, to je dar, říká herec slovenského původu David Dencik, který hrál ve všech adaptacích knih Stiega Larssona
David Dencik
• foto: 
Roman Černý

Jméno nikomu moc neřekne a tvář patří k těm, o kterých se říká: „Aha, povědomá ...“ Seznam filmů, jež má David Dencik (38) na kontě, přitom působí impozantně – tři z posledních patřily mezi favority na letošních Oscarech. Kdo je herec s česky znějícím jménem?

reklama

Jeden musí z kola ven, Válečný kůň, Muži, kteří nenávidí ženy – ne každý si může dovolit říct, že mohl v jednom roce točit zároveň s Davidem Fincherem, Stevenem Spielbergem či Garym Oldmanem. David Dencik ano, ale nedělá to. Radši mluví o tom, jak se mu hrálo ve švédském televizním hitu. Nebo třeba o dánské novince, historickém dramatu Královská aféra.

 

Ve Skandinávii je hvězdou, která si může vybírat, v Hollywoodu naopak pěšák čekající na svůj den D. „Jsem ve věku, kdy vím, že ten vysněný den taky vůbec nemusí přijít. A že to přežiju. Takže se snažím, jezdím na konkursy, ale taky si udělám čas na to, abych šel na zahradu v LA trhat avokáda a užíval si, že je hezky,“ říká švédský rodák.

 

Máte česky znějící jméno, takže se nemůžu nezeptat: Kam až sahají vaše kořeny?

Otec se narodil s československým pasem, ale žil v Liptovském Mikuláši. To je dnes Slovensko, samostatný stát, že? Na to, že je Čechoslovák, byl nicméně tatínek velmi hrdý, neustále nám to zdůrazňoval. Kvůli svému židovskému původu musel ovšem po křišťálové noci sbalit kufry. Skončil i se ženou ve Švédsku, kde jsem se narodil i já. K vám mám ale pořád blízko, dokonce jsem byl nedávno za příbuznou, která žije v Praze a jmenuje se Denčíková.

 

Snažila jsem se o vaší středoevropské historii něco najít, ale marně. Tajíte ji?

Vůbec. Jen nikoho nezajímala. Z rodu Denciků přežilo jen pár lidí. Děda měl deset sourozenců, většinu pozabíjeli Němci a zbytek se rozprchl po světě. Navzájem však o sobě víme, máme pevné vazby.

 

Umíte česky nebo slovensky?

Dědeček mluvil výhradně švédsky, v hlavě tak mám jen pár slovíček, jež jsem zaslechl, když jsem se motal babičce v kuchyni. Kukuřice, palačinky, čočka, říkám to správně?

 

Je fakt, že mluvíte sedmi jazyky?

Šesti nebo sedmi, tak nějak. Není na tom nic ohromného. Dánsky a švédsky jsme mluvili doma, k tomu jsem chodil na židovskou školu, takže si připočtěte němčinu a hebrejštinu. Portugalsky a španělsky jsem se naučil v Jižní Americe, když jsem jel do Brazílie. No a angličtinu ovládá ve Skandinávii každý.

 

S takovou jazykovou výbavou můžete hrát prakticky kdekoli.

Hrát je něco jiného než konverzovat. Ale baví mě se učit. Kvůli roli ve filmu Jeden musí z kola ven jsem si musel nastudovat maďarštinu. A tady v Česku jsem měl první lekci angličtiny s dialektovým koučem, v Sereně totiž hraju Američana.

 

Tak to gratuluji, většina evropských herců je v amerických filmech odkázána na role cizinců.

Imigrantských rolí se asi stejně jen tak nezbavím.

 

Chodíte na castingy?

Ano. Musím využít toho, že film Jeden musí z kola ven měl úspěch.

 

Pomáhá vám?

Když už si mě všimnou, dá se mluvit o výhodě, ale zařídit to „všimnutí“ je mnohdy nad lidské síly. V LA žije deset miliónů herců!

 

Takže dál stojíte fronty a vyplňujete formuláře.

Přesně tak. Nevím, jestli to k něčemu bude, někdy o tom silně pochybuji. Ostatně teď točím dva měsíce americký snímek v Praze, což vede člověka k úvahám, jestli by vlastně nevyšlo nastejno, kdybych si práci hledal tady, v Evropě.

 

Myslíte, že na konci castingového martyria bude hlavní role v hollywoodském trháku?

Tak daleko nepřemýšlím. Pochopitelně s každou další příležitostí roste i pravděpodobnost, že k onomu americkému snu dospěju, ale nepočítám s tím.

 

Neberete tedy role podle toho, jak výhodné jsou z hlediska vaší hollywoodské kariéry?

Rozhodně ne. Na to už jsem příliš starý. Mám život a kariéru v Evropě, můžu se kdykoli vrátit, tak proč to hrotit. Vždycky jsem šel hlavně po zajímavých rolích.

 

Odpusťte, ale čím je pro herce vašeho formátu atraktivní epizodní postava ve válečném filmu?

Třeba jméno Steven Spielberg na režisérské židli? (Smích) Jen se snažím vysvětlit, že mou strategií není hledat práci podle toho, jak se mi do budoucna hodnotí. Netvrdím, že si můžu dovolit být vybíravý, alespoň ne na půdě anglicky mluvených filmů. Natočím cokoli, musí jít ovšem o přínosnou zkušenost.

 

Co vlastně děláte v LA, když zrovna nejedete na casting?

Nic extravagantního. Baví mě jídlo, spánek, procházky ...

 

To do Hollywoodu nezapadáte.

Já nezapadám do Ameriky. Připadá mi divná.

 

V čem?

Tak třeba, že se všude jezdí autem. Pořád jenom přemýšlíte, kde zaparkujete a kudy pojedete. I na večírky, jež si lidé s Hollywoodem tolik spojují. Party v LA je jeden velký logistický problém, máte s tím tolik starostí, že se ani nestihnete bavit. Ještě že nejsem pařič od přírody.

 

A neměl byste být? Jak jinak se v Hollywoodu seznámíte s těmi správnými lidmi?

Možná by mi to opravdu pomohlo. Každopádně mě nikdo nezve, takže nevím, ani o co přicházím, ani jak moc je to pro mě důležité. Upřímně, pokud by předpokladem pro mou práci byla povinná účast na večírcích, asi bych ji radši nedělal. Něco jiného by bylo, kdyby to vyžadovala role, pro tu jsem schopen skousnout ledacos.

 

Producenti po hercích běžně chtějí, aby tloustli, hubli, kouřili ...

Asi bych zvládl všechno, co jste vyjmenovala, ale muselo by to mít opodstatnění. Když točíte dva měsíce s dvacetikilovou nadváhou, logicky to na váš projev má vliv, taková oběť dává smysl.

 

Neváhal jste ani u filmu Bratrstvo, kde jste se v rámci role musel milovat s mužem?

Ani na okamžik. Jediný, kdo tehdy mohl trpět, byli moji rodiče, nikoli kvůli homosexuálním scénám, ale protože jsem nosil svastiku.

 

Políbit muže vám tedy problém nedělalo?

A proč by mělo?

 

Co vím, pro řadu heterosexuálů je to pořád něco divného, raději se na podobné scény nedívají.

Asi záleží, kde žijete. Skandinávie je v tomto směru o dost tolerantnější než zbytek světa. Jediné zvláštní na tom celém bylo, že jsem v puse cítil něčí vousy.

 

Spousta herců si dává do smluv, že se ani nesvlékne ...

V Argentině jsem se o Bratrstvu bavil s osmdesátiletým kolegou a toho nejvíc šokovalo, že ho natočila žena. Prý by nikdy nepřipustil, aby mu velela režisérka. On prostě uvízl v osmdesátých letech 19. století. A ti, kdo se bojí homosexuality, zase v 50. letech minulého století. Ale asi je fakt, že Dán vám k tomu řekne něco jiného než Američan.

 

A jsme zpátky u rozdílů mezi Evropou a Amerikou.

Když ony jsou opravdu velké. A nejde jen o auta a domy – liší se i přístup k herecké profesi. Třeba jen proces získávání rolí: připomíná mi vztahy ze střední školy. Když se pořádala party a člověk nepatřil k pozvaným, musel se líbat se správnou holkou. A přesně tak funguje i americká společnost. Všichni se vzájemně snaží dostat na party těch druhých, jen už na to nejdou přes flirtování a sex. V Evropě jsme dospělejší. Žádné kamarádíčkování, žádní agenti a podagenti. A taky žádný stres a bizarní argumenty – kdybyste jen věděla, co všechno se hercům v Americe vyčítá. I velikost nohy může být překážka.

 

Bavil jste se o tom s evropskými kolegy? Třeba s britskými, při práci na filmu Jeden musí z kola ven?

Ne. My jsme toho spolu vlastně vůbec moc nenamluvili. Oni měli spoustu témat, která jsem neznal. Mluvím anglicky, řekl bych dokonce, že velmi slušně, ovšem na ně to prostě nestačilo. Nejtěžší na tom fi lmu vlastně nebyla práce, ale to, co se dělo o pauzách. Věděl jsem, že nemůžu být tím, kým se cítím být, a to mě znervózňovalo.

 

Máte to podobně se skandinávskými herci ve světě?

Samozřejmě. Většinou se známe, děláme na stejných věcech nebo se ucházíme o stejnou roli.

 

Jde mi spíš o to, jestli spolu venku držíte, nebo soupeříte?

Kdyby se mnou chtěl soupeřit třeba takový Max von Sydow, byla by to pro mě čest, ale myslím, že to nehrozí. Ještě někdo vás napadá?

 

Stellan Skarsgård? S ním jste nedávno točil Fincherovy Muže, kteří nenávidí ženy.

Jestli jsme se na placu potkali jednou, bylo to hodně. Film umí krásně klamat. Ale Stellanova syna Gustava znám dobře, jsme přátelé, taky hraje. On tedy vlastně skoro každý Skarsgård hraje.

 

Mě by zajímala spíš ta skandinávská komunita v Hollywoodu.

Je fakt, že nás v LA žije docela dost. Často se tak stane, že se sejdeme na stejném konkursu, a v tu chvíli je to boj. Pak však spolu jdeme na pivo. Člověk musí mít nadhled. Jeden den můžete být smutní, ale pak je třeba se sebrat a jít dál. Kdybyste projevila slabost, sežerou vás v Hollywoodu zaživa.

 

Zmínili jsme Fincherův film Muži, kteří nenávidí ženy. Vy jste ovšem hrál ve všech adaptacích Milénia.

Nejspíš to tak bude. A nejspíš jsem jediný na světě, můžete mě zapsat do Guinnesse.

 

Jak jste toho dosáhl?

Vzal jsem telefon, když zazvonil. Ve skutečnosti jsou to dost malé role. Když mi ji nabízel režisér Oplev, měl jsem rozjetou kariéru ve Švédsku i v Dánsku a jemu prý bylo trapné dávat mi takovou čurdu.

 

David Fincher vás pak navíc obsadil jinak. Nebylo by snazší obsadit vás stejně ve všech těch larssonovských filmech i seriálu?

V seriálu mám hodně prostoru, zatímco ve fi lmu se má postava jen mihne. Víte, nás to možná zaráží, ale pro Finchera jsem byl jen jeden z mnoha epizodních herců. Z dánské verze si mě vůbec nepamatoval.

 

Který svůj film považujete za stěžejní?

Cestu do světa mi otevřel A Soap v roce 2006 na Berlinale, ve Švédsku mě proslavil krimiseriál Laserman o sériovém vrahovi. Příběh čerpal ze skutečnosti, jakýsi muž kdysi postřílel jedenáct lidí, imigrantů, laserovou puškou a pak ho rok nemohli chytit. Stal se z něj národní antihrdina, noční můra Švédů. Takový druhý Breivik.

 

Vy vůbec hrajete samé zloduchy a vyděděnce.

Pro herce jsou zloduchové dar. Mívají spoustu tváří, člověk má co objevovat. A pak taky hraju podivíny, teď myslím všechny ty homosexuály, transsexuály, nacisty. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem byl „normální“ člověk.

 

Myslíte si, že ve vás režiséři toho podivína vidí?

Říká se, že role si nevybíráte, že si ony vybírají vás, a na tom něco je. To je jeden úhel pohledu – možná ani nehraju podivíny, možná jen u lidí podvědomě hledám podivínskou stránku. A pak je ještě druhá verze vysvětlení, ta, na niž pravděpodobně narážíte – totiž že okolí vnímá, jak se od něj liším. To jsou ta má avokáda na zahrádce, vaření a možná i moje rodinná historie. Ano, jsem asi opravdu trochu jiný.

 

DAVID DENCIK se narodil 31. října 1974 ve Švédsku, následně se však jeho rodiče přestěhovali do Dánska. V těchto dvou zemích také poprvé prorazil jako herec – nejprve jako seriálový (Laserman, Milénium), potom filmový. Na festivalech byl úspěšný například s filmem Bratrstvo či s vítězným titulem letošního Berlinale Královská aféra. Poslední dobou se mu daří i na poli světové kinematografie. Zahrál si ve snímcích nominovaných na Oscara Jeden musí z kola ven a Válečný kůň. Objevil se i ve všech adaptacích Larssonova bestselleru Milénium, včetně poslední verze Davida Finchera. Je svobodný a hrdě se hlásí k československým kořenům.

 

Tereza Spáčilová


Klíčová slova: rxrxterezaspacilovadavid dencik



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama