Jsou příběhy, kdy má člověk chuť namířit pistoli k nebi a vyprázdnit zásobník, aby trefil boha. Za to, co dělá s některými lidmi, jaké osudy na ně sesílá. A za to, jak jsou mnozí z nás od samotného narození bez volby a šance na lepší život.
Tip na ta dvě děvata mám od doktorky Malinové z Rozkoše bez rizika, která má osudy snad všech ubohých prostitutek a životních trosečnic v malíčku. Po telefonu si domluvíme schůzku a já dorazím na místo.
Na zábradlí sedí dvě malé školačky. Pozdraví mě a já s úsměvem odpovím. Stále však vyhlížím dvě prostitutky, s nimiž mám schůzku. Až po pár vteřinách mi dojde, že jsou to právě ty dvě zdvořilé dívky. Tak se k nim vrátím a vysvětlím, že jsem nečekal, jak budou maličké. A jdeme do hospody. Ta menší, Bětka, kvůli níž se scházíme, má ve svých šestatřiceti letech 147 centimetrů a tělíčko jak školačka.
Ta druhá, Margita, má o pět centimetrů víc a čtyřicítku na krku. Obě jsou Romky. Zatímco Bětka je o tři odstíny světlejší než já a vypadá jako ztracené dítě, Margita je od pohledu od rány. Nakrátko ostříhaná, s vybitými předními zuby a černá jako bota. To, že je lesba, by na ní neviděl jen slepý. Ani její orientace jí však nebránila se prodávat, aby měla na perník. Už sedm let je až na výjimky čistá, ale za svůj život už si stihla odsedět devět let – v což nepočítám pasťák.
Nejde však o její příběh. Byla lesbou už od okamžiku, kdy pocítila první pohlavní puzení. Jde o příběh její partnerky, protože Margita je v tomto páru bez diskusí chlap. Bětka totiž žila s několika muži a léta se mužům prodávala (přesněji řečeno, byla prodávána), ale teď už pět let šťastně žije s Margitou. Je z ní lesba a poprvé v životě má trochu klidu a pohody. Přestože se živí jako zametačka a s Margitou jako bezdomovkyně přespávají na ubytovně, je šťastná.
ROMOVÉ PROTI ROMŮM
Bětka se narodila v Bohumíně v rodině maďarských Romů (Rumungerů – od slov Romano Ungare), potomků Romů, jež tam nastěhovali po druhé světové válce. Její maminka neumí číst ani psát – a to se narodila v pětapadesátém roce. V Česku. Tatínek prý číst umí, ale jak zjišťuji, dovednost čtení nemá úplně zažitou ani Bětka sama.
Začínala v dětském domově, kam ji rodiče odložili dva roky poté, co se narodila, protože měli problémy s bydlením a nemohli ji ani jejího o rok mladšího bratra mít doma. Když bylo Bětce šest, rodiče si ji vzali i s bratrem zpět. Do školy chodili v Bohumíně nedaleko místa, kde se vzhledem ke specifickým poměrům některých měst severní Moravy stávali terčem šikany jiných Romů. Proti většině z nich byli totiž poměrně světlí. Maminka je navíc vedla k pořádku, což bylo jiným romským dětem k smíchu, a tak ji týraly.
Už tehdy byla maličká a maličkou zůstala až do dospělosti. Nechci jí skákat do řeči vysvětlováním, že to bylo špatnou výživou v dětství. Proto jsou tak drobní i Vietnamci, kteří se k nám přistěhují, zatímco jejich v Česku narození potomci jsou velcí skoro stejně jako české děti. „Jednou jsem v zimě šla domů sněhem bosá, protože mi ti Romové ukradli boty z nohou,“ vzpomíná Bětka.
Ve dvanácti ji znásilnil strýček, ve třinácti ji začal osahávat vlastní otec. Když se svěřila matce, nevěřila a obvinila ji, že si vymýšlí. Přestala se učit, bylo toho na ni moc. A začala se toulat. Obratem ji přeložili do zvláštní školy. Obtěžování ze strany otce pokračovalo, ne přímo znásilněním, jak to udělal strýček, ale osaháváním a žádostmi, aby osahávala i ona jeho.
PASÁK Z KATEŘINSKÉ
Po skončení povinné školní docházky utekla z domova. Z místa, kde ji kromě bratra všichni mužští příbuzní pohlavně zneužívali. A odjela – kam jinam než do Prahy.
Už na hlavním nádraží se jí ujal přísný starší pán, jenž jí řekl, že je policista a že má jít s ním, že se o ni postará. Postaral. Nebyl totiž policista, ale pasák. Odvedl Bětku do bytu v Kateřinské ulici, kde měl už několik děvčat na hranici demence. Prodával je svým klientům.
Tam žila do osmnácti. Prý to celkem uteklo. Moc si z těch dob nepamatuje, pán jí dával něco do kafe. Když šla na šichtu lovit klienta, bylo jí všechno jedno. K útěku ji neinspirovala nově nabytá dospělost, ale to, že si pasák, jenž ji prodával, do týmu sehnal ještě jednu dvanáctiletou dívenku. To bylo moc i na Bětku. Navíc přišla do jiného stavu. Snad se svým pasákem. Sebrala se, dohodla se ještě s dvěma děvčaty, která pasák prodával ve stejném bytě jako ji, a jednoho dne utekly. Domů do Bohumína se vrátila s břichem.
Pár dní jí bylo strašně zle, ale nevěděla, že je to absťák, protože jí najednou nikdo nic nedával do kafe. Když se jí udělalo líp, otec ji vyhodil z bytu. Dozvěděl se, co ty tři roky v Praze dělala. Její čerstvě narozenou dceru si však nechal, že ji vychová lépe než Bětka. Ale nějak to nevyšlo. Bětce pak zavolali z nějakého úřadu, že dcera je v kojeneckém ústavu a že k nim má přijít. A tak přišla. Dali jí podepsat jakési papíry. Bětka tak úplně nevěděla, co se v nich píše, a dcera skončila u pěstounů. Nechce se mi Bětce říct, že to pro holčičku bylo asi lepší. Je z toho pořád ještě smutná, i když vůbec neví, jak by se o dcerku postarala.
Neměla kde bydlet, ale pak zničehonic přišly dva roky, kdy se zdálo, že se na ni Pánbůh přestal hněvat. Našla si partnera, přišla znovu do jiného stavu, porodila syna. Partner sehnal bydlení a svět vypadal krásně. Bětka byla doma, starala se o dítě a ze všech sil se snažila vést domácnost a hospodařit. A šlo jí to. Dokázala uvařit, postarat se o dítě a držela byt v čistotě. Po dvou letech idyly však partner začal hrát na automatech.
LÁSKA Z BRIGÁDY
Život dál plynul tak, jak měla Bětka sociálně předurčeno. Partner všechno, co vydělal, zase prohrál. Bětku bil, bil i jejich syna, bral jí sociální dávky, aby je naházel do blikajícího automatu, ale život plynul. Někdy v roce 2005 si však půjčil od romských lichvářů tři tisíce, a všechno zase prohrál. Když chtěli peníze vrátit, utekl z bohumínského bytu a Bětku se synem v tom nechal. Ze strachu před lichváři utekla do chráněného bydlení v nedalekém Havířově, ale lichváři si ji brzy našli i tam.
Tak znovu utekla do Prahy a syna si vzala s sebou. První dny přespávali v jeskyni v Divoké Šárce, pak dala dítě do Klokánku a šla zametat. Jednodenní brigády na úklid. Nechala si však mobil, a tak ji znovu našel partner. O syna starost neměl, o peníze, jež si Bětka zametáním vydělala, se však zajímal. Několikrát si ji po šichtě vyzvedl a zřejmě ze zvyku i zmlátil, takže mu peníze radši dala sama a zůstala o hladu.
Na brigády však chodila dál. Jednou se na šichtě potkala s Margitou. Ta byla právě propuštěná z posledního výkonu trestu za rvačku. Margita, celou dobu v kriminálu abstinující od perníku, se do Bětky zamilovala. Podlehla její světlé kůži, hnědým vlasům a dětskému půvabu.
„Když zas přišel ten její, byla jsem zrovna nafetovaná a řekla jí, ať jde za mnou. A nejdřív jsem s ním promluvila já,“ říká Margita a udělá nezaměnitelné gesto značící, že ho zmlátila. Pak začaly s Bětkou žít společně. Pronajaly si ubytovnu, pak o ni přišly, chvíli byly na ulici, pak si našly jinou ubytovnu pro nejchudší, v níž však lze jen přespávat. Nemohou si tam vařit, a tak shánějí nějaký levný byt. Ten jim ovšem – a v tom holky nepřehánějí – málokdo, kdo je uvidí, skutečně pronajme. A tak se společně protloukají už skoro pět let.
Margita vezme Bětku za ruku.
Ptám se velmi opatrně, abych nikoho neranil, co je s Bětčiným synem. Je prý v učení. Nějak ho nakonec po institucích a prarodičích vychovali i bez přičinění jeho rodičů, Bětky a jejího partnera.
Mám ještě poslední dotaz. Chci vědět, jaké to je, celý život být s muži a nakonec se stát lesbou. Bětka se trochu začervená. Navzdory své životní zkušenosti je pořád ještě malé děvčátko. „Když ona je na mě hodná,“ říká a opírá se při tom o Margitu. Ke změně sexuální orientace Bětce stačilo, že na ni někdo byl, zjevně poprvé v životě, hodnej.
Odcházím. A přestože Reflex za rozhovory nikdy nikomu neplatí, dávám Bětce za její vyprávění pětikilo. Jsem nasranej na Boha. Na přírodu, na společnost a na všechny ostatní viníky toho, že lidi jako Bětka a Margita budou dál a dál přicházet na svět, aniž by na něm dostali jednu jedinou šanci.
