Před 75 lety došlo k pozoruhodné tragédii. Dne 22. 5. 1937 nechal sovětský diktátor Josif Stalin zatknout maršála Sovětského svazu Michaila Tuchačevského a jeho nejbližší spolupracovníky. Jednalo se o vysoké důstojníky Rudé armády Jakira, Putnu, Korka, Primakova, Ejdemana, Feldmana a Uboreviče. Všichni byli ve dnech 11. a 12. června 1937 popraveni. Náměstek lidového komisaře obrany Jan Gamarnik spáchal před zatčením sebevraždu. Zdálo se, že Stalin definitivně zešílel.
Nezastavil se ani před rodinnými příslušníky popravených obětí. Lev Nikulin o tom ve své knižní publikaci Tuchačevskij — Bibliografičeskij očerk (Moskva 1963) píše: „Na Stalinův příkaz byla potom zavražděna i žena Tuchačevského a jeho bratři Alexandr a Nikolaj. Jeho tři sestry byly poslány do vězeňského tábora a nezletilá dcera byla uvězněna na doživotí, jakmile dosáhla plnoletosti. Ve vyhnanství na Sibiři zahynula i maršálova matka a sestra Sofija ...“
Zde stojí za zmínku: komunistický systém v ČSSR se k Nikulinově publikaci stavěl odmítavě. Ačkoli ona útlá knížečka vyšla v SSSR již v roce 1963, totalitní režim Antonína Novotného autora ignoroval. Teprve po několika intervencích tehdy populárních novinářů Dušana Hamšíka a Jana Procházky u šéfa ideologické komise ÚV KSČ Jiřího Hendrycha svolil tento aparátčík k vydání knihy na rok 1965 v tehdy nepatrném nákladu 13 000 výtisků. Pro informaci pro mladší čtenáře: knihy tohoto druhu dosahovaly v oné době nákladů 40 000–50 000 výtisků stejně jako i dalších vydání. Ačkoli stál Nikulin oficiálně 10,– Kč, prodával se na „černém trhu“ za 50,– Kč.
Co se vlastně stalo, že se sovětský uzurpátor tak nepříčetně rozzuřil? Nechal popravit své nejlepší vysoké velitele, a tím doslova zbavil Rudou armádu akceschopnosti. Tuchačevskij platil za jednoho z nejlepších odborníků na světě, a to ve vztahu k vedení moderní války. Od roku 1935 prosazoval motorizaci Rudé armády a masovou výrobu tanků. Spolu s Jakirem vytvářeli podmínky pro vybudování silného letectva pro hromadné výsadky do týlu nepřítele. Obě Tuchačevského praktiky byly později úspěšně použity v době Velké vlastenecké války v bitvě u Kurska (1943) a v případě vylodění Spojenců v Normandii (1944).
V roce 1935 byli na manévry na Ukrajině pozváni zástupci Velké Británie, Francie a USA. Zástupce třetí říše vláda SSSR nepozvala. Tuto skutečnost okamžitě zaregistroval geniální architekt Hitlerových zločinů, Reinhard Heydrich, zvaný mezi svými spolupracovníky „vrchní podezíratel“ (Oberverdächtiger). Tuchačevskij, Uborevič a Jakir intervenovali u Stalina neochvějným tvrzením, že nacistické Německo svou bezvýchodnou hospodářskou situaci bude řešit expanzí na východ (Drang nach Osten). Je tedy nutné přebudovat Rudou armádu.
Motorizace, výroba tanků a letectvo musí mít absolutní prioritu. Stalin, předseda rady lidových komisařů Molotov, armádní velitel 1. stupně Kulik a maršál Vorošilov nesouhlasili. Podle jejich tvrzení by masová modernizace Rudé armády mohla být považována Západem za hrozbu a výzvu k vojenské konfrontaci. Nastala patová vojensko-politická situace ve vedení SSSR. To samo o sobě ovšem nestačilo, aby nechal Stalin své oponenty popravit.
Toho si byl šéf SD a SS-Obergruppenführer Heydrich plně vědom. Generální štáb německého Wehrmachtu pod vedením generála Ludwiga Becka měl již v roce 1935 připraven plán „bleskové války“ proti Východu, ale proti Stalinovým divizím, vedeným vynikajícími vojenskými odborníky, byl neuskutečnitelný. Dokonce by mohla hrozit totální porážka Německa. Heydrich podal Hitlerovi a Himmlerovi návrh svého vlastního řešení: je nutné odstranit vedoucí garnituru Rudé armády! Kompetentní pro akci by měl být vlastně Canarisův Abwehr, ale ten si na tak náročný úkol netroufal, a navíc byl podtunelován britskou výzvědnou službou. Jakmile by Abwehr začal něco takového podnikat, okamžitě by se to dozvěděl Londýn. To Hitler nemohl potřebovat. Jedinou osobou třetí říše, která měla schopnosti provést akci s kýženým úspěchem, byl nenahraditelný Reinhard Heydrich.
„Vrchní podezíratel“ nepřenechal nic náhodě. Pracoval pro něj bývalý ruský generál Skoblin, jenž působil jako dvojitý agent současně pro jak Heydrichovu SD (Bezpečnostní službu), tak i pro sovětské GRU (Hlavní správu rozvědky). Geniální intrikán SS-Obergruppenführer byl doslova u pramene a o kremelských poměrech věděl vše, co potřeboval. Teď šlo pouze o to, jak dostat Tuchačevského do pasti.
Heydrichův tajemník Heinrich Müller (zvaný „Gestapo Müller“) se dozvěděl, že sovětský maršál se roku 1936 chystá na oficiální návštěvu Velké Británie a Francie. „Gestapo Müller“ okamžitě sdělil novinku Heydrichovi. Ten neváhal ani vteřinu: „Müllere, musíme ho při té příležitosti dostat do Berlína!“ Tuchačevskij pozvání přijal, a tím byla vržena ona sněhová koule, dávající do pohybu celou lavinu. Po uskutečněné naprosto zdvořilostní a nic neřešící návštěvě pronesl Heydrich onu legendární větu: „Jestliže Stalin podezřívá příslušníky vrchního velení ze spiknutí, pak se nepochybně snaží najít důkazy zrady. A jestliže neexistují, je nutno je vyrobit.“ Je to logické: Tuchačevskij v Berlíně „nabídl“ Německu „spolupráci“.
Heydrich si najal vynikající padělatele v třetí říši, plukovníka Hermanna Behrense a majora Alfreda Naujockse. Tito důstojníci SS vypracovali s „Gestapem Müllerem“ dokumentaci o tom, že Tuchačevskij a další vedoucí velitelé SSSR spolupracují s Canarisovým Abwehrem, a tím se zpravodajskou službou nacistické třetí říše. Když pamflety s „podpisy“ maršála a vysokých velitelů SSSR dostal Wilhelm Canaris do rukou, dal se do smíchu: „Heydrichu, takovým báchorkám přece nikdo nebude věřit!“
Šéf německého Abwehru se šeredně mýlil. „Vrchní podezíratel“ byl informován, že pro Československo pracuje v nacistických řadách vyzvědač zvaný „Zrádce X“ (Paul Thümmel, vyzvědač A-54, krycí jméno „Franta“). Heydrich sice věděl, kde „Zrádce X“ operuje, ale nemohl zjistit, o jakou osobu se jedná. Stačilo však do operačního prostoru zanést padělané materiály a geniální intrikán si mohl být stoprocentně jist.
Ano, věc se dostane obratem do rukou šéfa zpravodajské služby ČSR plukovníka Františka Moravce. Ten celou agendu dodá prezidentu Benešovi. Odtamtud putuje veškerá dokumentace do Kremlu přímo na stůl krvavého diktátora. Geniální „Vrchní podezíratel“ kalkuloval s matematickou přesností: špinavou dokumentaci lze „vyprat“ přes Edvarda Beneše. Materiál získala československá výzvědná služba přes svého „superšpióna“ — tím se celá akce „legalizuje“. Nedůvěřivý, šílený Stalin se na léčku chytil. Sovětská vojenská elita skončila u popravčího kůlu.
Jaká pověst Heydricha před příchodem do Prahy předcházela? (dodatek podle historika Jaroslava Čvančary)
Nikdo o něm tady nic moc nevěděl. Heydrich se coby šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti a Bezpečnostní služby pohyboval spíš v zákulisí německé politiky. Například prostřednictvím československého diplomata v Berlíně Camilla Hoffmanna, jenž mimoděk stanul na šachovnici plné sofistikovaných metod a dezinformačních kampaní, Heydrich poslal československé zpravodajské službě zdánlivé důkazy, -rozuměj padělané dokumenty -, které „usvědčovaly“ sovětského maršála Michaila Tuchačevského a další vysoké sovětské armádní činitele ze spiknutí proti Stalinovi … Netřeba dodávat, jak Stalin tyto „důkazy“ využil.
