Aby bylo jasno. Vlakem jezdím už víc než deset let pravidelně. Vím, co je EPIK, co je InKarta, co byla Eliška, co Sporoticket… pro ty, kdo se v systému slev Českých drah neorientují, jen tolik, že to chce opravdu léta poctivého studia.
Avšak i zkušeného cestujícího ještě dráhy dokážou překvapit. Jako mě před týdnem. Jedu si takhle s jízdenkou, se slevou na Inkartu. Jenže ouha, Inkartu jsem nechala v jiné kabelce. Vzhledem k tomu, že průvodčí při každé cestě přiloží mou slevovou kartu ke čtečce, naivně očekávám, že moje jméno figuruje v systému Českých drah. Chyba. Průvodčí mi s úsměvem vysvětluje, že vůbec netuší, zda kartu vlastním, nebo ne. A že to nemá jak zjistit.
Hned mi vypisuje lístek, že drahám dlužím 42 korun, což je rozdíl mezi mou levnější jízdenkou a tou, kterou si koupí sváteční jezdec bez Inkarty. K tomu mi připočítá přirážku 1000 korun a s úsměvem mě poučuje, že se mám se svou Inkartou stavit na pokladnu co nejdřív, než přijde exekutor.
„Exekutor? Slyším dobře?“ Usměvavý průvodčí mě upokojuje, že pokud kartu skutečně vlastním, že mi dluh odpustí. Nemusím platit tu tisícikorunu a dokonce ani těch 42 korun! Zaplatím pouze 50 korun za to, že pokladní nahlédne do systému a zjistí, že Inkartu, kterou jí osobně přinesu ukázat, opravdu mám.
„Připadá vám to normální? Nechci slevu zadarmo, ale …počítám dobře? Člověk, který vlakem nejezdí, zaplatí o 42 korun víc než ten, který má Inkartu. A stálý zákazník zaplatí pokutu 50 korun za trest, že slevovou kartu vlastní? Cesta ho tedy vyjde ještě dráž než svátečního jezdce,“ ptám se průvodčího, ten se usmívá.
„A nejen to, pokud pojedete zpátky, musíte podstoupit celou proceduru znova,“ ochotně vysvětluje. Ano, až pojedu zpět, nechám si zase vypsat pokutu 42 + přirážku 1000 Kč a u pokladny mi pak – až jim posléze ukážu svoji Inkartu – strhnou 50 korun hned dvakrát. Dohromady tedy jedna cesta kousek za Pardubice a zpět vyjde na cenu zlevněné jízdenky 2x 127 korun (+ 2x 42 Kč doplatek + 2x 1000 Kč přirážka), závorka se smaže za 2x 50 Kč za storno poplatek. A snad ani nepřijde exekutor.
Průvodčímu to normální prý přijde a ten druhý, kterého na trase potkávám, se mě snaží uchlácholit tím, že kdybych jela na kratší vzdálenost (nedoplatek by byl ještě nižší, ale padesátku bych stejně musela za storno pokuty zaplatit) ztrestali by mě ještě víc. Takže je mám snad ještě pochválit?!
Ne, ne, ne. Abych jela zpátky s Českými drahami, to bych musela být masochistka. To taději pojedu na koni. Nebo Regiojetem.
Pro zajímavost, ta čísla na obrázku výše, to je kód, na který jsem jela zpátky. Průvodčí jej naťukal do čtečky, na internetu si zkontroloval, že jsem zaplatila a ještě mi v Jančurově vlaku donesli jako pozornost presso, noviny a vodu.
Když jsem se pak, při placení pokuty za slevu u Českých drah ptala paní za přepážkou, proč to jinde jde, odpověděla: „My máme systém, kdy průvodčí nemá k dispozici údaje o cestujících. Regiojet má jiný systém“. Ano, České dráhy jsou, řekněme - jiné.
