Youtube dostává hudebníky do pozice plebsu, říká zpěvák skupiny Mňága a žďorp Petr Fiala | Reflex.cz
reklama
nahoru

Youtube dostává hudebníky do pozice plebsu, říká zpěvák skupiny Mňága a žďorp Petr Fiala

Bohumil Pečinka14. května 2012 • 06:00
Petr Fiala
Petr Fiala
• foto: 
Roman Černý

Málokterá skupina hrající 25 let má pořád stejně staré publikum. V Česku se to podařilo poprockové kapele Mňága a žďorp a jejímu antihvězdnému frontmanovi Petru Fialovi (48).

reklama


Někteří hudebníci si stěžují, že komunismus s jeho kulturní politikou nahradila diktatura selektorů, tedy rádiových softwarů, jež vytvářejí hudební program.

Na to si odmítám stěžovat. Jsme prostě Češi, máme rádia na prd, protože jsou to rádia řídící se českým vkusem. Tečka. Navíc si myslím, že většinovému posluchači se to podle všeho líbí stejně jako podnikatelům, kteří tam umisťují svou reklamu. Rozhodně se nechci přidávat k peticím typu Ať hrají mladou hudbu, protože velká část mladé hudby stojí taky za prd. (Smích)

 

Jaký rádiový selektor má Mňágu rád?

Upřímně řečeno, když přijdou výpisy z OSA, jen zírám, že se hraje kolem sto dvaceti našich písniček. Některé sice jen dvakrát za rok, jiné zase pětsetkrát. Rádia mají zlatý fond a nejraději by točila tři sta obehraných písniček pořád dokola. Prvním plánem je nikoho nevyrušit. Když jsem nabízel naše poslední CD s názvem Dáreček, kde k 25. narozeninám zpívají naše písničky přední české skupiny, rádioví dramaturgové se otřásli a říkali: To ne, lidi vaše songy znají jinak a jen by je to rozrušilo. Už prostě neexistují rádia, jak jsme je znali my starší, že přišel borec, pustil vinyl, nějakej jinej mu zavolal se slovy, co to pouští, že je to skvělý, na to se nabalovali další lidi a něco vzniklo. Tak to už je úplná minulost.

 

Kdo vás nejčastěji hraje?

Český rozhlas nebo Impuls, ale je to většinou čtyři až pět starých písniček. I za to jsme samozřejmě vděčni, jenže právě kvůli tomu vypadáme jako kapela, jež od té doby nic neudělala. Přitom neustále děláme koncerty, ale dáváme si majzla na to, abychom nehráli jen hitovky. Běžně hrajeme celé nové desky a k tomu na začátek a na konec známé věci, ale lidé řádí pořád. Když pak potkám nějakého kamaráda z Valmezu, většinou se zeptá: A co pořád děláš? A já na to, že pořád hraju. On odpoví: Ale kam chodíš do práce? Tak odpovím, že hraju, a on reaguje, že si myslel, že jsme to už dávno zapíchli. To je typický pohled člověka, který poslouchá rádia.

 

Když jsem jel dnes do práce, hrálo rádio Contact váš Hodinový hotel.

Navíc ty absurdní požadavky rádií: čtrnáct vteřin od začátku písničky musí zaznít první slovo, pak první refrén, opakování atd. Zajímavé je, že všechny naše hrané písničky rádiová pravidla popírají. Co se týče Hodinového hotelu, ten má minutovou předehru a pak je to deprese – to by nikde přece rádia neměla hrát. Takže se tím už prostě nezabýváme.

 

Nikdy jste nepodlehl tomu tlaku dělat popěvek na míru?

Kdysi, jednou jsem ze skladby něco vystřihl, ale pak to stejně nikdo nehrál. Přes to všechno si myslím, že rádia skutečně pouštějí něco, co Češi fakt chtěj.

 

Říká se, že jedna z nejslavnějších světových písní, Smoke on the Water, vznikla tak, že ji manažer za zády hudebníků sestříhal, aby se dala hrát v rádiích, a udělal z ní možná hit století.

To je všechno možné, ale řeknu vám, co nejlépe vypovídá o stavu českých rádií. Než si v nich všimli, že existuje písnička Půlnoční, měla už na internetu dva milióny zhlédnutí. Hudebníci, fanoušci, všichni, co se kolem hudby motají, ji znali nazpaměť a v rádiu to pustili až po nesmyslně dlouhé hibernační době. Prostě rádia jsou jenom nějaký reklamní nosič, který my starší máme spojený s hudbou a nějakými hodnotami.

 

Vám se Půlnoční líbila?

Pustil jsem si ji asi miliónkrát a považuji ji za jednu z nejlepších písniček všech dob. Nechci být patetik, ale nevěřil jsem tomu, že něco takového ještě zažiju. Je to opravdu zázrak, v němž se spojilo neskutečné množství dobrých věcí – jednoduchý a dojemný text, zpěvák, jenž je už jednou nohou na druhém břehu, kapela pokorně šlape. Všimněte si, že ještě než Neckář otevře pusu, už máte husí kůži. Je to prostě modlitba.

 

Kde jste ji poprvé slyšel, když ji rádia ignorovala?

V Krausově televizním pořadu a pak jsem nemohl spát. Druhý den jsem vstal v šest hodin, našel si ji na computeru a řekl si: Ty vole, zázrak. Co upřímnějšího a dojemnějšího tady bylo za dvacet let uděláno? Mám pocit, že dříve se písničky víc zabývaly emocemi, takže člověka strhly. Na gymnáziu jsme utíkali ze školy, abychom mohli jet na nějaký koncert. Byla v tom nějaká touha. Existuje to ještě dnes?

 

Deset let jste uváděl hudební pořad Ladí-neladí. Jak na vás tam mladé skupiny působily?

Technicky jsou mnohem dál než my, ale furt se snaží někoho napodobit, dohnat, být stejně dobří jako někdo ... to fakt nechápu! A většinou nemají takovou tu buranskou, naivní snahu porazit celý svět svou hudbou! Ale byla tam samozřejmě taky spousta originálů, samorostů, jimž bylo úplně ukradené, co si o nich kdo myslí. Takoví jsou nejlepší.

 

Myslíte si, že jste nejlepší skupina na světě?

No, nejlepší úplně ne, ale těsně před vrcholem už možná jsme. (Smích) Bez toho pocitu bych těžko mohl něco dělat. Překvapuje mě, že to některý kapely moc nemají. Jsou docela pragmatické.

 

Mimochodem, odkud jste si v těch šest ráno Půlnoční pustil?

Z YouTube, jasná věc! YouTube je demokratický prvek v dobrým i špatným. Na jedné straně si nedává pravidla, na druhé krade a jsou zde často nesmyslné věci.

 

Co považujete za krádež?

Když mi někdo vezme něco, co je moje, bez ptaní a bez zaplacení. To je ale nekonečná diskuse o ničem, protože s tím nemůžeme stejně nic dělat. Nedávno jsem o tom četl článek nějakého ekonoma, nechci ho jmenovat a dělat mu reklamu, v sobotní příloze fakt velkých novin, kde razil názor, že duševní vlastnictví je v 21. století předsudek, pýcha a arogance a že by ceny měl určovat černý trh. Mazec! Doufám, že mu za ten článek nezaplatili, když je ta duševní práce tak zanedbatelná!. To je, jako kdyby ceny aut měli určovat překupníci, kteří je kradou. Navrhoval tam, že jedno CD by mělo stát pět až deset korun. Říkal jsem si: To je hovno ekonom, když si ani nezjistí, kolik jedno CD vlastně stojí ...

 

Kolik?

Jsem shodou okolností i vydavatel, takže vím, že za deset korun uděláš akorát takovou tu papírovou pošetku bez jakýhokoliv bookletu – a to do toho nepočítám platby za studio a hudebníky a OSA a výtvarníka, distributor si vezme půlku z ceny, jež je na krámě ... už seš pak jak pan Lorenc: To máte cihlu, písek, lopatu.... -:) Jediný zajímavý bod je, proč to všechno hudebníci trpí a proč dál píšou hudbu.

 

Proč?

Aby se mohli neustále zdokonalovat a zocelovat a vydržet všechno, a ještě si ten život i užívat! (Smích) S těma cédéčkama a jejich stahováním je to jako se supermarketem. Kdybyste vrazil do Billy, dal si do své tašky, co máte rád, a bez placení odcházel. Když by vás náhodou chytili, tak byste jen řekl: No co, co je? Moje, ne? Je to dostatečně absurdní? Tak tohle ale já zažívám každý den.

 

Kdy například?

Když vidím, kolik se prodává cédéček, jež si lidi nekupujou, protože si je někde stáhnou. Vyzkoušíš si pár nových písniček někde na koncertě a hned jsou na YouTube, takže pak těžko někoho překvapíš novým albem ... Dobrý, jasně že je fajn, že se o písničky lidi vůbec zajímají, ale my hudebníci se tím i dostáváme do pozice plebsu, k němuž si každý může dovolit úplně všechno. To je rovina, s níž se každý hudebník vyrovnává po svém – někdo se stane arogantní, jiný se urazí, další si řekne, že je to jedno, někdo to jen předstírá. Tenhle systém ve stylu vezmi si a běž je popřením přirozených věcí, že když dávám energii, chci také něco zpátky. Uzavřel bych to tím, že je to tak, jak to je, tak ať to tak je, když už to tak je, no ... tak jako tak.

 

Celý rozhovor s Petrem Fialou si přečtěte v Reflexu 19/2012.

 



Klíčová slova: rxrxbohumilpecinkapetr fiala



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama