Kristýna Liška Boková: Ženy i muži jsou hezčí oblečení než nazí | Reflex.cz
reklama
nahoru

Kristýna Liška Boková: Ženy i muži jsou hezčí oblečení než nazí

Viliam Buchert5. května 2012 • 06:00
Kristýna Liška Boková: Ženy i muži jsou hezčí oblečení než nazí
Kristýna Liška Boková
• foto: 
Roman Černý

Měl jsem pocit, že sedím pod nevybuchlou sopkou. Jste v klidu, ale nevíte, zda se něco nestane. Tak na mě působilo setkání s pohlednou Kristýnou Liška Bokovou (30). Je herečkou, i když sama tvrdí, že ne tak úplně. Je tanečnicí, i když tvrdí, že ne tak úplně. Přitom má i vlastní taneční projekty. Je také kavárnicí, protože v lednu se podílela v Praze na otevření podniku s názvem Divoké matky. Divokost v sobě má, i když ne tak úplně. Její moto by mohlo znít: „Říkejte si, co chcete, mě neovlivníte.“

reklama


Kde je pro vás hranice uměleckého předvádění? Dnes se zdá, že se může úplně všechno. Na jevištích se to hemží vulgaritami, močí se tam, za chvilku se začne snad reálně zabíjet. Kam to až může zajít?

Každý člověk to má jinak. Například nahota, jež je už téměř v každém filmu, je často prvoplánová, jde pouze o to, zaujmout za každou cenu nebo šokovat, přijde mi to zbytečné. Přitom ženy i muži jsou hezčí oblečení. Ženská, která má hezké dlouhé šaty s rozparkem, je víc sexy než žena v minisukni. To je rafinovanější, ponechává si nějaké tajemství a to vzbuzuje určité představy.

 

Ale vy se ve filmu či na divadle nesvlékáte.

Zatím se nesvlékám, jsem stydlivá. Nebývala jsem taková, asi je to tím, že mám dítě, mám pocit, že to tělo patří mně, nechci, aby ho někdo okukoval.

 

Nesvlékáte se, v seriálech nehrajete, čím chcete zaujmout? Vytvořila jste zvláštní představení, jež se jmenuje Nezavírat, a tam tančíte na lanech. To je způsob prezentace, který vám vyhovuje?

Jasně, musíte hledat nové podoby vyjádření, vždyť vše už bylo řečeno. Tělo je zvyklé na nějaký způsob řeči a pohybu, na těch provazech je to najednou jiné – mluvit se tam musí jinak, vyjádřit se musíte jinak. Lano patří k lidským dějinám. Lano a člověk evokují lidské pouto, propojení, o tom to představení vlastně je.

 

To musí bolet, viset na lanech, tancovat a hrát.

Bolí. Když jsme to nacvičovali, měli jsme strašné modřiny a mozoly. Neuvěřitelným zážitkem však bylo, jak naše těla u toho začala fungovat jinak. Když se k něčemu uvážete, nemůže dělat všechno, jak chcete.

 

To je ale přesně jak v životě, jako ve vztazích.

No právě. Když se v životě obrazně rozvážete, můžete zůstat stát, můžete jít, ale můžete také padnout na zem. Překvapilo mě, že kritika to nepochopila, ale diváci ano.

 

Moderní tanec je velmi obrazový zážitek, a jak mi kdysi říkal kardinál Tomáš Špidlík, dnes žijeme především „život v obrazech“. To by mohlo být pro lidi v naší roztěkané době zajímavé, ale tanec u nás není tak populární jako jinde v Evropě. Proč?

Postupně se to však naštěstí mění i u nás.

 

Když jste hovořila o tom, že na některých věcech nic nevyděláte, tak slovenský zpěvák Richard Müller kdysi řekl, že nepracuje pro peníze, ale za peníze. Z toho byste se mohla poučit.

To říká správně. Jenže někdy dělám i věci, jež mě naplňují, i když z nich nejsou peníze.

 

Byly tedy peníze důvodem toho, že jste s kolegyněmi založily kavárnu?

Jen jeden z důvodů a snad to časem i něco přinese. Spíše jsem přemýšlela o tom, že kamkoli jsem se svým synem Šimonem přišla, tak jsem nabyla dojmu, že děti sice chceme, ale když s nimi přijdete do restaurace či kavárny, tak se často personál tváří otráveně. No jistě, děti křičí, pláčou, lezou po zemi, chtějí si hrát, jsou neposedné, dělají bordel. To, jak se někdy chová v Česku personál k dětem, mě ale přivádělo do zuřivosti a rozčiluje mě to. Ve společnosti se někdy s dětmi nepočítá. Tak jsme si otevřely kavárnu, kde jsou všichni vítáni, i děti. Děti přece nejsou žádný poloviční zákazník, často naopak. Chceme, aby zde měl každý pocit, že když si chce popovídat, nemá pocit, že jeho dítě omezuje ostatní. Podle toho jsme vše zařídily.

 

Čím to podle vás je, že se někdy tak u nás k dětem chovají?

V Itálii, ve Španělsku či v Rakousku tomu tak není. Mám pocit, že je to hodně těmi komunisty, co tady byli. Navíc Češi mají daleko větší tendenci se na něco vymlouvat. Neumíme ani někoho pochválit, pořád něco kritizujeme, tak jsme to zkusily jinak.

 

KRISTÝNA LIŠKA BOKOVÁ. Narodila se 23. července 1981 v Hradci Králové v rodině disidentů Johna Boka a jeho manželky Jitky. Studovala na taneční konzervatoři v Praze, ale školu nedokončila. Tanci se věnovala v pražském Duncan centru a v New Yorku. Objevila se ve hrách slavného japonského tanečníka Mina Tanaky, dvakrát pobývala na jeho farmě. Tančila v představení Kráska a Zvíře v režii bratrů Formanů a vytvořila několik vlastních tanečních představení. Účinkovala či účinkuje v několika divadlech. Jejím filmovým debutem byla role ve filmu Jana Hřebejka Horem pádem v roce 2004. Předloni hrála ve filmu Občanský průkaz.

 



Klíčová slova: rxrxviliambuchertbokova



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama