Odposlechy soukromých telefonních hovorů samozřejmě jsou svinstvo, o tom žádná. Představte si, že jste ženatý lidovecký politik a odposlechnou vás, jak si domů zvete chlapecký eskort! Jenže odposlechy mezi pražským exprimátorem Pavlem Bémem a jeho politickým dirigentem Romanem Janouškem se netýkají soukromí; jde převážně o politické záležitosti za naše peníze, tedy věci veřejné. Čímž pochopitelně nemyslím VV, firmu Víta Bárty.
A jen díky nim nyní víme, že věci veřejné na pražském magistrátu za Bémova absolutního kralování připomínaly spíš veřejný dům: pasák si pase svou holku a my to platíme. Podle prezidenta Václava Klause odposlechy ničí naši politiku; spíš bych řekl, že odposlechy ničí naše politiky, což mnohdy není od věci. O tom, jak obludně funguje nejen pražská politika, se dlouho do velké míry jen spekuluje; díky odposlechům nyní zase víme víc. Že je teď z Béma mnohem horší ptáček než „Kolibřík“, je jen jeho vina.
Ano, odposlechy se většinou zneužívají ke špinavým vlivovým politickým hrám, ne ušlechtilým zájmům. Například ty mezi Bémem a Janouškem možná vůbec nepořizovala BIS, nýbrž politická konkurence. A té samozřejmě nejde o veřejný zájem, ale pouze o zničení jejích protivníků a získání vlastního vlivu.
Přesto se jako občan cítím s odposlechy v plusu: zpravidla totiž zničí právě ty politiky, kteří si vyloží svou práci po svém. A po nich ty, již to po nich původně přišli čistit, načež si svou práci také vyloží po svém. A po nich zase ty … Jako novinář jsem pak přímo nadšen. Prosím, hoďte nám, nádenickým mediálním psům, do výběhu rychle další kost! Ta s „Mazánkem“ totiž začíná být ošklivě okousaná.
Do čisté politiky odposlechy jistě nepatří. Jenže nic jako čistá politika neexistuje. Naposled zkoušel něco na ten způsob Stanislav Gross, a moc to nevyšlo. Odposlechy jsou tak účinné i ničivé právě proto, že jsou svinstvo. Ostatně i proto se používají ve veřejném zájmu ve světě zločinu, k němuž naše politika mimochodem často nemá daleko. Občas dokonce bývají jediným způsobem, jak dostat gaunery za mříže.
Je to hamletovská otázka: světí i v politice špinavé prostředky případný špinavý účel, jehož vedlejším produktem je i veřejný zájem? Myslím, že ano. Například Bém už snad nebude nikdy a nikam kandidovat. Jen prosím nenapichujte mobil mně!
PETR HOLEC
Přiznám se, že jako novinář bych měl také svrbění, kdyby se mi dostal do ruky výbušný odposlech, jenž by v sobě nesl třaskavinu schopnou rozmetat politickou scénu, a nevím, jak bych s takovým materiálem naložil. Před tím, než bych se rozhodl jej předhodit publiku, bych si však musel zodpovědět pár podstatných otázek.
Ta první zní – co vše je na oněch odposleších pravdivé? Advokát Tomáš Sokol na svém blogu jednou popisoval, jak písemné odposlechy pozměňovali policisté, aby „dávaly smysl“. Přišlo se na to až u soudu. S dobrou technikou lze věrohodně pozměnit i zvukové nahrávky, aniž by bylo možné na to běžnou technikou přijít.
Navíc – do jaké míry jsou jakékoli plky v odposleších skutečně relevantní? Každý člověk, který se živí informacemi a lobbingem, dobře ví, jak si lze honit triko, aby co nejvíce zvýšil svou tržní cenu, jak dokáže přehánět, zaměňovat dojmy s pojmy. Přesto je jakákoli pitomost, která se prožene éterem, brána bez jakýchkoli diskusí jako zjevené slovo boží, aniž by kdokoli znal kontury, v nichž byla pronesena. V pozměněném kontextu pak může i to nejtupější a nejnevinnější vyjádření působit jako neplánované harakiri. Řečeno s kardinálem Richelieuem – dejte mi dvě slova a já z nich upletu oprátku.
Snad nejdůležitější otázka zní, kdo a proč ony odposlechy médiím dává a co tím sleduje. Zvláště u posledních odposlechů bývalého pražského primátora Béma a jeho alter ego Janouška je potřeba se ptát, proč až nyní – po pěti letech? Potřebovala pouze MF Dnes zvýšit na pár dní náklad, a proto sáhla do nepřeberných Kmentových šanonů, nebo za zveřejněním stojí kdosi v pozadí, kdo sleduje jakýsi cíl, o němž veřejnost zatím ani zbla netuší?
A tuší cosi o pozadí odposlechů novinář, jenž je pod nějakou legendou zveřejňuje nebo je do akce rovněž zapojen? Povídačky o bezelstném veřejném zájmu jsou úsměvné a patří do mytických mediálních bajek. Z celého pojmu se stalo neuchopitelné fluidum, kterým se kryje obyčejné porušování zákonů. Krádeží počínaje, protože odposlechy nejsou majetkem média, ale příslušné tajné služby či policejní složky, a porušováním služebního tajemství konče.
Jediný skutečně legitimní veřejný zájem je dán legislativou plus soudními rozhodnutími. Zbytek je jenom úporná snaha nějak mediálně ospravedlnit zcela obyčejnou trestnou činnost.
DUŠAN ŠRÁMEK
