Redakční poznámka: Reakce čtenářů na příspěvek z předminulého týdne byly tak pozitivní, že se Steve Fisher rozhodl ještě jednou přenechat svou rubriku úspěšnému mladému korespondentovi.
Minulý víkend mě rodiče vzali na další výlet, ale cílem nebylo to divný místo Jenpřesmoumrtvolu, jak jsem si původně myslel. Místo toho jsme si to šlapali přes spoustu mrtvol jiných lidí.
Táta měl totiž skvělý nápad, že mě vezme na výlet na hřbitov. Mám dojem, že se představy o tom, co je skutečná „zábava“, doopravdy s věkem mění. Možná že když jste tak staří jako mí rodiče, přijde vám zábavné, že si můžete na hřbitov zajít a nemusíte tam zůstat.
Vydali jsme se na fakt slavný hřbitov zvaný Vyšehrad. Táta povídal, že na tomhle místě se první Češi konečně rozhodli ukončit svůj dlouhý pochod a usadit se. A přesně stejný nápad jsem měl i já cestou ze stanice metra, po které ty lidi asi svůj hrad pojmenovali.
Kdybych já byl jejich náčelníkem, přikázal bych jim, „Heleďte, pojďte si postavit hrad blíž k metru.“ Ale mám za to, že asi nebyli moc při smyslech po tom dlouhém putování pěšky.
Máma zase tvrdila, že první Češi měli náčelnici. Jmenovala se kněžna Libovolná nebo tak nějak. Asi její královský rodiče měli hafo jiných starostí, než aby jí vymysleli pořádný jméno. Tak jedno prostě jen tak vytáhli z rukávu. Máma taky říkala, že tahle kněžna Libovolná byla nějaký psychouš či co a měla prý vidiny. Asi to bylo proto, že tehdy ještě lidi neměli léky na uklidnění, jako berou mí rodiče. Takže když se svým kmenem konečně dorazila na Vyšehrad, měla jednu z těch svých vidin a tam prý taky zahlídla, že jednoho dne bude kolem dokola stát město veliké. Já teda mám dojem, že musela být blázen do nákupních středisek a McDonaldů.
U hřbitova stojí socha kněžny, na který vypadá, jako když si zrovna přivolává taxíka. To asi proto, že se její manžel Přemysl, co sedí vedle ní, tváří tak nějak otráveně. Asi byl unavenej z toho všeho chození. Kromě toho, že měl za ženu psychoušku.
Když jsem to řekl rodičům, táta se rozesmál, ale jakmile se podíval na mámu, smích ho hned přešel. Asi proto, že i máma zrovna vypadala, jako když má sama vidiny, ve kterých se zřejmě táta moc dlouhou dobu nezasměje.
Pak tam je socha jedné paní, co se jmenovala Šárka, s chlápkem Ctiradem, což asi byl její kluk. Vypadali opravdu jako šťastnej párek. Hezky se na to dívá, když člověk vidí, jak se dva lidi milujou. Zvlášť dneska, kdy se tolik lidí pořád hádá a rozvádí. Jsem fakt rád, že jsou máma s tátou jako Šárka se Ctiradem.
Tentokrát, když jsem tohle rodičům řekl, se smála máma, dokud se nepodívala na tátu.
Konečně jsme vešli na hřbitov. Je to teda strašně pěkný místo na pohřbívání, i když pak už člověk stejně nemá žádnou velkou radost z toho, na jak pěkným místě leží.
Dlouho jsme chodili kolem dokola, protože mi táta chtěl ukázat hroby všech těch doopravdy slavnejch lidí, co jsou tam pohřbený. Ale nemohl si vzpomenout, kde ty hroby přesně jsou.
Myslím, že si už budu navždycky pamatovat, kde leží Karel Čapek, protože jsme kolem toho hrobu šli asi šestnáctkrát, zatímco jsme hledali hrob nějakýho Zdeňka Fibicha. Než jsme našli hrob pana Fibicha, táta vypadal úplně stejně unavenej a mrzutej jako Přemysl, když konečně přemluvil Libovolnou, aby se už zastavili a raději si vzali taxíka. A v ten moment se otec rozhodl, že mě přezkouší z toho, co jsem si z návštěvy hřbitova zapamatoval.
Tehdy jsem si taky uvědomil, že jsem asi měl raději poslouchat, co mi poslední hodinu vykládal, když jsme tak bloudili kolem dokola. Místo toho jsem si v duchu rozmýšlel strategii, jak dokončit tu svou počítačovou hru „World of Warcraft“, kterou jsem hrál doma, než jsme vyrazili na hřbitov.
Naštěstí mi stačil dát jen jednu otázku. Týkala se tří lidí, jejichž hroby jsme viděli: Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany a toho Zdeňka Fibicha. „Co mají tihle tři slavní lidé společného?“ zeptal se mě táta.
Teď už vím, že správná odpověď asi nebyla „Všichni jsou už mrtví“. Protože jen jsem to ze sebe vyhrkl, táta se tak divně rozčílil a zabručel „Ne!“ Asi by mi řekl ještě mnohem víc než jen tohle jediný slovo, ale já jsem v ten okamžik začal ječet při myšlence, že tři z největších hudebních skladatelů této země byli pohřbeni zaživa.
Ještě štěstí, že můj jekot před všemi ostatními návštěvníky donutil rodiče co nejrychleji hřbitov opustit. A tak jsem se nakonec přece jen něco užitečného naučil a určitě to nezapomenu na příštím výletě využít.
