Kde Američanovi stačí dvě slova, Češi potřebují jedenáct! | Reflex.cz
reklama
nahoru
Steve Fisher, Američan v Praze

Kde Američanovi stačí dvě slova, Češi potřebují jedenáct!

Steve Fisher23. března 2012 • 06:00
Kde Američanovi stačí dvě slova, Češi potřebují jedenáct!
Slovo
• foto: 
Marek Douša

Už jsem psal o svých zkušenostech cizince, který se chce naučit, jak správně klást otázky v češtině. Ale ptát se: „Nemáte na to?“ místo logičtějšího: „Máte to a to zboží?“ bylo jen začátkem mé cesty v pronikání do neuvěřitelných a často nepochopitelných záhad českého jazyka.

reklama

Brzy po příjezdu do Prahy, asi před 20 lety, jsem si rychle oblíbil tureckou kávu, řečeného turka. Ale ne že bych měl moc na výběr, protože tohle byl vlastně jediný druh kávy, jenž se tu v té době podával. Nejraději jsem měl turka s kapkou kondenzovaného mléka. A jediná značka tehdy k dostání byla Tatra.

 

Jednou jsem si pro tatru skočil do místního obchodu. Svou nejlepší češtinou, které jsem byl po několikadenním pobytu ve městě schopen, jsem prodavačku požádal slovy: „Prosím vás, nemáte tatra?“

 

Prodavačka vypadala zaraženě. „Co to chcete?“ ptala se.

 

„Tatra?“ trval jsem na svém.

 

Zmatený výraz z tváře prodavačky nezmizel. Ale aspoň se otočila a začala statečně hledat v regálech za sebou. Zjevně doufala, že ať už jsem chtěl cokoliv, zboží se zázrakem objeví, i když ona nemá ani ponětí, co to vlastně chci.

 

„Co hledáš?“ zeptala se jí kolegyně.

 

„Ale, ani nevím,“ odpověděla. „Tady ten pán něco chce, ale vůbec nechápu co.“

 

„Tak co si přejete, pane?“ obrátila se na mě druhá prodavačka.

 

„Já chci tatra,“ řekl jsem. „Tatra … mléko … pro kafe?“

 

„Hele!“ vyhrkla prodavačka na svou kolegyni. „Von chce tatru!“ Otočila se, našla jednu v regále a podala mi ji.

 

A tehdy jsem si uvědomil, že budu-li někdy chtít mluvit dobře česky, musím se začít víc starat o své zdraví. Protože je zřejmé, že se budu muset dožít asi tak 140 let, abych tento jazyk zvládl.

 

Takže první lekce. Správně není „já chci tatra“, ale „já chci tatru“. Tak jsem se poprvé dostal na samý okraj oné vše pohlcující černé díry české gramatiky, jíž se říká „jmenné skloňování“.

 

Učil jsem tehdy angličtinu, a kdykoliv si moji žáci začali stěžovat na její obtížnou výslovnost, jen jsem se jim smál: „Co! To snad nemyslíte vážně? To si ze mě děláte legraci, že jo? Podívejte, v angličtině se naučíte jen dvě slova: woman a women. A je to! Jen dvě jednoduchounká slova. To já se v češtině musím naučit žena, ženy, ženě, ženu, ženo a se ženou a to máte jen to zatracený jednotný číslo! V množném čísle k tomu musím zvládnout ženy, žen, ženám, ženách a ženami! Na co Američanovi stačí dvě slova, Češi potřebují jedenáct!“

 

Nebo si vezměte tak jednoduchou anglickou otázku jako „what?“. Ať už ji použijete v jakémkoliv kontextu, vždycky je to stejné: Of what? For what? With what? By what? About what? Ale v češtině, kdepak, kdepak! Jedna otázka. Pět různých způsobů, jak ji položit: Co? Z čeho? K čemu? O čem? S čím?

 

A tak jsem se pustil do obtížného úkolu: zvládnout skloňování v češtině. A první podivuhodnost, na niž jsem narazil, byl obrovský počet příslušných tvarů – vždyť česká podstatná jména se dělí na tři rody a mají čtyři vzory pro ženský rod, čtyři pro střední a šest pro mužský rod. To dělá celkem 14 různých vzorů. A každý z nich má 14 různých typů skloňování v jednotném i v množném čísle. Pak ta dvě čísla znásobte a dojdete ke zjištění, že existuje 196 možných tvarů skloňování českého podstatného jména. A to nemluvím o tom, že příslušné tvary českých přídavných jmen se musejí shodovat s tvary podstatných jmen, které blíže určují. A že k tomu všemu ještě existuje přes 40 různých variací českých přídavných jmen!

 

Při rozboru této šokující statistiky jsem si poprvé uvědomil, co jsou ti Češi vlastně zač. Musejí to být samí géniové! Tohle vypadalo jako jediné možné vysvětlení faktu, že se dokáží naučit jazyk, jenž se mně jeví ještě složitější než kvantová fyzika.

 

Ale vzápětí jsem si začal dělat starosti při představě nesmírného duševního vypětí, kterému jsou malí Češi vystavováni, když se tohle všechno učí. Pět různých způsobů otázky: „Co?“ Jedenáct různých tvarů podstatného jména „žena, či ženy“? Sto devadesát šest rozličných tvarů u podstatných jmen?

 

A tak jsem si pomyslel: po všech těch dlouhých letech ve škole, po vší dřině s učením téhle neuvěřitelně složité gramatiky, kolik vlastně těm chudákům ještě zbývá místa v paměti na těch jejich pevných discích v mozku? Co když je zvládnutí všech záludností českého jazyka vlastně vrcholem jejich celoživotních úspěchů?

 

 

Co když po všem tom úsilí, jež je třeba vyvinout ke zvládnutí onoho monumentálního úkolu, většina z nich už prostě a jednoduše musí být duševně tak vyčerpaná, že se nedokáží naučit nic jiného?

 

Možná že jsou příliš zaměstnáni intelektuálním cvičením typu: Co je správně „na hradě“, či „na hradu“?, že pak nedokáží zaznamenat prostý fakt, že se jim jejich mladičký ministerský předseda potichu vytratil do svého nového luxusního sídla na Floridě i s fantastickými stovkami miliónů korun, co si tak nějak ze dne na den „vydělal“.

 

Je tu i možnost, že jsou tak trošku zaskočeni otázkou, zda se ve slově „brzičko“ píše měkké i, nebo tvrdé y, a tak si ani neuvědomí, že politická strana, kterou si právě zvolili, je přesně tatáž strana, již se jim v předchozích volbách podařilo vystrnadit.

 

Ano, trvám na tom, že Češi jsou národ géniů. Jen se o ně občas bojím. Jak říkal římský filozof Seneca: „Žádný velký duch není bez trošky bláznovství.“

 

Překlad: Jan Valeška

 



Klíčová slova: rxrxstevefisher



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama