Od kolegů jsem dostal k narozeninám poukaz na tantrickou masáž. Reportáž z pražského Centra integrity na velmi neindickém Smíchově, kterou najdete v zítřejším čísle Reflexu, byla původně obohacena o trochu buddhisticko-hinduistické teorie. Ne všechny informace se však vešly na papír. Jste připraveni na malé zasvěcení?
Trocha instantního buddhismu
Musím se zpronevěřit haiku „nemá cenu - řeč o zenu“, protože když píšu o tantře, tak píšu vlastně o tomtéž, co je zen či dzongčen. Buddhovo učení a jemu podobné nauky jako taoismus či hinduismus (v jeho sofistikovanějších větvích) nespočívají na nějaké víře v duchovno, esoteriku, bohy a podobné pochybné entity. Pokud o nich mluví, tak jen jako o symbolech. Cesta zenu, školy kwan um (což je korejská forma), dzong čchen (tibetská varianta téhož) či tanter levé ruky (staroindická hinduistická forma) nespočívá v plnění náboženských pokynů, víře či v modlitbách, ale v plném soustředění na dosažení stavu naplněného bytí, „realizované bytosti“ (boddhisattvy). Bytí, kdy člověk svou záští a ignorancí kolem sebe nevytváří spoušť a paseku (karmu), ale stav, kdy žije tak přirozeně, bez přetvářky a chtění jako strom, prostě existuje a koná v souladu s nahlíženým přirozeným řádem věcí (sanathana dharma). Člověk, který nahlíží na svět ne přes své mindráky a skryté motivy, ale myslí očistěnou od klamných bludů mysli (maja) - předsudků a chtění. Nahlíží na svět bděle (bodhi) přes svou přirozenou moudrost a soustředění (pradžňá páramitá) a nevytváří rozpor. Aby se k tomu stavu člověk dostal, musí - pokud se jako Buddha nenarodí - nejprve u někoho jednotu alespoň zahlédnout (guru) a pak ji alespoň na chvíli také sám prožít.
Kdo je buddha, nemůže být buddha
Cílem praxe škol blízkých tantře není dosažení stavu buddha. V tom se liší buddhistické směry „velký vůz“ čili „vůz pro všechny“ (mahájána) a „vůz tanter“ čili „vůz systémů“ (vadjrajana) od starších a méně intelektuálních, jižních větví buddhismu, které právě stav buddha hledají. Známí jsou například „blažení“ (ananda) šafránoví thajští mniši náboženských buddhistických škol souhrnně nazývaných „malý vůz“ či “vůz jen pro jednoho“ (hínajána), které jsou de facto zásadním popřením toho, co říkal Buddha. Anandové hledají cestu bytosti sice naplněné, ale už do světa nezasahující a světem nezasažitelné. Fotografie v nedotknutelném klidu kráčejících mnichů, kterým za zadkem bombardují hořící vesnici a jim je to úplně jedno, jsou dostatečně známy.
Tantrická učení - jedno ze které školy a pod jakým názvem - usilují o stav boddhisattvy, soucítící bytosti realizované v běžném světě. Bytosti, která už umí vystoupit z koloběhu utrpení (sansara) a necítí trýzeň světa (dukha, dědičný hřích). Probuzená bytost (tedy také buddha jako u hínajány), která už nevytváří dualitu (my x oni, tělo x duše, reálný stav x chtění) a všechnu mizerii s ní spojenou, ale žije v jednotě a bděle nahlíží realitu bez barier chtění a ega. Přesto taková bytost nespočívá v klidu - i když už klid prožívá - a dělá něco smysluplného, znovu dobrovolně vstupuje do koloběhu utrpení, protože odříznutí se od překrásného světa považují tyto školy za projev ignorance. Je to prostě škoda, nerealizovat se a zmrtvět. Tantrické školy anandy nepovažují za buddhy, ale za kašpary.
Školy orientované na sebeuvědomění a realizaci spojuje naprostá nenáboženskost a řada z nich používá „tantry“. Pro naše účely asi nejlepší slovo „systém“. Rozuměj konkrétní (byť nesmírně složitý) systém nalezení vlastní osobní integrity, klidu.
Tráva roste kvůli sobě
Cílem všech tanter je jediný: Dosažení jednoty. Únik z utrpení světa duality a trýzně do zářně barevného klidu. Plné uvědomění si sebe sama (těla) a malý okamžik bez předsudků, neuróz a tenzí, klamů bludné mysli, které nám brání v přirozeném pohledu na svět a vidění (vidžňá) řádu světa.
Sebeuvědomění civilizovaného člověka spojené s vysokou mírou vhledu a soucítění. „Tak jsme ze stavu (živočišného) nevědomí došli k nevědomí vědoucího,“ říká Sůtra srdce. A korejský mistr Su Bong, druhý živý buddha, kterého jsem v životě viděl, napsal: „Cesta nemá bránu z Pravdy, slovem nenakreslíš barvy.“
Což je při psaní o tantrách a buddhismu vůbec základní problémem. Ony se nikdy moc nevysvětlovaly, „toto učení (dharma) se odjakživa předávalo od mysli k mysli,“ stojí v Tribunové sůtře. A má to svůj důvod. Tyto nauky nemají definovaný a nazvaný etický rozměr, chápou, že každý čin je ze své podstaty prázdný - ani špatný, ani dobrý, takový je až dle okolností - a tak nezakazují nic. Také nemají Zjevenou Pravdu a Boží Morálku, či jak se dogmata tady u nás za katolíků nazývala, a žádná pevná pravidla.
Proto se doporučuje nic důležitého z těch učení nepsat, nedávat na papír a do forem pokynů, aby na tom nějaký idiot neulpěl a neprohlásil to za dogma. Či ještě hůř - aby se pravda, že nemáme žádný objektivní důvod nechovat se jako svině, nedostala k nějakému idiotovi, který zároveň s tou první pravdou nepochopí i tu druhou. Že se některé věci fakt nedělají. A že není jiného vodítka, jak takové věci rozlišit, než je vlastní srdce.
V Tibetu proto tradičně patřil tamní tantrický směr dzongčen k nezapisovaným (tajným) a i japonské či korejské zenové texty mají formu krátkých lyrických básní (haiku) a ne traktátů jako od Tomáše Akvinského. O tantře, zenu či dzongčenu se nemluví, ty se žijou. „Tráva roste kvůli sobě,“ napsal Su Bong. V Tao Te Ting stojí: „Jména, která lze vyslovit, nejsou věčná jména.“ A mistr Huang Po řekl svým mnichům: „Jelikož není co říct, končím a rozpouštím toto shromáždění.“
