Petra Paroubková (38) odešla z výsluní. Od doby, co její muž není premiérem a předsedou ČSSD, už není v centru pozornosti. Setkali jsme se v její kanceláři, kde nechyběl ani dětský stoleček a hračky pro dceru Margaritu. Po Jiřím Paroubkovi zde nebylo ani památky. V samotném interview už to bylo jiné. Hovoří o něm pořád zaníceně a ráda.
Soudíte se s naším časopisem a vydavatelstvím kvůli někdejší kresbě v komiksu Zelený Raoul. Bylo to sice ostré, ale byla to satira. Proč to tak neberete?
Obrátila jsem se nakonec na Ústavní soud. Čeká to na vyřízení. Nesoudím se kvůli nějakému obrázku a ani nemám nic osobně proti vašemu kreslíři panu Marešovi, ale musela jsem se bránit, protože jsem procházela tehdy velmi těžkým obdobím a nemohla jsem to tak nechat.
Co se vám přesně stalo?
Nevím, zda to chlap dokáže vůbec pochopit. Třeba zda to dokážou pochopit autoři Zeleného Raoula. Přišla jsem o dítě, byl rok 2008 a já jsem musela kvůli manželovi pořád hrát v určitém smyslu na veřejnosti nějakou hru. Nechtěla jsem ale, aby mě lidi litovali, nechtěla jsem někomu přidávat něco z mých problémů. Pak jsem otěhotněla a až do porodu mi bývalo v jiném stavu hodně špatně. Bylo mi často strašně zle. Jenže jsem byla manželkou vrcholného politika a jmenuji se Paroubková …
… takový je úděl žen politiků.
Jenže když vás lidi vidí několikrát denně zvracet na ulici či v parku, pak z toho vznikají nejrůznější spekulace. Měla jsem těžké těhotenství a občas jsem u toho vypadala jako alkoholik s abstinenčními příznaky. No a v té době jsem se objevila v Reflexu v Zeleném Raoulovi při pohlavním aktu s mým mužem. Vzhledem k mému stavu mi to hrozně vadilo.
Ale byl to jen komiks.
Já nejsem politička, proč by mi to nemělo vadit? Ti vaši autoři netušili, co jsem zažívala. Nedotklo se mě to kvůli mému muži, ale kvůli mé dceři.
Pořád si myslíte, že to bylo dobré rozhodnutí, se kvůli tomu soudit?
Ano. Chci omluvu. Nechci, aby mě někdo vyobrazoval při tom, jak plodím své dítě. Moje dítě je pro mě svaté. Ten komiks byl vůči mně v tom stavu zlý a nechutný. Zasloužím si cokoli, ale zranili jste těhotnou ženu. Byla jsem ve vašem časopise mnohokrát a většinou mi to nevadilo, ale tohle ano.
Nebylo by to omezování svobody, kdyby se nemohly kreslit podobné obrázky?
Autor má mít v určitých případech autocenzuru.
To snad ne. Nesmí nikdo nakreslit proroka Mohameda s granátem na hlavě? To by bylo popření autorské svobody.
V muslimských zemích by se to kreslit nemělo. To myslím tou autocenzurou. Že to bylo v Dánsku, je něco jiného. Abychom se pochopili – jsem pro svobodu slova, jsem proti cenzuře. Ať si mě pan Mareš kreslí, jak chce, ale tohle překročilo určité meze únosnosti vzhledem k mému tehdejšímu stavu.
