„Ten mohutný kolos se valí z kopce, když ho teď na chvíli zabrzdím, bojím se, že se rozpadne,“ říká Dara Rolins (39), brzy čtyřicátnice, o své kariéře a o tom, co ji roky obklopuje. V devětatřiceti letech je už třicátým rokem vlastně profesionální zpěvačkou. „Je to svého druhu tíseň,“ dodává.
Jak Darinka, holčička ze socialistické výkladní skříně osmdesátých let, vlastně vplula do kapitalismu? Vím, že jste byla dítě, ale máčené v tehdejší propagandě, to si nemusíme lhát, že ne?
Na rovinu? Já jsem se nikdy neohlédla tak, že bych se tímhle jakkoli zabývala. Rozumím té otázce, ale nevím, jak odpovědět. Fakt je, že jsem měla po revoluci horší období, odešla jsem po čtvrtém ročníku z pražské konzervatoře, měla na účtu deset tisíc, přemýšlela, jestli nemám ještě studovat, projet svět. Neobjevila jsem ale nic, co bych prubla raději než muziku.
Mínila jsem politické hledisko té doby, převratu. Ale vy působíte úplně apoliticky. Jste taková, ne?
Možná to je povrchní přístup, ale já politiku neřeším. Proto, aby mi to nezkomplikovalo život a moji profesní realizaci v něm. Nevyznám se v ní. Z revoluce jsem měla přirozeně radost, protože jsem mohla jet do své vysněné Ameriky. Všechno, z čeho vyšla nejdřív Darinka Rolincová a pak Dara Rolins, byla černá muzika. Tu jsem poslouchala už jako dítě. A po revoluci jsem si řekla: Hurá, teď dobudu Ameriku!
To by se mohlo stát?
No, nebylo to vyloučené. Když jsem tam jeden čas byla a jamovala s lidmi jako Pat Leonard (skladatel a producent – poznámka autorky), který vlastně vymyslel Madonnu, a říkali mi: „Zůstaň tady, to je vážně dobrý,“ tak by to bylo třeba vyšlo. To vědomí mi dělalo dobře. Utvrdilo to ve mně přesvědčení, víru, že je možné, aby člověk prorazil mimo domov. Pak jsem natočila desku v Německu, v Londýně, Kylie Minogueová mi napsala písničku … Ta Amerika nebyla nereálná. Žila jsem tam rok, ale pak mi došly prachy.
Došly vám prachy?
Mohla jsem tam zůstat a dělat číšnici, možná se tam zamotat do nějakého vztahu. Měla jsem byteček, jako znáte z Melrose Place, kde bydleli takoví jako já. Zpěvačky, herci, živili se různě, obráželi konkursy a čekali na příležitost. Mně začalo být smutno, nechtěla jsem dělat nic jiného než muziku. Došly mi peníze a já věděla, že se doma slušně uživím, že nechci čekat a doufat, že možná za rok, za dva … Neměla jsem na to zkrátka koule.
Minula vás slavná epocha českých muzikálů. Hvězdami se najednou stali výhradně zpěváci, kteří v nich zpívali, jako by ostatní vymřeli. Vy jste taky nebyla.
Měla jsem v té době méně práce, musela jsem se uskromnit, protože účty se musí platit každý měsíc. Přesto mě nikdo na muzikál neukecal. Ani mě to nenapadlo.
To nadšení z muzikálů a z těch lidí vzešlých z nich trvalo přibližně deset let. Pro ně deset tučných let.
Měli se dobře, to já vím. Ale museli zpívat cizí věci – i když třeba krásné. Mně to nic neříkalo. Za nimi nestály jejich věci, jejich podpisy. A pak se okoukali. Poslechněte si dneska jejich desky.
Dopadli špatně?
Nezajímavě. Z jejich hlediska možná ne, z mého ano. Zasekli se v těžkých muzikálových oponách, pod nánosem špatných make- upů a zničených vlasů. Ztratili lehkost. Pokud ji předtím měli. Je to jiná energie. Tihle nedělají český showbusiness.
Kdo ho dělá?
Ti, kteří jsou aktuální. Srovnatelní s těmi, kteří to dělají venku, v Americe, ve světě. Kvalitně a současně v rámci svých žánrů. Dan Bárta, bratři Orffové, Roman Holý, Matěj Ruppert, Tonya Graves, Tomáš Klus, Vojta Dyk, Charlie Straight … A pak jsou tady ti, kteří právě začali – Prince of Tennis, Performing Tomatoes, Floex, Kubátko, Sklenik... Zaplať pánbůh za ně.
A pro pestrost věcí – nedávno se vrátila ta stará garda stálic: Michal David, Helena Vondráčková … A teď přibyl Rytmus, váš současný partner. Tak jsem ho trochu studovala …
No, možná tak na Nově. Ti, kteří muziku sledují, vědí, že je tady dobrých deset let. Máte k němu asi výhrady, že? On je speciální druh, vlastní kategorie.
Vy s ním teď chodíte, tak asi žádné výhrady nemáte.
Pro mě je hrozně těžké ho rozebírat, jsem do něj zamilovaná. Všechno, co bych řekla, má tendenci být obráceno proti němu. No jó, ona ho miluje, tak je z něho unešená. Jsem. Vždycky mě fascinoval. Proto říkám, že souhlasím, že je to pro někoho řekněme zvláštní člověk, to je celé. Je velký profesionál. Odvádí skvělou práci a dobře mu za ni platí. První liga ve svém žánru.
Tedy alespoň mi řekněte, jaký máte vztah ke Zlatokopkám (úspěšná píseň Rytmuse – poznámka autorky)?
To zrovna není moje nejoblíbenější píseň. Mám kamarádky, jež jsou z malých vesnic, jsou nádherné, dítě jim upletl nějaký feťák ze Zaječí. Přijdou do města, zbavené iluzí, balí je frajer, který není nejhezčí ani nejmladší, ale postará se. To jsou ony, to víme, ne? Patrik (Rytmus – poznámka autorky) dělá podle mě vlastně naivní umění. V tom smyslu, že opisuje naši lidovou kulturu.
Možná máte pravdu.
A dělá to velmi dobře. Srovnatelně s podobnými frajery ve světě. Na četné otázky, jež se týkají mého vztahu s ním, mám chuť odpovídat: Proč to řešíte? Já nemám důvod nikomu vysvětlovat, proč je mi s někým dobře. Já vím přesně, proč to tak je.
Ale jinak jistě někdy také trpíte pochybnostmi, třeba v mnoha jiných věcech, ne?
Jistě. Často. Jestli správně vychovávám dceru, jestli jí věnuji dost času, jestli bych taky neměla věnovat víc času své práci, zdokonalovat se, naučit se hrát dobře na piano, dělat sama s počítačem muziku, růst. Jestli to, co dělám, je dost kvalitní a jestli to někoho ještě zajímá. Co když neprodám dům, do něhož jsem investovala milióny a který nemůžu prodat už druhý rok? Z čeho budu příští rok platit účty, jež teď platím, a kdo bude platit ty, které i potom přijdou. Jsem žena i muž v jedné osobě. Za mě tohle všechno nikdo neřešil a nevyřeší. Fakt se nenudím.
A nechtěla byste si odfrknout?
Odpočinout bych si od toho někdy chtěla. Jenže místo toho si zrovna teď říkám: Vím, nespala jsem už čtvrtý den, ale vydělala jsem xxx tisíc. A bůh ví, jak to bude příští měsíc. Takže díky za to. Chci zůstat radši pořád v pohybu.
Celý rozhovor s Darou Rolins a další fotografie Jana Šibíka najdete v tištěném Reflexu č. 10/2012, který vyšel 8. března.
