Antonia Banderas

Antonia Banderas Zdroj: Isifa.com / Contour by Getty images / George Holz

Amerika byla menší šok, než kdybych žil u vás v Česku, říká Antonio Banderas v rozhovoru pro Reflex

Když se Antonia Banderase (51) zeptáte na životní lásku, neřekne manželka. Řekne Pedro Almodóvar. A jakmile jednou řekne Pedro Almodóvar, musíte se hodně snažit, abyste z něj dostali i něco jiného. Životní láska je totiž současně i téma, o němž je schopen mluvit hodiny. Bez přerušení.

 

Agent dohlížející na průběh interview k novince Stevena Soderbergha Zkrat, kterou Banderas představil na německém Berlinale, začínal být trochu nervózní. Z vyhrazených dvaceti minut bylo deset pryč a španělská hvězda ještě stále básnila o poslední práci s Almodóvarem. O Soderberghovi, s nímž natočila aktuální fi lm, ani slovo. Agent vyzkoušel všechno: významné pokašlávání, ťukání na hodinky, ba i přímý pokus hovor prostě utnout. Bez výsledku. Herec se zrovna dostal do varu.

 

Dělat rozhovor s Antoniem Banderasem je jako sledovat film. Nebo ještě spíše telenovelu. Jedenapadesátiletý Španěl totiž o zážitcích nevypráví, on je zásadně hraje. Je přitom úplně jedno, jestli se týkají práce, nebo jeho losangeleské koupelny: všem se věnuje se stejným zanícením. Když popisuje, jak před lety přijel do Berlína s Almodóvarovým hitem Spoutej mě!, vyskakuje ze židle a dupe nohama, aby co nejvěrněji přiblížil atmosféru bouřlivé premiéry. A když dojde k vymodlené roli spolurodáka Pabla Picassa, chytne se za srdce a pomyslným štětcem máchá nad hlavou, dokud ho nepřemůže žízeň.

 

Tu má mimochodem velkou: v noci zapíjel projekci Soderberghovy akční hříčky a prý to bylo náročné. „Kdybyste se mě zeptala, co se za léta mého působení v show- -businessu nejvíc změnilo, odpověděl bych, že moje tělo. Po každé premiéře cítím, jak stárne,“ lamentuje roztomilou „špangličtinou“ nad šálkem bylinkového čaje.

 

Je vám jedenapadesát, to přece ještě není tolik.

Jenže ono nejde jen o věk. Přibývá všelijakých doprovodných akcí, uvést film už dávno neznamená projít červený koberec. Například Kocour v botách měl hned devět mezinárodních premiér. Na třech kontinentech, v devíti městech, to vše během pouhých jedenácti dnů. Připadá vám to šílené? Tak se podržte: spočítal jsem si, kolik jsem za tu dobu rozdal rozhovorů, a došel jsem k číslu 739. Ani ne dva týdny a já mluvil se sedmi sty lidí od médií! Chápete to? Je vás strašně moc!

 

Tak tedy promiňte.

(Rozesměje se.) Neříkám to jako výčitku. Spíš přemýšlím, z čeho jsem tak unavený, a tohle je jistě jeden z důvodů.

 

Takový už je úděl hollywoodských hvězd. Ještě stále vás překvapuje, že mezi ně patříte?

To mě bude překvapovat vždycky. Já skutečně nikdy neplánoval točit v Hollywoodu, ale stalo se. Respektive pořád se to děje. Radši nepátrám po tom, proč, úspěch na mezinárodním poli beru jako vítanou záhadu, kterou je lepší příliš neanalyzovat.

 

Proč jste vlastně odjel do Ameriky, když vás nijak zvlášť nelákala?

Dostal jsem nabídku, roli ve filmu Králové mamba. Natočil jsem ho a vrátil se do Španělska s tím, že to bude hezký příběh pro má budoucí vnoučata. Pak mi z Ameriky zavolali znovu, tentokrát kvůli Philadephii, ale ani tehdy jsem to nebral nějak osudově – zase jsem se vrátil do Evropy a tam pokračoval v práci. Výletů do zámoří však postupně začalo přibývat, role se zvětšovaly a nakonec jsem se dostal tam, kde jsem teď. Dodnes tomu nerozumím.

 

 

Možná pomohlo, že jste se ze Španělska přestěhoval do Los Angeles.

To ale nebylo kvůli kariéře. Zamiloval jsem se do Američanky, a protože ona měla ve Státech děti, považoval jsem za přirozené žít s ní v její zemi.

 

Cítil jste se v Americe dobře?

Byl to menší šok, než kdybych se usadil třeba u vás, v České republice. Na kilometry to sice vyjde dál, ale kulturně jsem se „chytal“ víc ve Státech. Žluté taxíky, nákupy v papírových pytlích, hamburgery, mrakodrapy, to vše jsem znal z amerických filmů. Nezaskočilo mě to. Vlastně jsem se od začátku velmi dobře bavil.

 

Celý rozhovor najdete v Reflexu č. 08/2012, který vyšel ve čtvrtek 23. února.