V únoru 1962, tedy přesně před 50 lety, se tajně sešlo politbyro ÚV KSČ pod vedením prvního tajemníka Antonína Novotného. Šlo o delikátní záležitost. Stalinův pomník se totiž stal jakýmsi druhem národní pornografie: Na pravé straně monumentu se zdálo, jako by partyzánka za ní stojícímu vojákovi onanovala přirození. Šéfideolog ÚV KSČ Jiří Hendrych při této příležitosti prý vyslovil onu osudnou větu: „Honimíra nemůžeme ukazovat národu. Objekt musí být zbourán!“ Co tomu všechno předcházelo?
Dne 1. 5. 1955 došlo k odhalení největšího Stalinova pomníku na světě. Rozměry a čísla: gigant byl vystavěn z 235 žulových kvádrů. Váha jednoho kvádru činila 30 tun. Samotná levá diktátorova noha vážila již 40 tun. Konstrukce byla zhotovena ze železobetonu. Váha celého objektu činila dohromady 17 000 tun. Výška stavby (pouze žulová stavba), 15,5 metru. Výška podstavce, na kterém Soso Džugašvili (pravé občanské jméno Stalina) stál, 15 metrů. Délka diktátorova pozadí („zástup“) 22 metrů. Podzemní chodby, kde mělo být uloženo nabalzamované Gottwaldovo tělo a otevřeno jeho mauzoleum, asi 1200 m2. Výška kopce, na němž monument stál (schodiště vedoucí k pomníku), zhruba 150 metrů. Rozměr celého pozemku, včetně přilehlého parku, jenž celý areál architektonicky doplňoval, 100 000 m2.
Sečteme-li všechny tyto parametry dohromady, dojdeme k závěru, že v případě pomníku sovětského uzurpátora se jedná o největší monument všech dob, zastiňující kteréhokoliv egyptského faraóna. Celkové vyhotovení monstra, včetně přilehlého okolí, stálo tehdy 109 miliónů korun (přepočteno na dnešní měnu asi 1,09 miliardy Kč).
Skupinový pomník dostal v lidové mluvě přezdívku „fronta na maso“, což mělo poukazovat na nedostatkové hospodářství komunistického státu. Přesto byl nával mas šplhajících se po žulových schodech nahoru ke krutovládci neobyčejně velký. Skutečný důvod? Na pravé straně monumentu stáli za Stalinem zástupci „pracující třídy“, přičemž partyzánka byla umístěna tak nešťastně, že to vypadalo, jako by držela za sebou stojícího vojáka za poklopec. Celé skupiny školáků pochodovaly kolem pomníku radostně volajíce: „Soudružko učitelko, pojďte se podívat! Ona mu honí vocas!“
Upřímně řečeno, pedagogický personál se v takových okamžicích dostával do rozpaků, neboť nebyl schopen dítkám vysvětlit, proč partyzánka za Stalinovými zády onanuje vojákovi přirození. Ministr školství Václav Kahuda, aby problém alespoň zčásti vyřešil, nařídil učitelským sborům základních škol ukazovat nezletilým dětem pouze levou stranu monumentu, a tím se vyhnout nepříjemným dotazům. Pravá strana měla být ignorována.
Šlo prý o to, aby nevyvstal „falešný dojem týkající se socialistické morálky“. V roce 1962 Stalinův pomník s konečnou platností dosloužil. ÚV KSČ se usnesl smést onanující sousoší co nejrychleji z povrchu zemského. V listopadu 1962 byl onen největší monument ostudy na světě vyhozen do povětří.
