Evropský experiment – ale on to není experiment, spíše diktatura – po nás chce, abychom se vzdali naší suverenity ve jménu společného politického podniku. Krize ale ukazují, kdo kým je. Ve všech vážných krizích, jimiž Evropská unie prošla či prochází – od rozpadu Jugoslávie přes krizi s migrací po válku s Irákem a dnešní ekonomický marasmus –, se Evropa rychle rozmělnila do svých národních zájmů. Nikdy nešla jedním jasným směrem, nemůže se opřít o společnou oddanost všech svých členů. To je nepřekonatelný problém. Evropská unie je hlubokou iluzí. Evropa nemůže existovat jako jednotný politický prostor.
Slova z úvodu článku nepatří mně, ale významnému britskému filozofovi, politologovi a spisovateli Rogeru Scrutonovi (67). Pronesl je už před čtyřmi lety, jenže v současnosti platí ještě víc než předtím. Scruton není žádný radikální extremista, jen je člověk hluboce konzervativní a pořád ještě vyznává a bojuje za tradice a zvyky naší euroatlantické společnosti. Dělal to tak vždy. V dobách komunismu například osobně podporoval české a slovenské vzdělance a intelektuály, vedl na našem území bytové semináře pro ty, jimž tehdejší režim neumožnil studium na vysokých školách. Prezident Václav Havel mu za to udělil Medaili za zásluhy.
Jak se však mohl Scruton dostat tak strašně daleko ve svých názorech od údajně velkého Evropana Václava Havla, který ho vyznamenal? Proč si Scruton myslí, že to národní je pro nás stále to nejlepší? V čem tak strašně Evropská unie zklamala?
To, v čem zklamala i uspěla, by vydalo na tisíce knížek. Ovšem i v několika bodech se dá ukázat, že EU selhala v některých nejzákladnějších věcech, jež občanům členských zemí její představitelé slibovali a pořád slibují. Prezident Václav Klaus vidí počátek zlomu v maastrichtské smlouvě (podepsána byla 7. února 1992), která nastartovala novou formu integrace. Už se nejednalo jenom o ekonomiku, ale i o unifikaci politiky a celých různorodých společností.
To nejzákladnější je, že EU pak začala ztrácet sama nad sebou kontrolu a že výrazně prohloubila svůj demokratický deficit. Ve snaze „dělat dobro“ potlačila svobodu a spustila nesmyslný kolotoč omezení, regulací a dotací, které v konečném důsledku vedou ke korupci, podvodům a omezování svobodného trhu.
Nevěříte? Podívejte se na některé příklady.
PODVODY V PROJEKTECH
O některých velkých podvodech nebo nesrovnalostech při čerpání peněz z Evropské unie na nejrůznější projekty se v posledních měsících píše a hovoří i v Česku. Například těch, jež se týkaly dopravní infrastruktury či různých akcí v regionech.
Podle dostupných údajů ministerstva financí zaplatila Česká republika do rozpočtu Unie od svého vstupu v květnu 2004 celkem 239 miliard korun a získala 401 miliardu. Zastánci a příznivci EU mohou být nadšeni. Kolik z toho ale bylo zneužito, není známo. Stačí si však podrobněji prolistovat a dohledat jednotlivé projekty a zjistíte, že peníze byly hozené do černé díry, nemají žádný efekt.
Návod: Založte si firmu, sepište projekt, že budete zdokonalovat pracovní vlastnosti, a tím konkurenceschopnost mentálně postižených, dostanete třeba 10 miliónů a po třech letech se zjistí, že nikdo z těchto lidí zaměstnán nikde není. To je samozřejmě nic proti některým příkladům z ciziny. Například mezi lety 2000 až 2006 dostal italský ostrov Sicílie 700 miliónů eur na zlepšení rozvodu vody. V roce 2000 mělo problémy s dodávkami vody 33 procent sicilských domácností. O deset let později 39 procent! Peníze ale byly vyčerpány a nikomu dodnes nechybějí. Odnesla je zřejmě voda …
Dotace v podobě 230 miliónů eur utracených na zlepšení stavu železnic na Sicílii se přetavila do pouhých osmi kilometrů zrenovované trati …
ZBYTEČNÝ EVROPSKÝ PARLAMENT
Evropský parlament je samostatnou nešťastnou kapitolou. Do EP se zatím volilo sedmkrát (poprvé v roce 1979, naposledy v roce 2009). Je pozoruhodné, jak voliči reagují na orgán, který má údajně reprezentovat zájmy občanů Unie. V prvních volbách do tohoto parlamentu hlasovalo 63 procent pravoplatných evropských voličů, při posledních už jen 43 procent. A to přesto, že legislativní, rozpočtové, kontrolní a politické pravomoci EP neustále rostou.
Parlament má navíc dvě sídla – v Bruselu a ve Štrasburku. Jen pendlování mezi nimi stojí ročně čtvrt miliardy eur. Odpověď, proč není Evropský parlament jen v Bruselu, je odpověď kouzelně absurdní: Chce to tak Francie …
PODVOD S ÚSTAVOU
Když Jan Zahradil (ODS), český zástupce v Konventu, který jednal o nové euroústavě, odešel jako jediný z jednání tohoto tělesa na protest proti „federalizaci“ Evropy a „manipulaci“ s textem ústavy, byl našimi médii téměř „sežrán“ a označen za zrádce. Ovšem, co se nestalo. Někde o ústavě hlasovaly parlamenty, někde se vůbec nehlasovalo a byla i referenda. Když v roce 2005 občané řekli ústavě ne ve Francii a Nizozemsku, byl celý proces zastaven. Jak demokratické …
Pak se rok a půl vyčkávalo a nakonec byla v prosinci 2007 podepsána Lisabonská smlouva, jež kopírovala odmítnutou ústavu. V červnu 2008 pak už o ní bylo referendum pouze v Irsku. A Irové řekli ne! Pod tlakem dostali druhou šanci a to už řekli ano. Jak demokratické …
LISABONSKÁ KATASTROFA
Lisabonská strategie je jednou z největších proher EU posledních desetiletí. Byla přijata v březnu 2000 s cílem vytvořit z Evropské unie do roku 2010 (takže se nepodařilo) „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa, založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“.
Hovoří se v ní o makroekonomických opatřeních, aby byl zajištěn „příznivý růstový výhled ekonomiky“. „Soudruzi“ z Bruselu ale někde udělali chyby. Nezaměstnanost se naopak zvýšila, přišla krize a oni nedělají nic.
OBCHÁZENÝ PAKT STABILITY
V roce 1996 vznikl Pakt stability a růstu, což je dohoda mezi členy eurozóny ohledně koordinace jejich rozpočtových politik tak, aby případnými vysokými schodky státních rozpočtů nebo vysokými veřejnými dluhy neohrožovaly stabilitu eura a také nezvyšovaly inflaci. Schodek veřejných financí podle paktu nesmí překročit tři procenta hrubého domácího produktu a veřejný dluh musí být menší než 60 procent HDP nebo se musí snižovat. Jak to dopadlo, už víme. Kromě pár výjimek nikdo nedodržuje nic.
VLÁDNE NĚMECKO A FRANCIE
Už v roce 1992 tehdejší premiér Václav Klaus v jednom ze svých článků upozornil na to, že Evropskou unii ovládá i tak tandem Německo– Francie. Eurobyrokrati pak postupně z Klause za jeho kritiku EU vyrobili „nepřítele“. Za poslední rok, kdy zcela ze scény v době krize zmizela Evropská komise i Evropský parlament, vidíme, že o všem skutečně rozhoduje německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Pro malé státy, jako je Česko, je to nedobrý stav.
ŠÍLENSTVÍ: ENERGIE A BIOPALIVA
Evropská komise rozděluje na podporu obnovitelných zdrojů energie a podporu výroby biopaliv kolem sedmi miliard eur. Výsledek? Prudký nástup fotovoltaiky (i v České republice), který zdražuje elektřinu, protože výroba z obnovitelných zdrojů je silně dotována. To následně prudce zdražuje potraviny, dopravu a všechny výrobky.
Celá šestina ze zemědělské půdy v zemích EU je „zabrána“ plodinami, jež se používají při výrobě biopaliv. To následně zdražuje další výrobky, životnímu prostředí (jak přiznali i zelení) to nepomáhá, vede to k naprosté destrukci zemědělství a závislosti na dalších a dalších nesmyslných dotacích.
JEDNOTA V HÁJI
Vážné ekonomické problémy v posledních dvou letech také téměř zničily heslo Evropské unie, které zní „Jednota v rozmanitosti“. Naopak rozmanitost je zpět bez ohledu na to, zda si můžeme dát v Portugalsku či v Estonsku podobnou pizzu a v Irsku či na Kypru trávíme dovolenou se stejnou whisky.
Probouzejí se staré stereotypy. Řekové jsou označováni za „líné“, Němci už jsou zase „váleční zločinci“, protože chtějí ovládat kontinent, Italové jsou „nespolehliví“, Poláci „šmelináři“, Češi „švejkují“. Kam nám zmizel ten vysněný jednotný a unifikovaný Evropan? Nezmizel. Jen nevznikl. A nevznikne.
CESTA DO NIKAM
Jistě, podobné hodnocení, jež jsme zde právě provedli, je příkré, a v mnohém dokonce i nespravedlivé. Ale krize je doba, kdy se ukazují daleko více nesnáze a nejednota, které schoval někdejší růst.
Mnozí příznivci EU říkají, že vše se opět zlepší a že náš kontinent bude opět ovlivňovat svět. Bude, ale jen málo. Čím dál méně. Evropa se polovinu 20. století sama ničila obludnými válkami. V druhé polovině chytila správný vítr a mohutněla. Zcela paradoxně ale pád komunismu a „sjednocení“ Evropy nastartovaly její cestu k oslabování jejího vlivu a moci. Projekt, jenž vypadal až zázračně, se drolí. Občané jednotlivých států opět začínají přemýšlet o tom, kým vlastně jsou a kým chtějí být. Uvědomuje si to čím dál víc lidí. Jen novodobí evropští mandaríni v Bruselu spí.
Máme ještě šanci na záchranu?
