Když měl předloni v létě českou premiéru skandinávský film Muži, kteří nenávidí ženy, přišlo na něj do kina jen pár zasvěcených. Většinou těch, kteří znali stejnojmennou knihu švédského autora Stiega Larssona. Ta je součástí jeho trilogie Milénium (další tituly nesou název Dívka, která si hrála s ohněm a Dívka, která kopla do vosího hnízda, originální titul první knihy zní Dívka s dračím tetováním) a u nás vyšla tři roky po své švédské premiéře, tedy v roce 2008.
FENOMÉN MILÉNIUM
Se solidně napsanými skandinávskými detektivkami se v posledních letech roztrhl pytel, nicméně Larssonovo dílo má mezi nimi dost výsadní postavení. Jednak se těší opravdu velké popularitě (65 miliónů výtisků prodaných ve 46 zemích světa), jednak má jeho psaní přídech legendy: Larsson napsal tři velmi tlusté knihy Milénia, rozepsal čtvrtou a zemřel na infarkt, aniž si mohl vychutnat úspěch.
Objevily se dokonce spekulace, že novinář Larsson sám Milénium nenapsal, vedl k tomu fakt, že Larsson měl dosud na kontě krom novinových článků jen knihu o pravicovém extremismu a sepsání tak košatého a obsáhlého románu nezkušeným autorem se zdá být leckomu nepravděpodobné. Ale to jsou jen dohady.
Více světla do temnot Larssonových příběhů se pokoušejí dostat další knihy. Jedna z nich už je na pultech, jmenuje se Milénium, Stieg a já a napsala ho Larssonova družka Eva Gabrielssonová, jež s ním prožila třiatřicet let. V lednu vychází kniha nazvaná Tajemství dívky s dračím tetováním, pod níž jsou podepsáni Dan Burstein a Arne de Keijzer, kteří se zaměřují na zákulisí slavných bestsellerů (psali například o Šifře mistra Leonarda), spolu s Larssonovým přítelem Johnem-Henrim Holnbergem.
Kniha by prý měla odpovědět na řadu otázek, například, jak měl vypadat čtvrtý díl, jestli neměl Larsson v úmyslu sepsat desetidílnou ságu a přivést na scénu dvojče hlavní hrdinky, nebo, jak dopadnou boje mezi Larssonovými dědici. Z Milénia se stala kniha, o níž se píší knihy.
ŠVÉDSKÝ TRIUMF
Spletitý děj, mrazivá atmosféra a výrazná, a hlavně originální ústřední dvojice, to je ve zkratce kouzlo Larssonových knih. Ještě před tím, než vypukla celosvětová larssomanie v plné míře, vznikly pod hlavičkou švédské produkční společnosti YellouBird a s přispěním dánských, německých a norských koproducentů filmové adaptace všech tří knih.
A tak se na plátně poprvé objevila postava novináře Mikaela Blomkvista, který spolu s hackerkou Lisbeth Salanderovou vyšetřuje čtyřicet let starý případ zmizení dívky. Režie se tehdy ujal dánský televizní rutinér Niels Arden Oplev a vznikla velmi poctivě natočená série, jejíž první titul to dotáhl až k nominaci na nejlepší evropský fi lm roku.
Z představitelky Lisbeth, islandské herečky Noomi Rapace, se stala hvězda, teď ji můžeme například vidět v pokračování Sherlocka Holmese, a navzdory poněkud tvarohovité vizáži se úspěch nevyhnul ani Michaelu Nykvistovi, jenž hrál Blomkvista a poté dostal nabídku na roli padoucha ve čtvrtém pokračování Mission: Impossible.
Trojice detektivek se dostala do kin v padesáti zemích světa a tržby se vyšplhaly přes dvě stě miliónů dolarů, což je největší komerční úspěch v dějinách švédské kinematografie, přesto je to jen zlomek předpokládaných výdělků americké verze, která jen v USA přinesla za první popremiérový víkend do pokladen 12,7 miliónu dolarů.
Na americkou verzi Mužů, kteří nenávidí ženy, jež právě vstoupila do českých kin, je upřena docela jiná mediální pozornost, už to není ta „švédská detektivka“, ale „americký mysteriózní thriller s Danielem Craigem režírovaný Davidem Fincherem“.
LIMUZÍNA VERSUS OJETINA
Oč je americký fi lm lepší než ten původní? O to, že Fincher je přece jen výrazně zkušenější a kreativnější filmař než Oplev a také měl k dispozici nesrovnatelně vyšší rozpočet (90 miliónů dolarů), na Daniela Craiga se dívá lépe než na Michaela Nykvista a Trent Reznor napsal pro film velmi dobrou hudbu. To, na čem film stojí, tedy příběh a postavy, se liší jen v detailech, leckteré scény (například Lisbetino znásilnění a její následná pomsta) jsou takřka identické. Američané samozřejmě tvrdí, že netočili remake, ale novou adaptaci Larssonovy knihy. Ale zakopli by o ni vůbec, nebýt švédské filmové verze? Nejspíš ne.
Na pozadí Fincherova precizně natočeného filmu je dobře vidět, jak byl původní švédský fi lm dobrý. Oproti Fincherově nablýskané limuzíně měl možná tu a tam promáčknutou kapotu, ale motor šlapal velmi dobře. A hlavně: za volantem seděla skvělá Noomi Rapace jako Lisbeth, divoké děvče s temnou minulostí.
Tahle tetovaná anorektička s černě podmalovanýma očima je skutečnou hrdinkou příběhu a jednou z nejlepších postav, jež se v posledních letech objevily na plátně. Fincherův objev, Rooney Mara, je sice velmi dobrá, ale vždycky bude až „ta druhá“.
Když psal Larsson Milénium, pohrával si prý s myšlenkou, jak by asi vypadali Kalle Blomkvist a Pipi Dlouhá punčocha, tedy hrdinové dětských knížek Astrid Lindgrenové, kdyby vyrostli. Svou představu pak obtiskl do své ústřední dvojice. Tahle interpretace se mi zdá celkem trefná. Raději nechci domýšlet, co by napadalo Larssona nad Dětmi z Bullerbynu.
Trojice detektivek se dostala do kin v padesáti zemích světa a tržby se vyšplhaly přes dvě stě miliónů dolarů, což je největší komerční úspěch v dějinách švédské kinematografie, přesto je to jen zlomek předpokládaných výdělků americké verze.
