Západ vyvolal války na Balkáně | Reflex.cz
reklama
nahoru

Západ vyvolal války na Balkáně

Viliam Buchert28. července 2011 • 06:00
Západ vyvolal války na Balkáně
Emir Kusturica
• foto: 
Stanislav Krupař

V rohu kavárny pražského hotelu Angel’s „uděloval“ při své návštěvě Česka režisér Emir Kusturica jakési audience. Ostatně arabské pojmenování emir znamená i velitel nebo princ. Také zde bylo na první pohles jasné, kdo je šéf. Byl to podobný zážitek jako sledování jeho filmů. Emotivní duši Balkánu v tom cítíte vždy a naplno.

reklama

ROZHOVOR JSME SI DOMLUVILI původně na jedenáctou dopoledne. Když jsme s fotografem dorazili, bylo kolem Kusturici tak 30 lidí. Každý chtěl s „božským“ Emirem pohovořit, políbit ho, podat mu ruku. „Je to jako u nás doma v Sarajevu,“ říkal Veso Djorem, který žije už léta v Česku a byl i organizátorem akce „Praha – sen letní noci“, kde Kusturica hrál se svou skupinou.

 

Jenže režisér právě v sobotu v poledne dramaticky řešil se svým zpěvákem budoucnost jejich kapely. Rozhovor se proto pořád odkládal. Když už bylo hodinu poté, co měl z Prahy původně odletět, zdálo se vše ztraceno. Naštěstí má Kusturica soukromé letadlo a při zdánlivém chaosu měl vše pod kontrolou. Najednou se zvedl od vedlejšího stolu, přisedl si k nám, řekl, že se omlouvá, že slíbenou dobu pro interview dodrží, a spustil. A byl to občas skutečný myšlenkový nářez, který šel jednoznačně proti většinovému myšlení. Nebo alespoň proti tomu našemu.

 

I když je Kusturica filmovou celebritou, tak na rozdíl od většiny lidí z této branže mu nepřišla divná žádná otázka, neměl žádné podmínky, nechtěl autorizaci, neseděl u něj manažer, jenž by ho usměrňoval a dirigoval, kvůli focení se nečesal a nepožadoval make-up. Vládcem svého života i tvorby je pouze on sám. Je také velmi vášnivým diskutérem. Když jsme skončili, napsal mi do bloku své číslo na mobil a dodal: „Zavolejte, přijeďte do Srbska, budeme pokračovat. Ahoj.“

 

Ve vašem filmu Dům k pověšení, jenž je z roku 1988, jeden z herců říká: „Co by má duše dělala bez křídel? Moje duše chce lítat.“ Jak je na tom vaše duše? Lítá? Nebo se plazí někde u země?

Pořád lítá. Furt mám křídla. Chtěl jsem tím vyjádřit myšlenku, že si mohu dovolit něco, co jiní lidi nemají. Nikdy a nic nedává takovou radost, jako když kreativní člověk něco udělá. Ve filmu, v architektuře, v muzice. Já u toho, co dělám, projdu katarzí, vnitřním očištěním. Cítím se jako řecký bůh Dionýsos, který šířil pohodu a zajímavé myšlenky, ale své protivníky nešetřil.

 

Své protivníky skutečně nešetříte. Jak se však to vnitřní očištění projevuje navenek?

U každého jinak. Podívejte se například na muzikanty. Třeba africké. Jakou radost mají z muziky, až se z toho někdy vožerou.

 

To my děláme přece taky.

Jenže my to děláme formalizovaně. Máme pomyslný oltář, před nímž něco obětujeme nebo si před ním na něco hrajeme, ale je to pořád totéž. U nich to vyvěrá z vnitřních pocitů.

 

Dnešní svět je ovšem svázaný mnoha formálními pravidly, mocí peněz, ale i rodinou či podmínkami v práci. Pokud pravidla přesně dodržujete, vnitřní svoboda je najednou velmi omezena. Přesto jste pořád úplně svobodný?

Máte pravdu, lidi jsou pod strašným tlakem. Já se z toho dostávám tím způsobem, že udělám ve filmu to, co chci. Pomocí toho také mizí napětí mezi materiálním a duchovním. Narodil jsem se v bývalé Jugoslávii, to je oblast, jež má z jedné strany velký západní materialisticky založený svět, který produkuje války, ale tváří se, že je velmi humánní. Vzpomínám si na slova Bohumila Hrabala z Příliš hlučné samoty: „Nebesa nejsou vůbec humánní a člověk, kterému to myslí, tak také humánní není, ne že by nechtěl, ale že to odporuje správnému myšlení.“

 

Tím naznačujete, že Západ není vlastně vnitřně svobodný?

Říkám to, že ti, co produkují války, jsou dnes strašně humánní. A to je tragédie.

 

Moment! Vy jste z Východu, ale uspěl jste i na Západě. Jak je to tedy možné? Není to proti logice toho, co tvrdíte?

Protože se chovám, jako bych byl ve starém Římě! V něm to bylo jako v dnešním New Yorku. Slyšíte mnoho jazyků a názorů. Ve starém Římě bylo slyšet, co říká Balkán, co říká Středomoří, co říká Sýrie. Velký svět respektoval různé hlasy. Já jsem ale trochu netypický příklad. Dospěl jsem intelektuálně a mentálně při studiích v Praze, kvůli tomu jsem dnes tam, kde jsem. Mým měřítkem je přitom helénistické Řecko, tedy střetávání kultur, vzájemné ovlivňování. Jenže když se dnes vrátíte do Sarajeva, kde jsem se narodil a kde jsem kdysi žil, už tyto myšlenky nemají vůbec žádnou cenu.

 

Už vůbec žádnou? Hovořili jsme na začátku o duši z vašeho filmu Dům k pověšení. Jenže v balkánských válkách v 90. letech nahradily lidské duše kulky a granáty. Co se to stalo s dušemi Srbů, Chorvatů či Bosňáků?

Války na Balkáně jsou od středověku v produkci někoho ze Západu či Východu. Nevznikaly původně u nás.

 

Jako že je někdo cizí uměle vyvolával?

Válka je důsledkem ekonomických zájmů. Podívejte se na boje mezi Chorvaty a Srby za poslední staletí a vidíte, že Východ se nešíří na Západ, ale Západ na Východ. Tam najdete odpověď. A rozšířilo se to před pár lety až do mého rodného Sarajeva a pak i do Kosova. Vy nevidíte na příkladě Kosova srovnání s vašimi Sudety? Západní země se dohodly, že to tak bude, a ta území se odtrhla. Jak kdysi v Československu, tak nedávno v Kosovu. A Kosovo dnes vede mafi e.

 

Myslel jsem to ještě jinak. Když ve vašem Sarajevu žily různé národy spolu, podporovalo to i uměleckou svobodu, vedlo to k obohacení.

Měl jsem to rád! Když bylo Sarajevo multietnické, bylo to dobré. Ale když je dnes prezidentem Bosny člověk, jenž na střední škole o přestávce držel mezi prsty klobásku a štítivě říkal: „To mohou jíst jedině psi a svině,“ tak je jasné, že všechno dobré je pryč. Ten člověk se jmenuje Bakir Izetbegović, prezident Bosny a Hercegoviny.

 

Celý rozhovor najdete v Reflexu č. 30/2011.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama