Petra Kvitová

Petra Kvitová Zdroj: Alexandr Dobrovodský

Vyhrát. Vygumovat. Vyhrát!

U sportovce často očekáváte horu svalů, která stojí za jeho úspěchem. Když jsem však potkal v Prostějově tenistku PETROU KVITOVOU (21), přišla pohledná mladá žena s krásnýma očima. Přirozená a nenucená. Vydrží jí to? Život jí totiž budou lemovat stamilióny vydělaných korun a vítězství se budou střídat s prohrami. V jedenadvaceti letech se Petra dostala na vrchol. Ustojí tu zběsile úspěšnou jízdu?

Když jsem na vás díval při zápasech Wimbledonu či na Turnaji mistryň, které jste letos oba vyhrála, vypadala jste strašně soustředěně. Myslíte u toho i na něco jiného, než je tenis? Nebo je to tak, že vás ten den někdo naštval, a vy to přesto při zápase musíte úplně vymazat z hlavy?

Udržet naprostou koncentraci přibližně hodinu a půl, co trvá zhruba zápas, je hrozně těžké. Proto se mi občas stane, že hlavou probleskne něco, co s tenisem nesouvisí.

 

Jak to řešíte? Co když je to něco vážného a vy to musíte ihned dostat z hlavy?

To se mi ovšem stalo i letos při Wimbledonu … ...

 

Kdy? Tam jste vypadala soustředěně a v pohodě.

Víceméně to bylo v průběhu celého turnaje. Občas mi to v hlavě problesklo. Ale pak jsem si uvědomila, že to tam i tak nevyřeším, takže jsem se s tím smířila a soustředila se pouze na tenis.

 

Co to bylo? Něco vážného, citlivého, či složitějšího?

To vám neřeknu. Zjistila jsem, že to tam nemohu řešit, a myslím, že jsem se s tím v tu chvíli vypořádala docela dobře. Jsou to jen vteřinové záblesky, takové věci nejdou řešit celý zápas, to pak nevyhrajete.

 

Ale koho se to probleskování týkalo? Rodiny, někoho blízkého, vašeho přítele, týmu?

Ani to vám neřeknu. Třeba trenér to nebyl.

 

Vyřešilo se to po Wimbledonu?

Ano. Vyhrála jsem turnaj, a ještě ta věc dopadla dobře.

 

Chápu to správně, že při důležitém zápase se musíte takzvaně vygumovat?

Nejlepší je nemyslet na nic. Naučit se to a zvládat to je hrozně těžké. Je to něco podobného jako meditace. Musíte se od všeho odpoutat. Sedím na lavičce, a jak se říká, „koukám do blba“ a nemyslím vůbec na nic. To se mi stává při zápasech docela často. Tím pak dosáhnete naprostého soustředění a absolutní koncentrace na hru.

 

Nedokáže vás z tohoto stavu nic vyrušit? Křik či pískot diváků?

Moc je nevnímám a nevadí mi to. V podvědomí ale cítím, že mi někdo fandí. Má to však jednu výjimku – když uslyším trenérův hlas, tak se „proberu“ a vždy vnímám jasně, co chce a co mi radí. Navíc vím, že to myslí dobře. Jsme hrozně propojeni.

 

Sice propojeni, ale uděláte nakonec, co na vás křikne?

Snažím se … Jenže pak po chvilce mohu zapomenout, tak mi to opět připomene. Nejvíce mne však vybudí, když na mě křikne povzbudivá slova, když prohrávám.

 

Mám pocit, že někteří sportovci, tenisty nevyjímaje, nikdy nic nevyhrají, protože jsou málo psychicky odolní. Nedokážou se v dobrém slova smyslu „vygumovat“ a zcela soustředit na to, co právě dělají. Je to tak?

Je to skutečně dost častý důvod, proč někdo na vrchol nikdy nedojde.

 

Myslím si, že právě psychická nestabilita byl problém jedné vaší české tenisové předchůdkyně – Nicol Vaidišové. Velký talent, který pohasl.

Nicol hrála dobře na svém vrcholu, ale nikdy jsme se nepotkaly, neumím na to odpovědět, nevím to. Avšak podívejte se na tenisovou světovou jedničku – Dánku Caroline Wozniackou. Nevyhrála zatím žádný z největších turnajů a možná jí to ještě nějakou dobu potrvá. Forehand a backhand umí už každý, ale psychická odolnost je něco jiného.