Příběh čtyř Havlových kreseb vypráví Pavel Kohout | Reflex.cz
reklama
nahoru

Příběh čtyř Havlových kreseb vypráví Pavel Kohout

Pavel Kohout18. prosince 2011 • 14:49
Příběh čtyř Havlových kreseb vypráví Pavel Kohout
foto: Oldřich škácha

Spisovatel Pavel Kohout nadělil v letošním, zářijovém speciálu Reflexu Václavu Havlovi k jeho pětasedmdesátinám výjimečný dárek; kolekci předrevolučních vzpomínek.

reklama

 

Dá se soudit, jubilante, že patříš k lidem, kteří rádi dárky dávají, ale jimž je o strach něco dát, jelikož už skoro všecko dostali – od lidí, od sudiček, od múz a hvězd. Aby sis nestěžoval, budeš tu obdarován sám sebou.

 

Ty prsty držící knihu jsou mé a ta kniha je od podvodníka. 
Mladík jménem Svěcený odjížděl před čtyřiceti lety do Ameriky a uprosil známé, aby se účastnili aukce, která by mu vynesla peníze na letenku i do začátků. Aukční síní byl jeho byt, kde se solidárně vybíralo.

 

I nám se ze soucitu hodilo, co jsme nepotřebovali. Platilo se hotově, pro věci se mělo přijet, až mladý muž odletí, ale v kůži vázaný foliant s čistými listy se nám zalíbil tak, že jsem jej odnesl. Kdo si pro koupené přijel, našel prázdný byt, ten šikula to komusi prodal „sakumprásk“ znova a zmizel o týden dřív.

 

KVĚTEN 1973. Při pohledu na titulní fotografii zachycující atmosféru kolaudačního večera ve vilce na Sázavě oceníme jeho brilantně exaktní zpodobnění dnešním oslavencem


NOC ZRODU KRONIKY 

Dne 31. května 1973 se po obnově otvírala Kohoutí kapesní vilka v Sázavě č. p. 177 znejmilejším přátelům. Sešla se šestka, která už loni zorganizovala petici prezidentu Svobodovi za propuštění prvních politických vězňů, při níž se čeští spisovatelé rozdělili na polepšené a psance. Pozván byl i muž, který poté, co zakázaní autoři už neměli pasy a jejich západní nakladatelé nedostávali víza k nám, patřil k poslům obstarávajícím odsun rukopisů a přísun honorářů – Bruno Leuthold, příští prezident nejstaršího švýcarského kantonu Nidwalden. Avizoval, že v nenápadném doprovodu dvou dam doveze na slavnost kolekci skvělých švýcarských sýrů a baterii nejlepších červených vín.

 

To uslyšev Alexandr Kliment, skvělý prozaik, ale tehdy už noční vrátný hotelu Praga na Plzeňské, vyhlásil, ač potomek Rusů, protiútok sýrů českého původu. Daly se rovněž cítit a ze soutěže byl bohatýrský večer, při němž právě ta vzácná kniha – v hodnotě dvou slušných koberců, odřeného sekretáře, neúplného servisu, stojací lampy, námořního dalekohledu, ševcovského verpánku a dalších rarit – byla prohlášena kronikou domu a pokřtěna prvními zápisy:

 

DR. JIŘÍ PILAŘ, SOUSED A BÝVALÝ PRÁVNÍK S CHOVÁNÍM ANGLICKÉHO LORDA: Dostalo se mi té cti, abych zahájil tuto knihu hostů při příležitosti českošvýcarského večera vůní a chutí. Přeji Vám všem, mladí přátelé, abyste v něm prožili mnoho šťastných a krásných let Vašeho života.

 

IVAN KLÍMA, SPISOVATEL: Ať žije a vzkvétá konkurence!

 

KAREL KOSÍK, FILOZOF: Mám radost, že jsem v tomto domě poznal, co znamená patřit ke skupině svobodných lidí.

 

BRUNO LEUTHOLD, UMĚLECKÝ KOVÁŘ A ŠVÝCARSKÝ POLITIK: Věříme, že hranice nám vnucené padnou a přátelství, z něhož se tu těšíme, budou svobodně sdílet i ti, kterým to dnes není přáno. Wir beten, bitten, hoffen und glauben.

 

LUDVÍK VACULÍK, SPISOVATEL: Jenom aby Ti to komunisti nevzali!

 

ALEXANDR KLIMENT, SPISOVATEL: (třiadvacetiřádkový text, jehož čitelná třetina zní) … takový úplně zapomenutý provázek, co jím vázali Matouš, Marek, Lukáš a Jan cibuli, pochopil jsem, že to je najednou tak úplně nezapomenutelná a napořád vždycky nová, jen na okraji nebo docela tak úplně ve středu všeho naprosto podstatná výzva: najít jedno jediné a naprosto klidné a tiché – co? Snad slovo, snad sdělení, snad znamení … (Autor požádán při další návštěvě o stručný obsah napsal už jen lakonicky.) Nejdelší den a nejdelší noc – jako zde vždycky.

 

OLDŘICH ŠKÁCHA, FOTOGRAF: Co se tu událo, nejlépe vypodobnil Vašík Havel.

 

A tak konečně přichází Tvá strana, milý Jubilante, která je tu poprvé vynesena pro potěchu veřejnosti: brilantně exaktní zpodobnění scény onoho večera, která vysvětluje monolog i epilog Alexandra Klimenta.

 


Škáchův snímek jeviště dokumentuje, ale Tvé dílo mu propůjčuje dynamiku, když dokládá, že vzdor silné účasti slabšího pohlaví činil průměr těžkého moku jednu sedmičku na hlavu. Tradici doku-maleb jsi pak už neopustil.

 

ZÁŘÍ 1990 – je po všem. Poslední oslavencův vzkaz, který se dodnes jeví být diagramem stavu jeho duše. Stojí pod ním: „Jsem rád, že tu zase jsem – po dvanácti (?) letech – leccos se změnilo – a já jsem se ocitl v situaci, že se musím zabývat stovkami navzájem propojených problémů, což jsem se pokusil nakreslit. Nostalgicky vzpomínám na léta sedmdesátá.“ZÁŘÍ 1990 – je po všem. Poslední oslavencův vzkaz, který se dodnes jeví být diagramem stavu jeho duše. Stojí pod ním: „Jsem rád, že tu zase jsem – po dvanácti (?) letech – leccos se změnilo – a já jsem se ocitl v situaci, že se musím zabývat stovkami navzájem propojených problémů, což jsem se pokusil nakreslit. Nostalgicky vzpomínám na léta sedmdesátá.“


DEN TŘETÍHO KOŠE

Potomci bývají zprvu pitomci (staroruský výraz pro žáka – pitómnik) a svět předků je jim (po staročesku) šumafuk, proto tu mají Tvé kresby posloužit jako rozvinovací závěsné obrazy pro školy.

 


V roce 1975, když v Česku už vládla Normalizace jako systém činící vše lidské zcela nenormálním, zasvitla naděje. Sovětský svaz, který už hospodářsky i vojensky mířil k úpadku, přistoupil konečně na požadavek Západu, aby výměnou za životně důležité vojenské dohody a obchodní výhody přijal celý jeho „Tábor míru a socialismu“ dosud odmítanou Chartu občanských svobod a lidských práv OSN. Mělo se to stát na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě konané v Helsinkách a humanitární témata byla vedena pod názvem Třetí koš.

 


Lidé s naší zkušeností mohli těžko uvěřit, že k tomu dojde, a dojde-li, že si Kreml nevymyslí fintu, která by i jeho místodržícím v satelitech umožnila zacházet s odpůrci režimu dál jako s lovnou zvěří. To už dávno fungovala osa Hrádeček–Sázava jako spoj mezi dvěma letními domy tvořícími jakési ostrovy svobody, kde mnoho trosečníků nabíralo dech k další plavbě. Konec července připadl nám a Tys přijel s Olgou z přátel první, uzmuv cestou jako pozornost pro hostitele spadlou směrovku s nápisem KOHOUTOV.

 


Nikdo z nás čtyř neuvěřil hned, že vysílání v rozhlase i v televizi není fata morgána sluncem vypraženého mozku: za dlouhým stolem sedělo třicet pět papalášů, kteří podepisovali dohodu – jedni, že nepřestanou být na poddané hodní, druzí, že konečně začnou a přestanou bít. Pak utkvěla kamera na snovou Trojku, to jak francouzská abeceda svedla jedno T (Tchécoslovaquie) se dvěma U (Union soviétique a United States): Gustáv Husák, Gerald Ford a Leonid Brežněv se na sebe usmívali, jak nejvřeleji to svedli, a Tys cítil potřebu zachytit prchavý okamžik globální lásky další kresbou do kroniky.

 

Z náhlého vnuknutí jsem se vsadil, že v pondělí požádáme s Jelenou o výjezd do Švýcarska na premiéru mé hry Ruleta a že jej dostaneme. Když nás fronta v Bartolomějské po hodině odsunula do jedné z kójí, kde estébáci hráli svaté Petry selektující duše do pekla, očistce a zřídka i do nebe, byl ten náš bez sebe, že dvě neosoby drze žádají o pasy, a navíc odmítají odejít, dokud žádost nepřijme. Vyrazil kamsi pro posilu – a vrátil se v totálním zmatku s rozkazem převzít.

 


Gustáv První a Poslední byl podle očekávání pod čerstvým dojmem své světové slávy a nechtěl být první z východních náčelníků, který o ni hned přijde. V krátkém čase jsem stihl jak premiéru v Luzernu (kde jsem jediný neměl smoking), tak ve Vídni (kde jsem jediný měl smoking mezi večerními obleky) a v Krefeldu (kde jsem byl jediný v tmavém obleku mezi džíny a roláky). Pak byl pro mne Třetí koš vysypán.

 

LISTOPAD 1975. Oslavencův záznam sledování smečkou policejních aut

 

DVA HORKÉ DNY V NAŠEM ŽIVOTĚ

Naposled jsme se vrátili domů krátce po premiéře Tvé Žebrácké opery v Horních Počernicích – jsem si jist, že tam bude pamětní deska jako na domě, kde ve Fidlovačce zazněl poprvé kuplet Kde domov můj. Tvůj přítel Krob a jeho družina zcela v duchu toho schváleného koše normálně uvedli normální hru – a Husákova Normalita zavyla vztekem. Státní bezpečnost v tom však rychle objevila nástroj k dělení disidentů.


Jak svědčí estébácký megaspis DIALOG, obnášející přes dvacet svazků, inspirovaly ten trik naše tři cesty. Dramatik – uvažovali –, který po letech ucítil zas vůni jeviště, se přece podobá poštovnímu koni, jenž uslyší vojenskou polnici, vrátí se k ní! Fungující osa dvou míst a dvou lidí měla být zneškodněna prostým způsobem: jeden bude dále smět, až zůstane venku vůbec, a druhý bude ještě víc nesmět, aby tím prvním brzy veřejně pohrdl.

 

A že mají oba své přívržence, tvrdé jádro odporu se konečně rozštěpí. 
Domluvili jsme si sraz na 23. listopadu v Praze. Přišels o mnoho později. Na cestě z Hrádečku Ti nadělili dopraváci kontrolu vozidla a zabavili s techničákem i řidičák; abys věděl proč, čekali právě v Počernicích. Naše porada dostala praktický smysl: k vyřizování věcí úředních i soukromých jsem Ti nabídl náhradní auto s řidičem.

 


Bez šoférské čepice jsem Tě vozil podle přání, sledován po řadě měsíců opět smečkou aut, jejichž naštvané posádky se ani nesnažily být neviděny. Přespal jsi opět jednou na Sázavě, kde naše sny střežili i dohlížeči z pole, a učinil o tom při snídani další obrazový záznam.

 


Před Vánocemi jsem odpověděl na dotaz německého žurnálu Die Zeit, že postih účinkujících i diváků z Počernic je naprosté porušení Závěrečného aktu z Helsinek. Brzy nato jsem žádal o výjezd na Broadway, kde měl být jako první český kus uveden Poor murderer, Ubohý vrah. V archívu StB jsem pak našel tu žádost s rukopisným vzkazem G. H: Negativné! Tvrdé jádro zůstalo celé.

 

ČERVENEC 1975. Oslavencovo zachycení prchavého okamžiku helsinské globální láskyČERVENEC 1975. Oslavencovo zachycení prchavého okamžiku helsinské globální lásky

 

SMUTNÝ HAPPY END

O dva roky později jsem zkoušel znovu prolomit izolaci. V té době Tě, Jubilante, zavřeli natvrdo a mě při návratu do vlasti v Nové Bystřici obratem vynesli zpět za čáru jako dárek československého režimu rakouskému lidu. 
Ta víc než desetiletá pauza je bohatě dokumentována námi i mnoha jinými, skáču proto až k Tvému poslednímu vstupu do sázavského domu.

 

Před naším rozloučením v říjnu 1978, kdy jsme Olze a Tobě vraceli klíče k Vašemu pražskému bytu u Dejvického rybníčku, který nám byl dlouhé měsíce posledním domovským přístavem, jezdili jsme s doprovodem pracovníků orwellovského ministerstva lásky už dávno oba.

 


V září 1990 s Tebou na Sázavu přijeli policajti zas, ale tentokrát jsme je pustili do zahrady. Před garáží zmalovanou po Chartě 77 hákovým křížem a sprosťárnami místních komunistů stálo pak auto se standartou prezidenta republiky. V hale Tě čekalo na čtyřicet přátel, kteří se tu střídali dřív. Za Tebou seděl muž s vysílačkou a kufříkem, jako bys musel odvrátit jaderný úder. Místo něj přišly jiné: Bouře vyrazila pojistky trafostanice, nedala se ani uvařit voda.

 


Večer připravený vuřtový guláš se v noci v kotli zatáhl tukem a zkysl. Byli jsme beze světla, bez kávy, bez jídla, naštěstí ne bez dobrého vína. Byl to šťastný i smutný den, protože se rozcházely cesty mnohých, které sjednotil odpor totalitě a teď rozdělovala svoboda jít každý za svým cílem. A to jsme netušili, že tu předposlední den svého bytí zažívá slovenský souputník Milan Šimečka.

 


Tehdy jsi nakreslil poslední vzkaz, jenž se dodnes jeví být diagramem stavu Tvé duše. Totalitní moc je nelítostná k lidu, ta demokratická k voleným vládcům. Napsal jsi Moc bezmocných a prožil pak bezmoc mocných, kterou neulehčí ani blyštivá scéna a oddaný dvůr.

 


Tlak totality nás spojil, nástrahy svobody jsme už přestáli.

 


S osobním přáním skutečného happy endu posílám Tvé kresby jako důstojný dar Havla Havlu.

Pavel Kohout


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama