Před časem jste si na jednom serveru ulevila: „Když jsem byla v New Yorku nebo v Paříži, to vám byl takový rozdíl! Cítíte hroznou svobodu, ne že by tam nebyl rasismus, ale je to prostředí, kde si už nikdo nic jen tak nedovolí.“ Tohle už se uklidnilo?

Tak vtipy na svou odlišnost slyším pořád, ty lidi to snad ani nemyslí zle. Říkám si, komu můžu co vyčítat, když mi i vysoce postavený politik řekne: Tak vy jste Tvarůžková? To byste měla být spíš bílá než černá. Ha ha ha.“

Tomu říkám bodrý rasismus. Kdo to byl?

Jiří Čunek, jenž mě přitom měl docela rád. Já už ale nemám sílu smát se takovým vtipům. Pořád musíte něco vysvětlovat a tvářit se, že jste nad věcí. Dost mě to unavuje.

Mediální obraz českých politiků je příšerný. Je to zblízka stejné?

Nemám ráda zjednodušování politiky na úroveň, že je obecně špatná a všichni politici strašní. Novináři jsou k nim leckdy nemilosrdní, občas vytrhávají jejich výroky z kontextu, útočí na nedůležitá slabá místa. Což ovšem nemění nic na mém přesvědčení, že jejich podíl na vlastním špatném obrazu v médiích je nevyčíslitelně vyšší. Mně u politiků chybí větší šarm, elegance a pokora, snad kdyby s námi mluvili méně. Mají potřebu všechno komentovat a často banalizují sami sebe. Já se občas bojím jedné věci: že se podílím na voličově otravě politikou.

Kde se ve vás vzala touha být novinářkou?

Asi za to mohou rodiče. Bývalo pravidlem, že nám táta četl nahlas při večeři noviny, na televizní zprávy jsme se dívali celá rodina a komentovali dění. Když přišla revoluce, nikdy nezapomenu, jak táta vzal mámu, nakopli stodvacítku a vyrazili do Prahy na demonstraci.

Oslavte s námi 40 tisíc facebookových fanoušků Reflexu. Jan Šibík vás vyfotí na Letné

Reflex.cz má důvod k oslavám. Překročili jsme magickou hranici 40 000 fanoušků na Facebooku. Protože nás zajímá, jak vypadá tak velká čtenářská základna ve skutečnosti,…

16.12.2011 - Reflex.cz celý článek

Co si z toho pamatujete? Bylo vám sedm.

Zůstali jsme u babičky a chodili do školy, kde se sice ještě nestávkovalo – na severu šlo všechno pomaleji –, ale soudružce učitelce jsme už říkali paní. Kdo to popletl a řekl soudružko, dostal vynadáno. Táta pomáhal v chemičce zakládat Občanské fórum a zakázal mi chodit do knihkupectví s tím, že ta paní, co tam pracuje, ho udávala. Pamatuju si, že vždycky, když jsem šla pak okolo, cítila jsem hluboké opovržení …

Je logické, že člověk, jenž měl celý život určitý problém s odlišností, skončí v televizi? Je v tom vzdor? Jako že já vám ukážu?

Já mám pocit, že je to jedno. Když projdu tady ulicí, byť je to v Praze, lidi koukají pořád se stejně divnou zvědavostí. Navíc já se nikdy moc neschovávala. Právě proto, že jsem se lišila vzhledem, nechtěla jsem dělat průšvihy, ale když se stala nějaká křivda, vylítla jsem jako čert z krabičky. Děvče, dávej si pozor na temperament, říkával mi třídní učitel.

Rozhovor Milana Tesaře s reportérkou Zuzanou Tvarůžkovou najdete v Reflexu č. 50/2011, který vyšel 15. prosince.