Museli jsme si vytvořit fiktivní identity, říká o korespondenci s Josefem Škvoreckým novinář a muzikolog Lubomír Dorůžka | Reflex.cz
reklama
nahoru

Museli jsme si vytvořit fiktivní identity, říká o korespondenci s Josefem Škvoreckým novinář a muzikolog Lubomír Dorůžka

Daniel Konrád15. prosince 2011 • 00:15

Často nahlas uvažuje, že by ve svém věku už přece jenom mohl brzdit. Jenže kolem novináře, muzikologa a překladatele LUBOMÍRA DORŮŽKY (87) se toho stále děje požehnaně. Nejstarší píšící jazzový novinář, někdejší překladatel Francise Scotta Fitzgeralda a v 60. letech šéfredaktor klíčového hudebního časopisu Melodie, vloni vydal obsáhlý knižní průřez současnou jazzovou scénou s názvem Panoráma jazzových proměn, letos v říjnu získal Cenu Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti hudby a nyní mu vyšel druhý svazek korespondence se svým celoživotním přítelem, spisovatelem Josefem Škvoreckým.

reklama


 

Právě vyšel druhý díl vaší korespondence s Josefem Škvoreckým. Jste pořád v kontaktu?

Ale samozřejmě, i když na další osobní setkání už to nevypadá. Poprvé jsme se viděli na semináři americké literatury v roce 1946, kdy se otevřely vysoké školy a první studenti odjeli na stáž do USA. Na jednom semináři jsem měl referát o Fitzgeraldovi a on o Hemingwayovi. A jakýsi náš kolega, který chtěl ukázal že už jeden semestr v Americe strávil, se přihlásil do diskuse a začal slovy: „Já myslím, že oba ty papery ...“ Tak jsmezase s Errolem, jak jsem Škvoreckému říkal, sešli coby autoři dvou paperů.

 

Jak se ze Škvoreckého stala persona non grata?

Josef odjížděl před rokem 1968 legálně a byl venku na vízum, takže jsme si dál psali. Když vypršela platnost jeho výjezdní doložky, zažádal o prodloužení, ale nikdy nedostal odpověď. V rozhlase oznámili, že emigroval. Škvorecký poslal dementi, jenže už se nic nedalo změnit. V důsledku jsme si v korespondenci museli začít vytvářet fiktivní identity, reálné adresy třeba nějakého nastrčeného černošského lapiducha z nemocnice, kterému jsem zdánlivě psal, ale na dopisy ve skutečnosti odpovídal Errol. Muselo to už pochopitelně být anglicky.

 

V takových dopisech ale nesmělo být nic osobního.

Odesílalo se to legálně, takže člověk se musel vyhnout všemu osobnímu i politickému a mohl nanejvýš napsat, že je v pořádku. Zajímavější byly dopisy z mých cest, ty už měly třeba deset stránek, i když jsem je většinou škrábal po hotelových pokojích a v čekárnách na letišti.

 

V korespondenci řešíte i lecjaké praktické záležitosti. Byty, auta, rukopisy ...

Škvorecký po sobě nechal kvartýr na Břevnově, který se přes jeho nevlastní maminku a nějakého bratrance podařilo uchovat, stejně tak ojeté auto, které se podařilo prodat. Problém byl s rukopisy, jež opravdu poslat nešlo. Snažil jsem se je vyvážet do zahraničí nebo posílat jinými kanály. Dnes už jsou naštěstí všechny v jeho knihovně v Torontu.

 

A přes vás naopak chodily honoráře spisovatelům? V dopisech vám Škvorecký posílá peníze třeba pro Ludvíka Vaculíka.

Někomu jsem peníze vozil, ale konkrétně už si nevzpomenu. Nakladatelství Sixty-Eight Publishers autorům samozřejmě platilo. Byl pro mě zážitek, když jsem tam v roce 1987 přijel a viděl Zdenu Salivarovou (spisovatelka, manželka Josefa Škvoreckého, s nímž v roce 1971 založila v Torontu nakladatelství Sixty-Eight Publishers; pozn. red.) u tiskařského stroje. Měla mašinu na sázení akcentů, takže pro tamní komunity vydávala literaturu v neanglických jazycích, které potřebovaly jiné typy. Vždy za ní přišel nějaký důstojný zástupce od Bulharů nebo Arménů s rukopisy, od stroje vyběhla začerněná Zdena a podala mu úplně začerněnou ruku.

 

Režim netušil, že jste se Škvoreckým v kontaktu?

Popravdě řečeno nevím. Postupem času ale vyšel Mirákl a Příběh inženýra lidských duší, kde už jsem figuroval jako literární postava jménem Lester, a to se docela vědělo. Jednou jsme s Karlem Srpem (místopředseda a posléze předseda Jazzové sekce; pozn. red.) seděli v kavárně u stolu s cizími lidmi, protože jinde nebylo místo. Když jsem si odběhl, študáci se natočili ke Karlovi a pošeptali mu: Je to neslušné, ale nemohli jsme přeslechnout, o čem se bavíte. Vyřiďte Lesterovi, že ho moc pozdravujeme.

 

Kdy jste byl poprvé v Americe?

V roce 1987 mi Errol s pomocí jedné Američanky, kterou režim díky jejímu českému manželovi považoval za důvěryhodnou, zorganizoval přednáškové turné po Státech. Všude, od východu Kanady až po San Diego, jsem potkával české emigranty, profesory na školách, kteří mi pak i při mém druhém výletu na jaře 1989 říkali: Už je vše rozhodnuté, nemůže to dlouho trvat, za chvilku to u vás praskne. Tomu jsem pochopitelně nevěřil.

 

Psali jste si dost i o literatuře. Vy sám jste také překládal. Zůstaly knížky vaším koníčkem?

Momentálně jsem dosti všežravý čtenář, který si v místní knihovně hledá českou literaturu posledních padesáti let. Hledám, jak se reflektuje čas, který jsem sám prožil, a zjišťuji, že stačí posun jedné generace v datu narození a člověk se na všechno dívá úplně jinak. Hlavně podle toho, co na něj působilo v mládí. Na jedné straně je tu pohled komunismem ovlivněné generace, na straně druhé řekněme disidenti či alespoň pozdější disidenti, a zvlášť v poslední době se objevuje pohled lidí, pro které to vůbec nebylo tak vyhraněné. Normálně pracovali ve fabrikách nebo podnicích, ne na vedoucích místech, vadily jim sice zmatky, ale nedělali z toho třídní záležitost.

 

A vy?

Já byl odchovaný padesátými lety, kdy nešlo dělat skutečně nic, pokud člověk nechtěl riskovat žalář nebo popravu. A tenhle pocit v mé generaci zůstal: že s establishmentem se nedá diskutovat, nedá se dělat ani nic proti němu. Je akorát možné podnikat něco malého skrytě. Což je i role, kterou mi Škvorecký ve svých románech vždy přisuzoval. Lester nic nepodepsal, proti ničemu nekřičel, ale vždy dovedl obrátit věci tak, že najednou vše vypadalo úplně jinak.

 

Byl jste někdy u výslechu?

Poprvé hned po osmačtyřicátém, kdy si mě do Bartolomějské zavolali třikrát z titulu každého amerického nebo britského studentského spolku, kde jsme se Škvoreckým figurovali. To holt člověka zamkli v místnosti, nechali ho tam dvě nebo tři hodiny sedět a pak se vyptávali na styky se zahraničními lektory, protistátní řeči a leccos takového. Naši generaci, která tuhle bezprostřední hrůzu zažila, to silně poznamenalo. Už nikdy by nás nenapadlo něco dělat otevřeně proti režimu.

 

Ani po roce 1968 o vás estébáci neusilovali?

Jednou, když jsem se v Supraphonu staral o práva na prodej hudby do zahraničí. Přijel nějaký Američan a chtěl odkoupit část rozhlasové muziky. Kdosi mu tehdy omylem prodal celý rozhlasový archív za zcela dumpingovou cenu. Když ten americký major dorazil k nám, předvolal si mě ředitel Supraphonu a chtěl poreferovat. Seděl u toho nějaký hoch, vypadal na pracovníka hospodářské kontrarozvědky, a zatímco jsem podával stručnou obchodní zprávu, z hocha se vyklubal estébák. Měl jsem nařízeno, abych mu byl k dispozici, ale já mu jen párkrát vysvětlil, že všechny zprávy ze zahraničí přikládám beztak v šesti vyhotoveních. Když mě pak pozval do Bartolomějské a předložil mi k podpisu protokol o spolupráci, odmítl jsem. Všechny tyhle věci naštěstí zmizely, když jsem začátkem osmdesátých let odešel do invalidního důchodu. Člověk zmizel z jejich radaru a nemusel už být tak ostražitý.

 

Psal jste vždy hlavně o jazzu. Co československý bigbít?

Bral jsem ho jako další vlnu, která chce něco jiného, a byl jsem za to zaplaťpánbů rád. Nebyla a nikdy se z toho nestala hudba mého srdce, ale držel jsem jí palce. A třeba když můj syn Petr psal knížku Šuplík plný Zappy, docela mě bavilo to poslouchat.

 

O jazzu jste poprvé psal v Okružní korespondenci ilegálně za nacismu. Co se vám v těch letech honilo hlavou?

Především muzika. Pamatoval jsem ještě předválečnou éru, kdy se v Koruně kupovaly desky kus za korunu a byla spousta kapel. V některých jsem hrával na klavír, jiné měly poloprofesionální úroveň a pro ty se dala opisovat aranžmá, hlavně mého miláčka Jimmieho Lunceforda. Ještě po válce jsem udělal nějaké aranžmá pro Karla Vlacha, ale už bylo celkem jasné, že mě bude bavit o muzice hlavně psát. To už mi taky poštou chodil časopis Down Beat, díky kterému jsem mohl šokovat naši profesorku angličtiny a psát jí do kompozic příspěvky swingařským slangem.

 

A když u nás jazz v padesátých letech prakticky zmizel?

Tím samozřejmě skončila éra, které Škvorecký říká nylonový věk. Už se nejezdilo do Plzně hrát pro Američany a po únoru venku zůstala značná část muzikantů. V padesátých letech muzikanti hrávali především po kavárnách, pověstné byly třeba Hulanovy jam sessions v kavárně Urban na Újezdě. To se normálně zavřela kavárna, ale muzikanti zůstali a do tří hodin ráno jamovali. U toho jsem pochopitelně býval.

 

Lze nějak shrnout vztah komunistické strany k jazzu?

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že nejde jen o těch čtyřicet let okupace. Tvarovalo se to hlavně ve třicátých letech, kdy byla československá intelektuální špička levicově vyhraněná a otevřela vrátka spoustě věcem, které patřily ke koloritu doby, jako například jazzu. Zapomíná se, že první koncert Karla Vlacha uspořádala v roce 1945 pražská organizace komunistické strany. Prostě tam měl na sekretariát blízko Emanuel Uggé, věrozvěst jazzové hudby, který se mě pak do té kulturní politiky také snažil zatáhnout.

 

Ale. Nabízel vám funkci?

Argumentoval tím, že by se s členstvím v partaji dalo pro jazz udělat leccos dobrého a že na sekretariátu by pro mě měl místo. Váhal jsem, ale naštěstí jsem se včas poradil se svým přítelem, skladatelem Janem Rychlíkem, který mi během jedné hodiny vysvětlil, jak bude vypadat situace, až se komunisté dostanou k moci. To mi stačilo a taky jsem to Uggému řekl. Však ho nakonec taky zavřeli.

 

Jak se proměnil zájem veřejnosti o jazz po roce 1989?

Samozřejmě zmizel ten nádech jazzu jako maličko protestní hudby, která za komunismu sice nebyla nebezpečná, ale přesto nesla jistá rizika. Což československé společnosti odpovídalo a vyhovovalo. Dokud měl jazz jakousi příměs ilegality, zajímalo se o něj samozřejmě víc lidí, navíc ten český byl zbavený zahraniční konkurence. V devadesátých letech pak přišla hudba ze Západu, vše začalo proudit volně a pozornost se pochopitelně rozdrobila.

 

Škvoreckému o tom píšete dodnes. Proč už tyhle dopisy neotiskujete?

Protože teď už jsou ryze osobní. Do roku 1989 nám to jakž takž dává smysl jako kronika doby, snad zajímavá i způsobem korespondence a stylizací. Ale teď už je z toho obyčejné, normální psaní, které by nemělo smysl vydávat. Josef bojuje se zdravím, mají sice se Zdenou rozdělanou další detektivku, ale nějak se k tomu nemohou dostat. Já taky píšu, dokud to jde, ale třeba na koncerty už ve svém věku nemohu. Můj kontakt s okolním světem se podstatně zúžil. V takové situaci už se korespondence netisknou.

 

Milý P. L., píši jenom krátce, poněvadž ležím v posteli s chřipkou. Dozvěděl jsem se, že o mně v rozhlase hlásili, že jsem emigroval. Poslal jsem ihned doporučený dopis, v němž je žádám o dementi. Na svou žádost o prodloužení do srpna jsem dosud nedostal odpověď a psal jsem nedávno ministrovi kultury, aby mi tady pobyt prodloužili, poněvadž chci napsat knihu o Kanadě podobnou té, co jsem napsal o USA (...) Z DOPISU J. Š. LUBOMÍRU DORŮŽKOVI, 26. LEDNA 1970

 

PhDr. LUBOMÍR DORŮŽKA (1924) po válce aranžoval pro swingové orchestry, studoval skladbu a už za okupace psal ilegálně o jazzu. Po roce 1945 se stal redaktorem měsíčníku Jazz, padesátá léta prožil v pozici tajemníka klavírní soutěže Pražského jara a redaktora Státního hudebního vydavatelství. V šedesátých letech se stal ředitelem Mezinárodního jazzového festivalu Praha a šéfredaktorem časopisu Melodie, který pod Dorůžkovým vedením de facto položil základy české hudební publicistiky. Dorůžka později působil jako prezident Mezinárodní jazzové federace a spolupracovník řady zahraničních médií. Napsal několik knih o českém jazzu, o české populární hudbě nebo osobnostech jako Karel Vlach.

Daniel Konrád


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama