Dost bylo blafů. Tady je manuál úspěšné deblafizace | Reflex.cz
reklama
nahoru

Dost bylo blafů. Tady je manuál úspěšné deblafizace

Matouš Petráň2. prosince 2011 • 12:54
Dost bylo blafů. Tady je manuál úspěšné deblafizace
Blaf stop
• foto: 
Reflex.cz

Poslali jste svůj blaf do Týdne boje proti blafům? Gratulujeme, jste ve druhé fázi „deblafizace“. Jak deblafizace probíhá a kde vzniká láska k blafu, sepsal Matouš Petráň z gastroseminar.cz.

reklama

 

1. Fáze první — Temno v hubě

V této fázi je naše vnímání blafu coby nekvalitního jídla téměř na sto procent shodné s většinou populace. Náš práh jídelní bolesti je na nejnižším měřitelném bodu a do sebe nasoukáme takřka cokoliv. Cokoliv, až na obvyklá dětská traumata. Školní jídelny nás rozdělily na „doživotní“ libovce, žužlavkáře, koprovkáře nebo škraloupníky. Tam někde také vznikla naše láska k nekonfliktním špagetám, šniclům, hranolkám a kečupu.

 

Blaf je v této fázi podobnější šlichtě. Podstatně víc nám vadí textura a konzistence nežli chuť či její nepřítomnost. Případné stížnosti jsme schopni opřít jen o dva argumenty. Studený a málo.

 

Když se chceme pořádně rozšoupnout, koupíme si poukázku na tatarák, abychom při příští příležitosti potlačovali návaly, kdykoliv nám přinesou maso, jež není „durch“ a teče z něho krééév.

 

Cokoliv, co je nám prezentováno jako něco lepšího, je obratem odmítáno jako snobárna. Na zmínky o bioorganicky prohnojených farmářích reagujeme reflexní kopřivkou. U Babici výskáme a chceme jeho originální recepty při nejbližší příležitosti replikovat.

 

Naše osobní potravinové temno. Jídlo tankujeme. Mnoho, levně, v akci. V této fázi se dá bez problému setrvat po celý zbytek života, který bývá zpravidla ukončen mrtvičkou nebo jiným nádorem.

 

 

Možná však přijde nějaký drobný impuls. Chytrý článek, který nementoruje. Pozvání do „lepší“ restaurace nebo třeba chuťově vyvinutější partner. Když se chytíme a uvolníme kotvy, dřív nebo později se posuneme dál.

 

2. Fáze druhá — Kalibrování kušny

Začínáme se zajímat. Troufáme si místo pytlíkového montování i něco opravdu uvařit. Dokonce začínáme být i vybíraví ohledně zdrojů receptů. Avšak pokud jsou před nás postaveny dva talíře s identickým jídlem, jedním ze surovin a druhým z polotovarů, volíme ten druhý jako chutnější. Chybí nám vyresetování a kalibrace.

 

Někde tady jsem zjistil, že pokud chci udělat rychlé knedlíky a volím ty z prášku od Vitany s burizóny, chutnají přesně tak jako od babičky. Rodinou potvrzené zjištění, že babička vlastně neuměla vařit a vydatně práškovala, rozbíjí veškeré iluze o nejlepší kuchyni na světě a pomáhá mi vydat se na vlastní kalibrační pouť. Už nehledám chuť „jako od babičky“, hledám chuť opravdovou, čerstvou a poctivou.

 

A jdu především po klasikách. A hlavně po těch ze školních jídelen. Zjišťuji, že mi nedělá problém sníst zelí, že špenát může být i něco jiného než kaše.

 

Spousta blafů z dětství a z přesvědčení se nám postupně mění na oblíbená jídla. Naopak zjišťujeme, co za blafy jsme byli bez problémů schopni pozřít v temných dobách. Pečlivěji volíme, kam půjdeme utratit peníze, a podstatně víc vnímáme poměr výkon/cena.

 

Na „lepší“ restaurace a jejich produkci už nezahlížíme jako na snobárnu, ale spíš je vnímáme jako povedené drahé auto. Prostě, ač nad naše momentální možnosti, mají náš respekt.

 

Při příležitostných návštěvách nelapeme v lístku po prvním záchytném kuřeti či lososu, ale nebojíme se jít dál a zkoušíme. Nebo si necháme poradit a doporučení dokonce využijeme.

 

 

Zjišťujeme, že nám sice moc nechutná koriandrová nať, ale už to, že víme o její existenci, je malé vítězství. A tak se začneme vzdělávat v tak normálním lidském oboru, jakým je zbožíznalství. V kuchyni experimentujeme, protože kuchařskou techniku už máme v ruce a dokážeme s jistotou odhadnout, k čemu který krok povede. Jídlo nás baví.

 

Eventuální blafy jen odfotíme a s gustem pošleme do Reflexu. V této fázi se dá pohodlně setrvat a užívat si jí. A možná se dostaví ...

 

3. Fáze třetí — Osvícení

 

Jste v běžné české restauraci. Víte přesně, co vás čeká, ale těšíte se. Máte obrovskou chuť si po všech těch poctivostech nechat naložit pořádnou typickou čuňárnu. Nějaký to šunkou zapečený prso, kaťák, třicítkový smažák, prostě TO. S americkým bramborem ve šlupičce a pořádnou naběračkou tatarky třeba. Každý si představte dle svých preferencí. Kuchař se překoná, a protože má svůj den, dostanete na talíři dokonalého reprezentanta.

 

Vložíte do úst a nic. Vůbec nic.

Nechutná vám, protože vám konečně došlo, že je to ve finále jen obyčejný blaf ...

 

MATOUŠ PETRÁŇ, GASTROSEMINÁŘ.CZ

Matouš Petráň


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama