V Západním Berlíně jsem „švejkoval“ v britské armádě v letech 1981 — 1989. Nejdříve jsem absolvoval základní výcvik u 248 GSU 2nd Regiment RMP a potom mě přeřadili v hodnosti 2nd Lieutenant (poručík) k BIC (British Intelligence Corps) — tedy ke zpravodajské službě. Normální vojáci ve zbrani nám říkali „bringers“ (donašeči). Nevím, jak to dělali moji kolegové, ale já jsem pilně donášel, co se dalo. Chtěl jsem, aby Její Veličenstvo britská královna bylo o dění v komunistické ČSSR informováno co nejpodrobněji.
Již v době mého základního výcviku se to v 248 GSU zakořenilo. Moji spolubojovníci neznali z československých osobností nikoho jiného než Alexandra Dubčeka a Josefa Švejka. Protože jsem se Dubčekovi nepodobal, říkali mi „Švejku“. Dané pojmenování se stoprocentně ujalo. Většina britské armády ve Smutsových kasárnách (Smuts Barracks) v Berlíně-Špandavě si po čase myslela, že se tak opravdu jmenuji. Dokonce můj velitel, major W. Schiller MBE (Member of British Empire — vysoké britské vyznamenání) se mnou někdy zacházel jako nadporučík Lukáš se skutečným „Švejkem“ (pravým jménem František Strašlipka).
Mé střelecké výkony pistolí Browning High Power, 9mm Luger a britskou útočnou puškou Enfield L1A1 — 7,62 NATO byly totiž až nápadně mizerné. Pokaždé jsem se nacházel na posledních příčkách tabulky. Jednoho dne mě major Schiller MBE podezřívavě oslovil: „Poslyšte, Švejku, střílíte opravdu tak nemožně, nebo to děláte schválně?“ Odpověděl jsem po pravdě: „Sire, já opravdu střílím tak mizerně.“
Jednoho dne přijeli do Smutsových kasáren reportéři z amerického západoberlínského vysílače RIAS (Radio In American Sector), aby se mnou udělali interview. Službu konajícímu poddůstojníkovi u vchodu oznámili: „Máme natočit zpravodajství s Berwidem-Buquoyem.“ Strážný znejistěl: „Kdo to je? To jméno neznám.“ Sdělili mu, že se jedná o československého brance v základním výcviku. Poddůstojník začal vrtět hlavou: „Jediného Čecha, kterého tu máme, je Švejk. Počkejte ale, já ho zavolám. On bude možná vědět, kde najdete toho Berwida-Buquoye.“)
„Osudy dobrého vojáka Švejka“ (The Good Soldier Schweik) vyšly poprvé v Anglii v roce 1930, v překladu Paula Selvera. Ovšem ve skutečnosti postavu „dobrého vojáka Švejka“ zpopularizoval nejen ve Spojeném království, ale dokonce v celém Britském impériu (British Empire) jistý Sir Cecil Parrott (1909–1984). Tento anglický šlechtic byl původně v letech 1960–1966 britským velvyslancem v Praze a ovládal velice dobře češtinu. Zamiloval si dílo Jaroslava Haška a v roce 1973 přeložil Švejka znovu do angličtiny. Původní překlad z roku 1930 byl nedokonalý a některé Haškovy pasáže dokonce chyběly.
V roce 1978 vydává Sir Cecil Parrott o Haškovi monografii pod titulem: „The Bad Bohemian: A Life of Jaroslav Hašek, Creator of The Good Soldier Švejk“ (Český lump — Život Jaroslava Haška, stvořitele dobrého vojáka Švejka ). Zde se Sir Parrott poněkud mýlí. Hašek hlavní postavu svého díla „nestvořil“, neboť ta opravdu existovala pod občanským jménem František Strašlipka (o tom je možné se dočíst v mé knize — Jan Berwid-Buquoy: „Jaroslav Hašek a jeho dobrý voják Švejk — Čeští občané, rakouští vojáci, nebo ruští bolševici?“, ISBN 978-80-904079, nakladatelství Herbia, České Budějovice 2011).
Po dvouměsíčním výcviku u 248 GSU 2nd Regiment RMP jsem byl přeřazen ke zpravodajské službě – British Intelligence Corps (BIC) coby NOC (Non Official Confident), kde jsem sloužil až do 31. 12. 1989. Zde střelba a služba se zbraní nebyly důležité. Na výcvik jsme chodili každého půl roku (britská vojenská střelnice Berlín-Kladow) a k mému uspokojení někteří moji kolegové „donašeči“ stříleli ještě hůř než já. Velitel střeleckých cvičení Warrant Officer J. Gensrich mě dokonce začal chválit: „Švejku, u vás mám alespoň jistotu, že se s tím nezastřelíte. U těch ostatních donašečů si zas tak jist nejsem.“
BIC mi dal krycí jméno „Shveik“, takže jsem „švejkoval“ dokonce i na výplatní pásce. Byl jsem kompetentní pro češtinu (překladatel) a pro všechno, co se dělo v komunistickém Československu. Ačkoliv do konce života nesmím prozradit, jakými úkoly jsem byl pověřován, mohu pouze každého ubezpečit, že britská zpravodajská služba věděla o Československu daleko více než sám ústřední výbor Komunistické strany Československa.
Kdyby se například britská královna Alžběta II. rozhodla pro atentát na prezidenta Gustáva Husáka (viz k tomu srovnání s Reinhardem Heydrichem), měli jsme v Praze dostatek vládních a stranických funkcionářů, kteří by to pro ni s neutuchající radostí okamžitě a úplně zadarmo udělali.
