Máme zakázat kouření v restauracích

Máme zakázat kouření v restauracích Zdroj: ČTK

ANKETA: Máme zakázat kouření v restauracích?

Jan Charvát, redaktor MF Dnes a Miroslav Cvrček, redaktor Reflexu, se utkávají v aréně názorů na téma zákazu kouření v restauracích.

ANO: MÁ HOSPODA, MÁ SVOBODA. NEBO NE?

Diskusi nyní oživil dlouholetý propagátor regulace kouření Boris Šťastný (ODS). Chce předložit zákon, který má od roku 2014 kuřáky z restaurací nadobro vyprovodit.

 

Jan CharvátJan Charvát|Reflex.czMezi argumenty se objevuje jeden, který má hlubší kořeny. Dotýká se totiž základů demokracie. Odpůrci zákazu kouření často argumentují tím, že stát nemá zasahovat do soukromého podnikání. Třeba viceprezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Pavel Hlinka uvedl: „Proč by to měl být stát, kdo by měl rozhodovat o tom, jestli se v mé hospodě bude kouřit, nebo ne?“ Podle některých majitelů restaurací by zákon znamenal ohrožení svobody podnikání, jiní varují dokonce před návratem do totality.

 

Chápu. Hospodští se bojí, že v už tak těžké době přijdou o část zákazníků, kuřáků. Jejich argumentace je ale nepřijatelná. Regulace soukromého podnikání je nejen běžná, ale i žádoucí. Jen díky ní a následné kontrole nesmí řezník prodávat shnilé maso, obchody nabízet prošlé nebo karcinogenní produkty či nebezpečné hračky. Je to omezování svobody podnikání? Možná. Ale díky bohu za ně. Anebo raději díky hygienickým stanicím, veterinární inspekci, ČOI či zákonům na ochranu spotřebitele.

 

Ti, co se ohánějí svobodou, by si měli ujasnit, co to je. Stále si totiž pletou svobodu a libovůli. Libovůle znamená, že si člověk může dělat opravdu, co chce bez ohledu na ostatní. Svoboda pak znamená „dělat si, co chci“, ale v rámci předem dohodnutých pravidel hry.

 

Věděl to už John Lock, jeden z nejvýznamnějších obhájců svobody, který stál u zrodu liberálního myšlení. Podle něj byli lidé v přirozeném stavu naprosto svobodní. Protože mají ale sklony ke zlomyslnosti, vášním a jsou sobečtí, vytvořili společenskou smlouvu a instituci státu, jenž má ochraňovat právo na život, zdraví či na osobní vlastnictví. Kdyby si totiž každý jednotlivec, třeba právě podnikatel, mohl opravdu dělat, co chce, mohl by si libovolně určovat pravidla hry. Kolik z nich by se asi dobrovolně rozhodlo platit daně? Moc ne. Potřeby a tužby jednotlivce je prostě nutné podřídit vůli většiny.

 

A když se většina vysloví pro zákaz kouření v restauracích, když se tato vůle většiny prostřednictvím Parlamentu přenese do podoby zákona, jímž se kouření v restauracích zakáže, není to zásah do svobody, ale naopak její vyjádření. V rámci pravidel hry.

JAN CHARVÁT, AUTOR JE REDAKTOREM MF DNES

 

 

NE: CIGARETA NENÍ ZKAŽENÉ MASO

Spor o zákaz kouření se obvykle točí kolem dvou argumentů, které se dají shrnout do dvou otázek. Mají kuřáci svůj hřích předplacen na daních? A není zákaz omezováním svobody?

Miroslav CvrčekMiroslav Cvrček|Reflex.czKuřáci díky spotřební dani z tabáku a tabákových výrobků a DPH každoročně odvedou do státního rozpočtu zhruba 60 miliard korun. Odhady na léčbu následků kouření se pohybují od šesti miliard (ministerstvo zdravotnictví) do 100 miliard (Centrum léčby závislostí), což by byla celá třetina objemu peněz, jež jdou ročně do zdravotnictví.

 

I kdyby platila první varianta, nemá smysl, aby se kuřáci hájili právě částkou, kterou na daních kvůli svému „koníčku“ zaplatí. Je to jako se šrotovným. Zastánci hlásali do světa, že díky DPH se do rozpočtu vrátí více peněz, než se z rozpočtu na podporu šrotovného vydá. Ve skutečnosti se ale ničila funkční auta a mrhalo se zdroji. Kdyby kuřáci nenakupovali cigarety, nakupovali by něco jiného. Také z toho by odvedli daně, a ještě by jim zbylo na další utrácení (nebo spoření). Kdyby nekouřili, dělali by něco smysluplnějšího. Ne, kuřáci svým jednáním státu ani společnosti nijak neprospívají. Jejich argumentace daněmi neplatí.

 

Jenže to není podstatné. Člověk má celou řadu metod, jak si huntovat zdraví (pití, jídlo, některé druhy sportu ...) a nelze je řešit primitivním zákazem. Ano, je pravda, že stát zakazuje prodávat nahnilé potraviny, rozpárané oblečení, a není to v rozporu se svobodným podnikáním. Ale stát v tomto případě zakazuje podvod, postihuje nedodržení smlouvy mezi prodávajícím a kupujícím. To je také jeho úkol, kupující chce maso, ne shnilý šunt. Nicméně když si kuřák kupuje cigaretu, chce ji a je si toho plně vědom. To je zásadní rozdíl. Posláním státu je ochraňovat pravidla a dobrovolně uzavřenou smlouvu, nikoli však smlouvu zakazovat.

 

Kdo kouří, kouří dobrovolně. Máme svaté právo odmítnout návštěvu kuřácké restaurace. Zda se v hospodě kouřit bude, nebo ne, má být čistě rozhodnutí majitele. Pravdou ale je, že tu něco chybí. Chybí tu motivace (= strach), která nutí člověka připoutat se v autě nebo rozhlédnout se na přechodu. Ten, kdo se ke svému zdraví chová macešsky, má při léčbě vytasit peněženku. Že tu stát zřídil sy­stém,

 

kdy tahle hrozba neexistuje, a kouření tím podporuje, není důvod, aby se celého problému zbavil zákazem.

MIROSLAV CVRČEK, AUTOR JE REDAKTOR REFLEXU