Nestěžujme si na zabedněnost našich českých byrokratů, protože jinde to může být daleko horší. Kdo není schopen vyjít s naším úřednickým šimlem nebo policistou, tomu bych radil do zahraničí vůbec necestovat. Mohl by dopadnout jako „sedláci u Chlumce“. Kdo se dostal do spárů německých, rakouských nebo italských úředníků, mi dá určitě za pravdu.
Na jednom veřejném záchodě ve Vídni jsem četl nápis: „O našich policajtech žádné vtipy neexistují. Všechno je pravda!“ Moji rakouští přátelé mě ujišťovali, že prý v Belgii je to ještě daleko horší. Když jsem je ubezpečil, že sice nejsem žádný anděl, ale česká policie většinu případů (například na silnicích) řeší „domluvou“, mysleli, že jsem si to vymyslel. Začali mě považovat za provokatéra! S Belgií nemám žádné zkušenosti, ale za absolutní vrchol úřednické stupidity považuji Španělsko.
Každý soudný člověk zcela jistě ví, kde má britská královna své trvalé bydliště a jakého státního občanství je držitelkou. Tento fakt ovšem nebyl úplně jasný španělské policii a tamějšímu finančnímu úřadu. Došlo totiž ke kolizi mezi britským královským dvorem a španělským daňovým zákonem. Kamenem úrazu byla následující událost:
Jeden ze závodních hřebců Jejího Veličenstva vyhrál totiž dostihy ve španělském San Sebastiánu, a tím získal odměnu ve výši 57000 britských liber. Půl roku se nedělo nic. Když se královská kamarila začala po odměně shánět, dostalo se jí odpovědi z berního úřadu v Madridu. Španělská policie finančnímu úřadu nahlásila: Důkladným pátráním se prý zjistilo, že britská královna se nezdržuje na území Španělska a ani tam nepožádala o politický azyl.
Tím potřebují policejní a finanční úředníci v Madridu písemný důkaz, že britská královna je britskou občankou, je policejně hlášena ve Velké Británii a v příštích dvou letech nemá v úmyslu se trvale přestěhovat do Španělska. Martin Pearce, redaktor dostihového magazínu Racing News, prohlásil: „To není první případ podobného debaklu. Když už se královně nemůže podařit vydolovat peníze ze španělských úřadů, jak dopadne normální smrtelník?“
Lord Caernarvon, královský dostihový manažer, sdělil novinářům: „Nemůžeme vůbec nic dělat. Kdyby vyhrál španělský dostihový kůň u nás, majitel obdrží odměnu do deseti dnů.“ Oficiální londýnské vládní kruhy zaslaly madridským byrokratům zoufalou zprávu:
„Finanční department Jejího Veličenstva britské královny si dovoluje sdělit, že pokud je mu známo, je Její Veličenstvo britskou státní občankou a pobývá trvale na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a není povinna platit ve Španělském království jakékoliv daně.“
Současně bylo sděleno madridským policejním úředníkům, že hlava ostrovního království nikdy neuvažovala o tom, požádat v tamní zemi o politický azyl, neboť prý k tomu nemá sebemenší důvod. Po necelém dalším půlroce odměna konečně do Londýna dorazila s přípisem španělského policejního prezidenta Josého Antonia Bolinaga: „Z hlediska urychlení záležitosti madridský centrální berní úřad ani policejní složky nevyžadují místopřísežné prohlášení před španělským soudním notářem.“
Ve srovnání s takovýmto druhem opatření jsou naši policisté doslova „zlatí hoši“ a české úřady „oázou lidské moudrosti“. Ostatně městská policie (Ordnungsamt) v severoněmeckém přístavu Bremerhaven se nedávno na chodníku tahala s jakýmsi důchodcem o koloběžku s tvrzením, že prý je na takový „dopravní prostředek“ příliš starý. Proto pozor! Komu je víc než 65 let, ať nejezdí do SRN, mohl by přijít o koloběžku!
