Osobně jsem s ním mluvila všehovšudy sedmkrát – převážně o jeho muklovské minulosti, o depresích, o hlouposti, o alternativní kultuře a o nesmyslnosti současného konzumního kapitalismu. Poosmé už ho nepotkám, ani nad zvětralým bahnem a šachovnicí v ulepené smíchovské nádražce Oáza, ani nikde jinde tady na zemi.
Ivan Martin Jirous, řečený Magor, porodní dědek českého undergroundu, básník, výtržník, iniciátor Vokna a umělecký šéf Plastiků, 10. listopadu umřel, odešel tam, kde se rodí básně. Bylo mu jen 67 let a v posledním roce se svým dvěma dcerám, Františce a Martě, přítelkyni písničkářce Dáše Vokaté a kamarádům nenápadně rozpouštěl před očima. „Anděl smrti si prohlíží skvrny na veřejích,“ stojí v jednom z desetitisíců veršů „člověka, který svůj život strávil bojem“, „modelu prokletýho básníka“, abych citovala jeho mladšího souputníka v předrevoluční „jiné kultuře“ Jáchyma Topola.
Ivan Martin Jirous byl (byl? je!) nezapomenutelná osobnost. Statečný, vzdělaný, vyhraněný, přímý, neústupný, opravdový. Bylo mu myslím jedno, jestli svoje nonkonformní názory nepřizpůsobivého (čti: rovného) katolíka- androše křičí z okna na Mírov, z Vokna na papíře, nebo si je schovává vevnitř. Osm a půl roku ho měly ve střídavé péči komunistické kriminály, vyšlo mu, počítám-li správně, osmnáct básnických sbírek, dopisy, eseje; četl Reflex (kupuju ho každý týden, hlavně kvůli křížovkám, vysvětloval mi), letos v květnu defnitivně přestal psát můj nejoblíbenější pravidelný sloupek Na Oáze s Magorem pro Divadelní noviny: „Když nejsem schopen napsat nic než blbosti, jak bych mohl doufat, že je někdo bude číst?“
Bylo to v době, kdy nepil (střídalo se to jak odliv s přílivem) a kdy mu bylo mizerně, protože se právě zase vrátil ze špitálu. Volala jsem mu tehdy kvůli něčemu (po desáté ranní, dřív telefon nebral, nebo bral a byl nasrán) a on mluvil a jeho slova by se dala tesat – to jsem oceňovala při přepisování rozhovorů s ním, že v proudu jeho řeči nebyl prakticky žádný odpad, že byl moudrý a přesný bez ohledu na to, kolik piv a zelených do sebe předtím naklopil.
Zůstala po něm spousta dobře odvedené práce, prázdná židle na Oáze a, pokud vím, dvě nevydané sbírky veršů.
Ivan Martin Jirous nenáviděl komunisty, ale Boha miloval. Jestli existuje spravedlnost, pořádá teď Magor nekonečný festival druhé kultury nahoře na nebesích.
