Alexander Gerhardinger: Bordelpapá přichází | Reflex.cz
reklama
nahoru

Alexander Gerhardinger: Bordelpapá přichází

Pavlína Wolfová3. listopadu 2011 • 00:15
Alexander Gerhardinger: Bordelpapá přichází
Bordelapa
• foto: 
Roman Černý

„Manažerky nejsou méně schopné než jejich úspěšnější mužské protějšky v byznysu. Ony pouze nechodí do bordelů. To je handicap, protože muži právě tam uzavírají obchody .“ Závěr, k němuž dospěl rakouský majitel úspěšných veřejných domů Gerhardinger, ho vede k otevření ženské varianty nevěstince ve Vídni. Dá ženám to, co považuje za završení jejich emancipace.

reklama

 

Dvou řidičů u vídeňské pumpy se ptám na cestu. Jeden řídí tovární ještěrku, druhý přijel bavorákem. Oba se hned a do detailu shodnou na nejrychlejší cestě do Zlatých časů. Rozuměj do zdejšího „saunaclubu“, relaxačního centra Golden Times pro pány. Jeho majitel, doktor Alexander Gerhardinger, mimo jiné spoluvlastník několika rakouských bordelů, mě právě očekává. Jeho plán na zbudování luxusního zařízení s gigoly připravenými obšťastňovat ženy nevstoupil ve známost jen v Rakousku a okolí.

 

Na zmínku o něm jsem narazila až v USA Today. „Přišel ten správný čas žen,“ citovali rakouského doktora v malé noticce. A tak jsem tady. Podle kritérií, která teoreticky zpracoval a dal ve známost, jsem typická budoucí klientka doktorova zamýšleného byznysu. Navíc extrémně zvědavá.

 

DOKTOR GOLDFINGER

Vcházím do místa rozkoše, prostoru o rozloze dvou a půl tisíce metrů čtverečních. Do paláce krásných dívek z různých koutů světa, masážních lůžek, stohů prostěradel, sauny, páry, pornofilmů a třiceti pokojů bez dveří s velkými postelemi. V recepci mě zaskočí obrovská mísa lízátek a nepřekvapí plakát na „mikulášskou noc padlých andělů“. Že je na tom plakátě nahá dívka s malou hlavou a velkými prsy, je zbytečné líčit. Zpětně to ale byla první z mnoha svlečených, jež jsem tu za dva dny potkala, a tak si podle mě tuhle jednu větu zaslouží.

 

Vítá mě usměvavý muž, strůjce paláců slasti pro muže různých barev i profesí, leč společné nátury. Stojí mezi kamerou střeženými dveřmi v šedém obleku a brýlích s kovovými obroučkami, jež mu dodávají vizáž profesora matiky. Je to doktor Alexander Gerhardinger. Vytane mi hned na mysl záporák Goldfinger. Připadám si totiž jako James Bond svého druhu. Agent, jenž se vydává na tenký led do světa, o němž tuší jen to nejhorší.

 

„Nejsem pasák, jak tu o mně psali,“ naráží můj hostitel na článek v Kurieru a k označení pasák užívá vtipně znějícího slova „Pimp“. „Jsem velmi slušně vzdělaný byznysmen, který ví, co chce, a nikdy nic, co si zamane, nevzdává,“ charakterizuje sám sebe úvodem. Byl prý kdysi hodným synkem z dobré konzervativní hornorakouské rodiny, pilným studentem byznysu a sociologie. Po pokusech uživit se jako krupiér v kasinu a pak budovatel kino paláců se dal na sexbyznys.

 

„Bylo velmi těžké vysvětlit to mým dvěma dcerám, a především mé mamince, ale v podstatě se mi to za nějaký čas podařilo. Také proto jsem vydal před devíti měsíci knihu o tom, jaké to je, začít provozovat bordely. Že je to byznys jako každý jiný. A ve své knize také radím, jak v něm uspět a vydělat peníze. Tady je jeden výtisk pro vás.“ Nakloní se a ze zásuvky stolu, v níž v bondovkách takoví jako on schovávají revolvery, vytahuje knihu. Na lesklé černé obálce je velký růžový nápis Pufferzone. (Podle mých přátel z Facebooku je Pufferzone „zóna nárazu“ anebo „prostor mezi dvěma válčícími armádami“. Vyberte si.) Vedle titulu knihy je nakreslená svlečená slečna, logo Zlatých časů. A na předsádce vepsáno věnování „pro Pavlínu z Reflexu“.

 

GEORGE CLOONEY A TI DRUZÍ

„Chci vybudovat stejné Zlaté časy pro ženy jako pro muže. Začnu ale skromněji, na čtyřech stech čtverečních metrech, zato v centru Vídně. Představuji si, že tak, jako někteří muži k nám nechodí a priori šukat, ne všem ženám půjde o sex. Budou se chtít třeba jen mazlit, o někoho pečovat, nechat se hýčkat anebo si popovídat. Tomu přizpůsobuji výběr mých gigolů,“ odtajňuje své záměry bordelpapá.

 

Předpokládá, že na ruku mu půjde ve Vídni oblíbená kongresová turistika. „Kdykoli je tu třeba kongres kardiologů, pozná se to, je tu od rána plno. Očekávám, že k nám přijdou jako první právě účastnice kongresů a pak především ,byznys ladies‘ na služebních cestách.“ Představa typické klientky, jak si ji vystudovaný sociolog vyprojektoval, je „svobodná anebo znuděná žena středního a vyššího věku, asi do šedesáti let. Žena, která nebalí kluky v baru, chce si užít a přitom zůstat zdravá. Tady to bude mít se zárukou nejvyšší kvality.“ Právě pro takovou bude doktor Gerhardinger postupně investovat až do výše plánovaných šesti set tisíc eur za podnik.

 

„Napište tam, že hledám obchodního partnera, sám si nechám padesát procent. Jednoho, jenž zainvestuje polovic, anebo maximálně tři, kteří do toho půjdou po stech tisících eur. Je to riskantní byznys, do čeho jdeme, ale cítím v něm velké peníze,“ odpovídá na moji skepsi, založenou na faktu, že podobné hambince pro ženy v Austrálii i v Německu dávno zkrachovaly. „Nějak cítím, že teď přišel ten správný čas. I ženy mi to řekly. Mám zkušenosti, to půjde. Nepochybuji o tom. Bez ohledu na krizi. Ta se na mém podnikání nijak neodrazila. Jakmile budu mít partnera, otvíráme Zlaté časy pro ženy!“

 

Chystanému slavnostnímu otevření, jež se z letošního podzimu prozatím sune na začátek příštího roku, předejde poslední kolo castingu na gigoly. Soukromá rakouská televize, která je pojme jako reality show, na ně právě uzavřela se Zlatými časy exkluzivitu.

 

„Hlásí se stovky mužů, kteří by v mém klubu chtěli pracovat. Jsou různí, chtějí si vydělat, hodně jich přichází z pornoprůmyslu. Zatím jsem jich vybral asi deset, ale potřebuji jich pětadvacet. Chci velmi mladé krásné muže, ale i starší, inteligentní muže s rozhledem. Budu, mimochodem, chtít i dva tři kluky z Česka. To, co stačí mužům – nahota, hezká těla –, ale nestačí ženám. Proto hledám i takové nějaké kultivované, vzdělané George Clooneye. Jednoho už mám a toho vám teď představím. Chrisi!“

 

Na scénu přichází Christian. „To je náš Clooney,“ plácá doktor po zádech Christiana celého v černém. „Je mi přes čtyřicet,“ prozrazuje mi o sobě gigolo a doktor na mě doráží „No řekněte, nevypadá dobře?“

 

JAK BY TO ŽENY NECHTĚLY

Budoucím dámským klubem se zatím prohánějí stavební dělníci, takže procházíme pánským zařízením, abychom si vyjasnili, co muži chtějí a ženám už nestačí. Je před polednem, právě otevřeli a my to bereme hezky po pořádku od recepce. V ní muži zaplatí vstupné osmdesát eur a od té chvíle si začnou užívat.

 

Osprchují se při vstupu, pak svléknou, šaty uloží do skříněk, peněženky a cenné věci zamknou do sejfu. Pro příští hodiny budou už potřebovat jen nafasovaný župan – a i ten co nevidět odhodí. Kdyby nešlo o sex, je to tu jako v Podolí na plovárně. Pásky kolem zápěstí s klíčky od sejfu, ručníky v komínkách. Jen, na rozdíl od Podolí, tady slyšíte nonstop hekání z pornokina. A taky kolem vás proudí, chvíli v ručnících, chvíli úplně nahé, ženy na vysokánských podpatcích. Jedna nás míjí hned při vstupu. „Hello,“ povídá s nezaměnitelným přízvukem z rozlehlých břehů řeky Volhy.

 

„Dáte si kafe?“ přitočí se ke mně Eva. Je původně ze Znojma, tady dělá barmanku a má pořád napilno. Od jedenácté dopolední podává kávu a džusy k snídani, pak je tu celý den až do čtyř do rána, kdy se zavírá.

 

Pokojíky, ve kterých si to už od jedenácté rozdávají dva páry, nemají dveře. Jen šifonové záclonky. Muži to prý takhle mají rádi. Aby to ti kolem viděli. Překvapivě se i ve mně budí voyeur. Asi sedmdesátiletý muž, jenž se mazlí s dívkou na červené posteli v kóji, do mě totiž vrazil před chvílí ještě oblečený v recepci. Odhadovala jsem ho na pokročilého Alzheimera. A hele ho!

 

„Ženy by tohle jistě nechtěly, že ne?“ vytrhuje mě ze soustředění doktor Gerhardinger a myslí tím veřejné sdílení sexu s prostitutem v pokoji bordelu bez dveří. „Asi ne,“ odtuším a striktně si zakazuji nahlížet do pokojíků s hosty. „A proto v mém ženském bordelu budou u pokojů dveře. A vůbec bude luxusnější, zařízený krásným italským nábytkem a bude se tam pít alkohol. Tady jsem to po zkušenostech zakázal. Je tu jen jeden jediný pokoj s jednou jedinou lahví šampaňského a na ten bývá čekací list. Tady totiž v celém podniku alkohol nedostanete.“ A tak jdeme dál a míjíme pornokino, kde právě začíná film Prdelky k pochutnání.

 

Míříme do saunové odpočívárny, kde pro změnu běží televizní sportovní kanál a kolem nás projíždí tmavá uklízečka s vozíkem naplněným papírovými utěrkami a vlhkými ubrousky Nivea Baby, jež veze do kina. Dívám se za ní do kinosálu, kde na plátně opravdu velký muž zrovna vniká do už tak brunátné blondýny. Uklízečka obchází kino a na připevněné IKEA držáky na zdech navléká role papírových utěrek. Jednu za druhou. „Takhle to v ženské variantě Zlatých časů vypadat nebude,“ přemýšlí nahlas majitel s tím, že muži jsou v „těchto ohledech mnohem jednodušší klienti“.

 

GERHARDINGEROVA OCHUTNÁVKA

Představují mi Davida. Předpokládám, že zastává ve skladbě doktorových gigolů roli kolouška. Bude chtít pomazlit, chránit, skvělý typ pro ženu pečovatelku. Je to drobný chlapík s prořídlými vlasy a těkavým pohledem, který mi povídá, že „normálně“ je hudební producent. „Produkoval jsem třeba koncert Erose Ramazzottiho,“ pochlubí se David. Vedle „Clooneyho“, jehož představuje Chris, tedy už máme mazlíka Davida a k nim ještě přibude vysoký svalnatý Alexander v country košili. Ten neříká zhola nic a zdá se, že v portfoliu ženského bordelu on bude tím, kdo toho ani moc nenamluví. Tyhle tři nám odtajnil doktor Gerhardinger jako ochutnávku.

 

Chystáme focení. V kině na plátně zatím obsluhuje slečna, které vidíme jen zátylek a modrou síťovanou košilku, svého filmového milence. „Tady je to fajn. Svýho partnera bych sem klidně pustila. Ty chlapi tu najdou, co potřebujou, a doma je pak klid,“ povídá mi moudře Eva za barem. Do debaty se jako z jiného světa zapojuje kolega kameraman Pavel, jenž návštěvu natáčí pro web Reflexu: „Já se tu cítím divně, stydím se,“ povídá a očima pečlivě přeměřuje dlouhé nohy kolem procházející dívky. Na těch nohou jsou mašle až pod kolena. A ty mašle a nicotné kalhotky jsou jediné, co na sobě má. „Uvědomila sis někdy, že třeba v mrazírnách, tam můžou klidně pracovat samí voškliví lidi? Tady ne,“ povídá Pavel.

 

A gigolové zatím snášejí atributy bordelu pod štafle, na nichž stojí fotograf Reflexu Black, a to celé sleduje čím dál víc svlečených dívek z okolních kožených sedaček. Takhle by je jistě chtěl namalovat Toulouse-Lautrec, kdyby žil. Jak ty nahé holky pomalu zvedají oči od novin, žvýkají poslední kousky rohlíků a přestávají se soustředit na displeje svých mobilů. Jsou zaujaté kolegy gigoly pózujícími před objektivem fotografa. Taková pěkná kolegiální atmosféra tu zavládla.

 

Usedám na gauč do kouta a vtom kolem mě prochází další pár. Kunčaft a jeho děvče. Ještě před chvílí vedle sebe seděli na gauči pod taneční tyčí a on, chlapíček, který vypadal tak, že mu maminka dala na cestu svačinu, upřímně obdivoval dívčinu manikúru. Teď zaparkují v pokojíku hned za mými zády. Sice nic nevidím, ale slyším je. Do chvíle, než zkušená Eva od baru pozorně otočí na přehrávači volume doprava. Nikdy by mě nenapadlo, že si jednou tak ráda poslechnu Modern Talking. You are my heart, You are my soul.

 

BUDETE SE CÍTIT SKVĚLE!

„Když jsem ve svém bordelu v Linci udělal na žádost starosty den otevřených dveří, přišly jenom ženy. Byla neděle, devět hodin ráno, a venku jich stála dlouhá fronta,“ směje se spokojený podnikatel. „Právě ženy mě přivedly na nápad otevřít pro ně takový podnik. Pořád dokola, mladé, starší se mě ptaly, proč by ony taky neměly mít takový podnik. Tak já jim ho dám.“

 

Představuji si, že tak, jak na nás teď ze zdí podniku shlížejí – malá hlava, velká prsa – Raisa, Karmen, Dana nebo Brenda, holky z plakátu, budou v ženské verzi Zlatých časů shlížet Igor, Peter, Jan nebo George. Dál před sebou vidím ten luxusní interiér a sebe samu, jak vstupuji dovnitř, v recepci platím osmdesát eur a pak, až bude po všem při taxe šedesát eur za půl hodiny, vysázím na omyvatelný polštář dlužnou částku.

 

„Pane doktore, asi je to hodně osobní otázka, ale přece jen, byl jste vy sám někdy v bordelu jako klient?“ ptám se.

 

„Prošel jsem spoustou bordelů, abych sem přivedl ta nejlepší děvčata. Tedy z profesních důvodů. Ale někdy jsem samozřejmě i s nějakou tou dívkou šel. Ty jsem ovšem nezaměstnal, to by nešlo. S žádnou z těch, jež tu pracují, jsem neměl sex, jestli se ptáte na tohle.“

 

„Ne, ptám se na to, jak se cítí muž, který zrovna zaplatil za sex v bordelu.“

 

„Je mu skvěle, cítí se relaxovaně. Byl tam třeba s kolegy manažery, udělali spolu nějaký ten dobrý deal, a k tomu mají společné tajemství.“

 

„Ale když něco takového udělá žena, možná přijde o sebevědomí, sebeúctu, nevím …,“ pochybuji nahlas. „Ale jděte! Budete se cítit stejně skvěle, to vám garantuji! Všichni přece potřebujeme milence, kteří nám netelefonují domů a neposílají SMS, no ne?“



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama