Causa: Petr Dvořák | Reflex.cz
reklama
nahoru

Causa: Petr Dvořák

Luděk Staněk29. září 2011 • 00:15
Causa: Petr Dvořák
Petr Dvořák
• foto: 
Isifa / LN / František Vlček

Petr Dvořák pije citronádu, působí uvolněně a rozhodně ne jako člověk, který by se jen tak lekl. Od volby generálního ředitele České televize uběhly dva dny, je slunečný pátek a nový šéf ostře sledované firmy se čtyřmi vysílacími okruhy, s více než 2800 zaměstnanci a rozpočtem sedm miliard korun rozhodně nevypadá, že by si ho chtěl nechat zkazit jenom proto, že vyšlo najevo, že byl v komunistické straně.

reklama

 

Usazen v kavárně Leica gallery, patřící jeho ženě, navíc nepůsobí ani jako jeden z nejdůležitějších mediálních manažerů v zemi. Jako mnoho mužů, kteří tráví většinu svého bdělého života v obleku, i on si zjevně dokáže dobu bez kravaty užívat značně zuřivě – to by vysvětlovalo tmavě oranžové tričko s límečkem a oranžové kecky a džíny.

 

Před sebou iPad v pouzdru, které svou patinou naznačuje, že ho majitel nemá jenom pro ozdobu, a s téměř obsesívní pečlivostí srovnaný komínek asi ze všech českých deníků. Minimálně polovina z nich má přitom ten den Dvořáka na titulní stránce.

 

Řeší se především jeho zatajené/ nezatajené členství/kandidátství v KSČ, případně jeho reakce na rozhovor, který s ním v den volby v Událostech, komentářích vedl Jakub Železný.

 

Ten se rozhodl vlastní novinářskou nezávislost demonstrovat světu způsobem, jakým by to pravděpodobně udělal vzteklý a přehnaně sebevědomý teenager. Do svého nového šéfa během rozhovoru zajel způsobem, který vyvolal kontroverzi – i trochu podrážděnou Dvořákovu reakci.

 

(Jiná věc je, že Jakub Železný nedělal rozhovor jen se svým nadřízeným, ale i s člověkem, jenž jeho otce připravil o Novu, což ho pracovně dostalo do neřešitelné situace. Onen rozhovor tak především asi vůbec neměl dělat.)

 

Po dvou dnech ve funkci to není špatné skóre, speciálně na někoho, kdo byl veřejnosti už skoro deset let známý coby ředitel televize Nova. Ptám se ho, zda se i po tomhle do České televize pořád těší. Poprvé se usměje a je to usměv nenucený. „Já se na to těším hrozně, věřte mi.“

 

SLADKÉ TV MÁMENÍ

Pokud chcete důkaz, že televize je opravdu magické médium, jež lidi chytne a nepustí, Petr Dvořák je dokonalým příkladem. Vystudoval na ČVUT technickou kybernetiku a podle všeho měl nakročeno k vědecké kariéře, když přišel rok 1989.

 

Ať už to bylo s Dvořákovým členstvím ve straně jakkoli, sám tvrdí, že žádnou legitimaci nikdy nepřevzal. „Já měl v roce 1987 odjíždět na stáž do Brazílie na půl roku na univerzitu, kde jsem měl výjimečnou šanci dělat, co jsem chtěl. A podmínkou získání výjezdní doložky bylo, že musím něco udělat. Já odjel a po návratu jsem kolem toho problému kroužil vlastně až do listopadu 1989.“

 

Jeho vyjádření k celé kauze najdete na www.reflex.cz, jisté je, že rozhodně nebyl ten typ, co je na vysoké škole jen proto, aby tam byl. Byl dobrý student, měl výsledky, i celá ta věc kolem členství ve straně byla dána jeho studijním úspěchem – dostal nabídku na stáž do Brazílie.

 

Po revoluci se okamžitě vrhl na podnikání. Založil agenturu B.I.G., která se specializovala na PR a komunikaci, ale především začal spolupracovat se skupinou PPF. Pro tu stále více pracoval jako kariérní manažer – zastupoval ji v nejrůznějších orgánech nejrůznějších společností a podílel se na některých operacích samotné PPF.

 

Někdy v roce 2001 pak dostal na starost transformaci Expandia Banky na pozdější eBanku. Což byla osudová mise. Během projektu, jenž už byl v rámci PPF v té době prioritní, spolupracoval úzce i s mytickým Petrem Kellnerem.

 

„V té době jsme objevili možnost investovat do pokusu převzít Novu. Kromě nás dvou ovšem nebyl v PPF skoro nikdo, komu by se do toho chtělo. Byla to docela těžká několikaměsíční práce, která se nakonec vyplatila,“ tvrdil Dvořák před několika lety v rozhovoru pro Hospodářské noviny.

 

PPF nakonec dokázala v roce 2002 vytlačit Vladimíra Železného z Novy a v letech 2004 a 2005 předprodala svůj podíl americké CME. Zatímco všichni důležití lidé PPF, například Jiří Šmejc, televizi opustili a vrátili se do bezpečné Kellnerovy náruče, Dvořák zůstal, fascinován nejen manažerskou výzvou, ale i světem televize jako takovým.

 

„Na jednu stranu to všechno vypadá jako umění okamžiku, všechno se děje teď, hned. Ale na druhou stranu to v sobě obsahuje i dlouhé pohledy do budoucna. Složitější televizní produkty se vyrábějí rok nebo dva. A televizní trh vám přitom dává okamžitou zpětnou vazbu. Vy něco vymyslíte, připravíte, vyrobíte, trvá vám to rok a půl. Pak to dáte na obrazovku, ráno se podíváte na esemesku s čísly sledovanosti a zjistíte, jestli jste vyhrál, nebo prohrál. To je hrozný adrenalin,“ tvrdí, zatímco usrkává citronádu.

 

Jeho rozhodnutí se ukázalo na první pohled jako nepříliš moudré, a to velmi záhy. V roce 2006 nastoupil do Novy coby regionální ředitel Rumun Adrian Sarbu, který v roce 2009 povýšil do funkce ředitele celé CME. Dvořákův systematický styl řízení, podpořený studiem MBA a prací pro metodického Kellnera, se s emocionálním, intuitivním, a především direktivním řízením Sarbovým příliš nepotkal.

 

Sám Dvořák o Sarbovi mluví s respektem jako o člověku, jenž ho o televizi hodně naučil. „Poprvé se tu objevil někdy v roce 2006 a spoustu věcí nám na Nově vysvětlil. Řekl třeba, jak má vypadat systém producentského řízení výroby. Ale my jsme ho pak dotáhli až do té fáze, že oni si pak brali tyto systémy, včetně dokumentace, zpátky do Rumunska, protože jsme je měli lepší než oni.“

 

Jisté je, že spojení dlouho fungovat nemohlo a ani nefungovalo. „V okamžiku, kdy se Sarbu rozhodl z Dvořáka udělat broadcasting senior viceprezidenta, bylo jasné, že je konec. V tu chvíli Dvořák přišel fakticky o všechny pravomoci – vyjma to, že seděl na nekonečných telekonferencích s vedením ostatních televizí v portfoliu CME a kýval hlavou,“ tvrdí jeden bývalý zaměstnanec Novy, jenž si nepřeje být jmenován.

 

Dvaadvacátého listopadu 2010 vydává CME tiskovou zprávu, ve které oznamuje, že vedení firmy přijalo Dvořákovu rezignaci. On sám to komentuje slovy: „Myslím, že to byla úleva pro obě strany.“

 

Přestože Dvořák přiznává, že od té doby dostal několik zajímavých pracovních nabídek, žádnou nepřijal. Čekal na příležitost, o níž možná tušil, a podle některých paranoidních teorií dokonce věděl, že přijde.

 

DOBYTÍ KAVČÍCH HOR

Osmého června letošního roku rezignoval na funkci generálního ředitele České televize Jiří Janeček. Bylo to rozhodnutí nečekané, byť bylo evidentní, že jeho konec v čele instituce se blíží. „Rozhodl jsem se druhý den poté, co to Janeček složil,“ odpovídá Dvořák na otázku, kdy se rozhodl kandidovat na Janečkem opuštěný post.

 

Pravda je, že spekulace o tom, kdo by mohl Jiřího Janečka nahradit, se rozjely už prakticky počátkem roku a Dvořákovo jméno v nich figurovalo prominentně.

 

Na druhou stranu: pokud to všechno byl nějaký velkolepý dlouhodobý plán na ovládnutí ČT, v němž je Dvořák pouze figura (jako že je to na první i druhý pohled absurdní tvrzení, ale nikdy nevíte, že ano), pak je rozhodně hodně silná.

 

Mezi oznámením své kandidatury a veřejným slyšením nenechal Dvořák nic náhodě. Sešel se prakticky s každým, s kým se sejít mohl, od předsedy vlády po zástup lidí z branže, novináře i poslední rádobymediální poradce. Najal lobbistickou firmu, která mu pracovala v Parlamentu, a především - připravil velmi dobrý projekt a fantasticky zvládl veřejné slyšení před Radou ČT.

 

To, o kolik byl ve svém projevu před Radou ČT lepší než jeho protikandidáti, hovoří stejně tak o tom, jak dobrý je manažer, jako o tom, jak nesoudní jsou někteří rádobymanažeři, kteří o post generálního ředitele ČT projevili zájem vedle něj.

 

„Jistě, byl jsem před tím slyšením trochu nervózní. Do večera jsem psal text pro veřejné slyšení a ráno vstal dřív, abych si ho stihl alespoň ještě několikrát říct nahlas,“ říká Dvořák a tenhle detail jen ilustruje metodičnost a pečlivost, s nimiž nový ředitel své tažení za dobytím Kavčích hor pojal.

 

Přitom je to navíc člověk, za kterým jsou výsledky. Za jeho vlády se Nova dokonale konsolidovala, a především se velmi rychle zbavila stigmatu Vladimíra Železného.

 

Dvořák nikdy nepopíral, že Nova má být masovou televizí. Během jeho vlády se zvedla k velmi sledovaným, a tedy výdělečným výkonům v původní tvorbě – byly postaveny pilíře sledovanosti, především daily soap Ulice či Ordinace v růžové zahradě, ale vedle toho vznikly později i projekty jako Comeback (první skutečný sitcom v České republice), Soukromé pasti a další.

 

I když ani Dvořák nezastírá, že důraz na původní tvorbu byl i jasně deklarovaným cílem Adriana Sarba, právě kotvy programu typu Ulice vznikly už na počátku Dvořákovy éry.

 

A právě na Ulici je nejpyšnější. Vedle toho vedl za Novu boj související s digitalizací tuzemského vysílání, v němž skutečně nebral zajatce. „Chtěli jsme z digitalizace vyždímat co nejvíc, ale to je standardní postup,“ říká k tomu dnes.

 

Zajímavé je, že když se snažíte na Dvořáka ptát lidí, kteří s ním během let v Nově pracovali, nedozvíte se prakticky nic negativního, až je to podezřelé. Možná v tom hraje roli fakt, že část z nich tajně doufá, že se s ním znovu sejde v ČT, ale pokud se dá věřit jeho kolegům nebo pracovním partnerům, je to prostě šéf, jehož by chtěl mít každý.

 

Podle některých byl prvkem rozumu ve vedení Novy vedle nevypočitatelného Sarba a jeho lidí. „Měl skvělý cit pro práci s lidmi, a pokud vím, choval se k nim velmi slušně. Vždycky si poslechl všechny názory na problém a byl schopný ho rozebírat z mnoha stran,“ tvrdí člověk, jenž s ním na Nově pracoval a který, stejně jako prakticky všichni ostatní oslovení, nechce být jmenován.

 

„Asi nejzajímavější na jeho práci bylo, jak si dokázal vykrýt všechny oblasti televizního byznysu,“ říká jiný oslovený. „Delegování práce je rozhodně jeho nejsilnější stránka. V těchto pozicích se vyskytují primárně silní jedinci, soustředění na sebe, často paranoidní z toho, aby kolem sebe neměli jiné schopné lidi. On si na každou klíčovou pozici dokázal najít extrémně schopné podřízené, kterým práci beze strachu přenechával, jen je tlačil k lepším výkonům. Byl v tom ohromný klid i sebevědomí.“

 

Zároveň je ale z mnoha náznaků zjevné, že odchod bývalého ředitele nejsledovanější televize na trhu (který mimochodem odstartoval lavinu dalších změn ve strukturách televize, jež se dost možná stále nezastavila) je na barrandovském kopci, respektive v nejvyšším managementu Novy stále vnímán extrémně citlivě, což mimochodem motivovalo naprostou většinu lidí, kteří v Nově stále pracují, aby se pro tento článek odmítli vyjádřit.

 

A Dvořákův nástup do kanceláře na jiném televizním kopci na dohled přes Vltavu hojení téhle bolístky rozhodně nepomůže. Což ví i on. „Z doslechu vím, že na Nově nebyli z mé kandidatury na generálního ředitele ČT nijak nadšeni. Ale to jsou věci, které jsem jen zaslechl, rozhodně nevím, že by proti ní něco podnikali.“

 

MUŽ, CO SE NEBOJÍ

Přes řeku rozzuřený Adrian Sarbu, před sebou nutnost zvládnout 2800 zaměstnanců na Kavčích horách. Část je nervózní, část vyděšená a část na Dvořáka a jeho nováckou kariéru hledí s despektem.

 

Přesto jeho osoba vzbuzuje mezi některými lidmi na Kavčích horách očekávání, jež jsou téměř obamovská a některé lidi – například Václava Moravce – vedou až k nečekaně hysterickým reakcím.

 

Když Dvořákovi říkám, že ho mnoho lidí považuje za prvního opravdu kompetentního ředitele na Kavčích horách po dlouhé době, najednou probleskne ostré sebevědomí, kterého si pro jeho nenucené vystupovaní dříve nevšimnete. „Jasně, asi tak od dob Iva Mathé,“ řekne naprosto věcně a vážně, stoprocentně si vědomý vlastní ceny i svého místa v orloji porevolučních televizních ředitelů.

 

Přesto, neděsí ho jednak kolos, který už zlomil vaz nejednomu řediteli? „Mám respekt, ale rozhodně ne strach.“ Pravda je, že nikdy na příklad nestál proti tak silným odborům, jaké jsou na Kavčích horách, ale v tomhle ohledu se může spolehnout na své vyjednávací a strategické schopnosti, jimž se naučil ještě u Kellnera.

 

A ke zvládání politických tlaků má také solidní předpoklady. Už na Nově, i během zmíněných digitalizačních tahanic, dělal „frontmana“ televize, kdy osobně obhajoval defenzívní strategii Novy před soupeři z branže i před politiky.

 

Jeho jedinou politickou kontroverzí bylo zrušení pořadu Na vlastní oči v roce 2009. Tehdy v první vlně krize Nova tvrdě škrtala (Dvořák při brutálním šetření osekal téměř 20 procent rozpočtu), což odnesl i prominentní investigativní pořad.

 

Vzápětí se objevila podezření z politických tlaků, která Dvořák dodnes vehementně popírá s tím, že poměrně drahý a unavený formát padl v boji s ekonomickými okolnostmi, nikoli politickými tlaky.

 

Ať už to bylo jakkoli, Dvořák své rozhodnutí v následné mírně vzrušené veřejné debatě bez problémů obhájil. Takže by to neměl být člověk, který si sedne na zadek v okamžiku, kdy Vítězslav Jandák či jakýkoli jiný céčkový poslanec pronese další ze svých pologramotných poznámek směrem k České televizi.

 

Ptám se ho, co udělá v okamžiku, kdy přijde jeden z těch periodicky objevujících se přihlouplých nápadů na privatizaci ČT nebo její části. „Privatizace jednoho kanálu je nesmysl, technologicky je to nesmírně složité. Všechny kanály jsou podporované pomocnými funkcemi, marketingem, obchodem a tak dál. A oddělit z toho například jedničku prostě nejde – musel byste v hlavní budově chodit a oblepovat dveře. Pokud se do televizního byznysu chcete dneska nabourat, nejlevnější a nejčistší je postavit si televizi vlastní. Koupíte dům, vybavíte si ho podle potřeb, které máte, podle toho, jaký kanál chcete provozovat, zda chcete dělat plnoformátovou televizi, nebo žánrovou, podle toho najmete lidi, koupíte si místo v multiplexu a začnete vysílat. Hotovo. Když budete potřebovat, přetáhnete lidi z velkých televizí. Když se podíváte třeba na televizi Metropol, která začala vysílat v Praze, to je dokonalý příklad. Kvůli tomu už nepotřebujete privatizovat Kavčí hory,“ tvrdí Dvořák s odzbrojující logikou.

 

Těsně před koncem rozhovoru se Dvořáka ptám, zda by mohl každou ze čtyř celoplošných plnoformátových televizí popsat jako člověka. „Ale víte, já ty ostatní tolik neznám,“ namítne, ale když mu řeknu, že mi jde o jeho dojem diváka, okamžitě se chytne a začne přemýšlet. Nevykrucuje se, nemlží, prostě se soustředí na řešení problému, který jsem před něj postavil.

 

Trvá to asi deset sekund a pak to dá najednou a spatra: „Tak jo. Barrandov je člověk v bačkorách a teplákách, usazený na gauči před televizí. Líný, ospalý. Nova je sexbomba, která pořád vypadá skvěle, ale při bližším pohledu je poznat, že už je v pokročilejším věku a ta skvělá fasáda se začíná maličko kazit. Prima je mladá holka, co se hrozně ráda ,stajluje‘ a zkouší pořád nosit něco nového. Ne vždycky jí to jde, ale občas si už na sebe vezme kousek, jenž vypadá skvěle. A ČT by strašně ráda byla konzervativní důstojná dáma, která si ale často kazí image příšernými doplňky ze sedmdesátých let.“

 

Pohotovost, postřeh i kreativita Petru Dvořákovi zjevně nechybějí. Zkušenosti i výsledky má také. To však neznamená, že při své misi na Kavčích horách nebude potřebovat i kupu štěstí. Ale říká se, že optimističtí lidé ho občas mají. „Víte, já si myslím, že to bude dobrý,“ říká mi, když se loučíme. Jsem si jist, že tím nemyslel tenhle článek.

 

 

 

 



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama