Tehdy jsem chodil do druhé třídy na základce, takže jsem to až zase tak neprožíval. Pamatuju si ale, že mi to mamka říkala po cestě z tréninku (který byl každé úterý a čtvrtek) asi ve čtyři hodiny. Povídala, že v televizi vysílali o tom, jak dvě letadla narazila do nějakých dvou věží. A dodneška si přesně pamatuju tu část ulice, ve které mi to říkala.

Já jsem byla s mamkou a svou dcerou na houbách a v tom tichu zvonil telefon.Manžel volal,co se stalo.Pamatuju si živě,i kde jsem v lese stála a jak jsem si říkala,že tj.něco strašného. Až když jsem to doma s manželem viděla,oba jsme nad tou hrůzou brečeli...:-(

Byla jsem v 9. třídě. Přišla jsem ze školy domů, zapnula jsem si TV, kde běžely zprávy s tím, co se stalo, ale já jsem šíleně spěchala na rande, tak jsem to ani nevnímala. Až večer po příchodu domů mi to došlo...

Hrál jsem s kámošem za barákem fotbal. Po příchodu domu už hořela jedna věž, nevěnoval jsem tomu příliš velkou pozornost a bral to jako další "běžnou katastrofu" v médiích. Až pak mi začalo docházet co se děje..

Mám pocit, že první nebo druhé letadlo, nevím přesně, narazilo do jedné z věží ve 14:45. A přesně tento čas mi oznámila učitelka v družině. Je to to jediné, co si z doby, kdy jsem chodil do družiny na základce, pamatuju. A neříkejte, že přeháním, je to fakt! :)

Jako kazdy den, jsem sledovala na kabelove Tv kanal CNN, a jedla u toho pozdni obed. Mimo jine, bezely zabery na WTC , protoze se tam mela tehdy myslim konat nejaka vetsi seslost svetovych byznysmenu, a moderatori o tom hovorili. Za nimi byly videt obe tak zname veze. Pak se stalo NECO, co moje mysl odmitala prijmout jako fakt : prvni letadlo vletlo do jedne z budov- strasne, priserne, neuveritelna hruza!!! Nebyla jsem schopna pohybu, a jen jsem si rikala, ze se muselo pilotovi- pilotum, prihodit neco nezvladatelneho s rizenim. Moderatori si vymenovali vydesene pohledy, a zmatene mezi sebou hovorili. Pak do druhe veze vletelo mnohem nize, nez do te prvni, dalsi letadlo! A tehdy jsem sama k sobe nahlas vykrikla: Tak TOHLE, neni zadna nehoda, to je poradny pruser, pro vsechny lidi na svete.

To se opravdu neda zapomenout, byla jsem asi hodinku od New Yorku a zrovna nastoupila do nove prace. Rano mi volala kamaradka, at si pustim televizi. Nejdrive jsem si myslela ze nekdo toci nejaky film, protoze jsme obe byli na na vrcholu jedne z vezi 2 dny pred utokem. Vez mela uzasnou stresni vyhlidku. Pote co jsme vyzkouseli vsechny programy a zjistili ze se to skutecne deje,ten pocit se neda popsat. Moji znamy byli zrovna v letadle pripraveni na sluzebni cestu a ja nevedela ktery let to vlastne narazil do vezi. Nic takoveho uz doufam nezazijeme.

Pracovala jsem na jednom letišti a když jsem přijela domů z práce tak jsem koukala na televizi, tam doutnal mrakodrap a já měla pocit,že je to zjevně nějaký zvrhlý typ "Natočto". Druhý den když jsem jela do práce (na letiště) tak byl zabarikadován vstup, stála tam ochranka a kontrolovali mi baťůžek jestli tam nemám bombu :-)

Ten den si pamatuji docela přesně. Byl to můj první den jako výměnný student v USA na střední škole v USA. Zničehonic někdo vběhl do třídy, zapnul televizi a já se svou chabou angličtinou hleděl na kouřící mrakodrap. Pár sekund poté sledoval druhý náraz a následný kolaps obou mrakodrapů. Nepamatuji si, kdy naposledy jsem viděl třídu patnáctiletých dětí dvě hodiny mlčet. Po pádu letadla cca 30km od nás (let 93?) jsme byli rozesláni žlutými školními autobusy domů. Mluvili jsme o všem možném, teroristické útoky, válka, konspirace... Celý den jsem jen seděl u televize a sledoval stale dokola hrůzné záběry. Myslím, že celé mé okolí bylo šokováno, Spojené státy pro ně bylo něco nedotknutelného. Nejintensivnější pocit, který jsem v té době měl, asi odpovídal mému věku; jako patnáctiletý kluk plný druhoválečných hrdinských příběhů, jsem cítil, že jestli je to válka, ať už ji způsobil kdokoli, jsem na západě, v místě, kde bude-li to nutné, dokážu své zemi pomoct

Narodila jsem se 11. září, tudíž je logické, že jsme slavili moje narozeniny. Bylo mi tehdy 24 a byla jsem asi tři týdny těhotná - téměř nikdo to nevěděl. Studovala jsem na vysoké škole, partnerem nebyl nadějný bohatý právník, měla mě čekat úspěšná kariéra...Moje těhotenství nebylo tedy tak úplně žádoucí. Seděli jsme s kamarádkami a rodinou před televizí a nevěřícně sledovali - druhý útok již z přímého přenosu. Všechny nepříznivé okolnosti mého tehdejšího stavu se zdály v tom kontextu téměř malicherné. A taky byly - vysokou školu jsem dostudovala s vyznamenáním, kariéra je v plném proudu a tyto řádky píšu za poslechu tónů klavíru, na který hraje moje devítiletá dcera...Jsem na ni pyšná.

Tak to si pamatuji naprosto přesně. Hrál jsem na tátovi PC Diablo 2, když mu někdo zavolal, že si má zapnout televizi. Tan už byly k vidění obrázky hořících budov.

jela jsem s mamkou na kole ze zahrady....došla jí SMS od tety z SAR: "Začala 3. světová válka"...vůbec jsme nevěděly, co se děje...jenom jsme šlapaly na kole, mlčely a přemýšlely, co to znamená pro nás, jak se nás to dotkne, co se změní...bylo mně 11

Ten den jsem zrovna montoval nové anteny na TV a R na střeše domku a tak jsem (nadávaje jako pohan a internet tehdy nemaje) zoufale spěchal s dokončením montáže, abych viděl a věděl co se děje, protože sousedi jen pobíhali a neskutečně komentovali tragedii a já nevěděl JAKOU !!!

Tou dobou se akorát slavnostně otevírala nová hala firmy Philips v Hranicích na Moravě. Jako studentky třetího ročníku hotelové školy jsme tam vyjely z Prahy na výpomoc.V jeden moment hosté přestali vnímat vystoupení Daniela Hůlky a v té době ještě ne smyslů zbavené Ivety Bartošové a pobavené obličeje vystřídaly vážné výrazy. Napětí se začalo šířit vzduchem a jak jsme běhaly mezi hosty s táci plnými skleniček se šampaňským, doléhaly k našim uším jen kusé informace - New York, bomba, atenátk, tisíce mrtvých, válka .... mobily jsme musely mít povinně uložené v provizorních šatnách, tak jsme se snažili odposlouchat od hostů v oblecích co nejvíce. Hromadná panika způsobila, že sme si po cestě zpátky do Prahy vyfantazírovaly úplně nesmyslné katastrofické scénáře toho, co bude následovat - že začala válka a nám povolají bratry, otce a přítele...Myslím, že tu noc sme aspirovaly na rekord v hromadném usedavém pláči.

Byl jsem s tetou a strejdou na dovolené v Rovinji (Chorvatsko). Tehdy jsme byli celkem dobře izolováni od aktuálního dění, protože televizi jsme na pokoji neměli, o internetu jsme neměli potuchy a mobily byly v plenkách - maximálně SMSka, volání nepřicházelo vzhledem k ceně do úvahy. Žádné obchoďáky, kde bychom mohli vidět televizi, jsme nenavštěvovali a tak si jako dnes pamatuji, jak jsem na tržišti u nějakého prodejce zahlédl položené noviny, kde byla na titulce hořící dvojčata. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že by se mohlo něco stát, pokládal jsem to za Chorvatskou obdobu Blesku, který dal na titulku záběry z nového filmu. Ani ostatní lidé s námi na dovolené nic neřešili, asi taky netušili. Až když jsme přijeli domů, mi rodiče řekli, co se stalo a že nám tím nechtěli kazit dovolenou. Celé odpoledne jsme pak strávili u televize sledujíc několik kazet s nahrávkami zpravodajství.

Tehdy mi bylo 15 let. S rodiči jsme se zrovna vraceli z dovolené ve Španělsku. Když jsme přijeli na letiště ve Španělsku bylo nám divné, že nikde nikdo nebyl. Žádná celní kontrola, vyplé televize, zavřené obchody, žádná bespečnost - nic. Dodnes si pamatuji vylepené plakáty se členy ETA na oknech prázdné celní kontroly. Nikdo nám ale nic neřekl, bez jediného problému jsme nastoupili do letadla, které nemělo ani minutu spoždění a odlétli jsme. Když jsme přistáli na letišti v Ostravě, všude byli těžkooděnci, psovodi. Kontrola byla trojnásobně větší, než jindy, což nám opět přišlo divné. Nicméně, co se stalo jsme se dozvěděli až u výdeje zavazadel, od ségry.

Bylo mi 20, pamatuji si, ze mne z kuchyne zavolala mati, co na to rikam. Chvili jsem na to koukal a pak jsem rekl, ze to USA muze chtit pouzit jako casus belli. Par tydnu na to jsem potkal spoluzaka z gymplu, slouzil u vysadkaru a rikal: "Bude vojna s turkem." Nakonec to chvili trvalo, nez se reklo proti komu ta vojna vlastne bude.

Byla jsem jako čerstvý teenager s rodiči na chatě a užívala si prodloužený prázdniny v Orlických horách bez signálu, bez televize, jen s mobilním telefonem, který signál chytal jen na několika místech v okolí. Po příjezdu domů (tuším že druhý den nebo ten samý?) v televizi běhaly pruhy zpráv o teroristickém útoku na dvojčata a každou chvíli videovstupy z místa. Přišlo mi to neuvěřitelný a nereálný, jako v akčním filmu.

Já jsem měl zrovna dramatický kroužek. Dost možná jsem zrovna v momentě nárazu prvního letadla probíral jazykolamy.

Jelikož mi v roce 2001 bylo teprve devět let, pamatuji si toho velice málo. Ačkoli - na to, že mi bylo devět, pamatuji si toho spíš dost hodně. Vím, že jsem byl doma a všichni se najednou svolali k televizi, kde běžela reportáž z NY, zatím narazilo pouze jedno letadlo. Pamatuji si i šok reportérů ve chvíli, kdy přiletělo druhé. Druhý den jsem určitě u babičky pročítal noviny se zprávami. I když jsme byli "jen" ve třetí třídě, vím, že jsme to pak ve škole docela řešili.

Balil jsem se, abych další den odjel na koleje, a poslouchal u toho Radiožurnál. Ve zprávách se dopoledne objevila informace, že letadlo narazilo do WTC. Představil jsem si nějakou Cessnu, která sotva prorazila plášť budovy, a pokračoval v balení. Za pár minut už to bylo dopravní letadlo, tak jsem si zapnul televizi. No a dobalil jsem se až někdy v noci, protože se od ní nešlo odtrhnout.

Bylo mi 13 let a zrovna jsem se vrátil ze školy. Zapnul jsem k televizi a projížděl televizní kanály jako obvykle. Když jsem byl na CNN, tak mě zaujal jak chaoticky a vystrašeně moderátorka komentuje zprávu o havárii nějakého letadla v New Yorku. Bylo to asi 5 minut potom co narazilo první letadlo. Nejdřív jsem nevěřil vlastním očím, ale když jsem v reálném čase viděl náraz druhého letadla a potom i pád věží, bylo to ještě horší. Už nevím jak dlouho jsem u televize vydržel sedět, ale ten pocit prázdna nezapomenu.

Byla jsem zavalená prací, takže jsem zapnutou televizi sledovala jen bez zvuku a říkala si, že Hollywood zase vyprodukoval nějaký katastrofický film. Prvních 10 nebo 15 minut jsem tomu vůbec nevěnovala pozornost a potom tomu prostě nemohla uvěřit. Přece není možné, aby se něco takového stalo z něčí vůle. Pro mě to bylo a do dneška je nepochopitelné.

Bylo mi 11 let. Přišel jsem domů ze školy a mamka mi o tom řekla. Samozřejmě jsem tehdy nechápal rozsah těch událostí, ani hrůznost toho činu. Ale co jsem chápal bylo vyděšení mojí mamky a podle toho jsem vycítil, že se jedná o něco opravdu strašného...

Jako desetiletý jsem přišel domů ze školy a zapnul televizi chtíce sledovat Strážce vesmíru. Místo toho jsem viděl záběry útoku na WTC, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jde o skutečnost.

Zní to hrozně, ale byl jsem ten den na odpolední projekci filmu Pearl Harbor. Co se stalo jsem zjistil až ráno (nebyl Twitter a telku se mi po kině pouštět nechtělo). Ráno byl v tehdejším Studiu 6 Václa Klaus, tak mě to překvapilo, co že tam dělá. Pořád jsem nějak nemohl pobrat, co se vlastně stalo.

Přesně si to pamatuju, protože 11.září 2001 se měl narodit náš první syn. Když jsem viděla ty zprávy, hrozně jsem se vyděsila a přesně vím, že mi blesklo hlavou, že bude třetí světová válka. Dívala jsem se na ty strašné záběry a a taky mi to přišlo nejdřív neuvěřitelné. Syn se narodil až 24.9., dodnes si to 11. září připomínám, všechno se tím dnem změnilo.

Tak to vím naprosto přesně. Měl jsem odjíždět do školy. A televizi jsem si zapnul jen proto, abych se na teletextu podíval, kolik je hodin - a tam běželo tohle. Nikam jsem tedy neodjel a jen se hystericky snažil každou čtvrthodinu dovolat kamarádce z New Yorku. Ozvala se mi až druhý den. A taky si pamatuju, jak jsem si nadával za to, kolik špatného jsem do té doby řekl o Američanech.

Byl jsem se psem a přišla mi sms od kamaráda, jestli jsem viděl, co se stalo v Americe. Nevěnoval jsem tomu moc pozornost. Potom jsem byl na nákupu s rodiči a v oddělení s oblečením to dávali v televizi. Zíral jsem na to s otevřenou pusou a nechápal jsem, co se děje. Bylo mi tehdy 16 let.

Byl jsem v 9. tride na zakladce. Po sklole jsem si sel s kamaradem zakourit travu na jedno misto kousek od vyhlidky na babe v pPraze, kdzy v tom mu zavolala mama, ze letadlo narazilo do dvojcat. Zprvu jsem si predstavoval nepochopitelnou situaci z runwaye na ruzinskem letisti. Po brcku jsme si sli domu zahrat stolni fotbalek, ovsem cestou do pokoje jsme videli paralizovanou rodinu sledujici televizni zpravodajstvi. Od toho momentu po dobu nekolika mesicu nebylo v mediich nic jineho.

Přišel jsem do restaurace sledovat pohárové utkání v kopané, tuším, že měl hrát Žižkov. Nejprve jsem se divil, že ještě nezačal přímý přenos a stále ještě běží nějaký americký katastrofický film...

My se spolužáky stáli na zastávce a někomu přišla SMS, že do mrakodrapu v USA narazilo letadlo. První reakce? "Ty toho nadělají, do nějakýho paneláku někde na druhý polokouli narazí letadlo a všichni šílej"

Tak před deseti lety 11. září jsem byla v práci v takovém malém obchoďáku na jednom sídlišti. Vedle byla prodejna elektra a odtud nám to přišli říct. Bylo to hrozné - čekat do zavíračky a pak doma sledovat, že je to realita. Brečela jsem a měla strach co bude dál...

Byl jsem v té době na Cape Cod, Massachusetts. V práci jsme poslouchali nějaké rádio z New Yorku. Moderátor najednou začal křičet něco jako : "pane bože, do té budovy narazilo letadlo!" mysleli jsme, že je to vtip. Nebyl... Pár dnů na to jsem se dovolal mámě do ČR. Myslela si, že začíná třetí světová válka a že už se nikdy nevrátím domů. 14 dnů na to jsem odlítal z New Yorku. Ještě dnes si pamatuju ten zápach spáleniště, zaprášené výlohy a hlavně ten pocit se kterým jsem potom nastupoval do letadla.

Bylo mi 11, zrovna jsem začala chodit do 6. třídy a doma jsem si nadepisovala sešity, když přišla babička ať si zapneme televizi, že v Americe narazilo letadlo do paneláku, přičemž jsem si představila nějakou bytovku nebo tak něco. Pak už si jenom pamatuju že jsem druhý den ve škole drželi minutu ticha.

11.9.2001 jsem byla na zápisu do 1. ročníku na FSV UK. Když jsem se pak s kamarádem vracela vlakem domů, volali mu rodiče, co se stalo. Celou cestu jsme to probírali, bylo to jako sen, povídání o chiméře, kterou jsme nezáhlédli, jen o ní mluvili, a přitom z okna vlaku svět vypadal pořád stejně.

Přišla jsem ze školy brzo, protože jsem ještě neměli udělaný rozvrh. Pustila jsem televizi a na všech kanalech bylo to samé. Jen jsem seděla a vůbec tomu nerozuměla. Pak mi volali rodiče jestli už to vím. U žádné jiné události si ji nepamatuju, co jsem dělala, když jsem se ji dozvěděla...

Pracovala jsem v té době v Praze, byla jsem v centru nakupovat, na mobil mi zavolali rodiče, ať si zapnu TV. Jela jsem hned "domů", zapnula TV a nevěřila vlastním očím. V NYC jsem byla loni, místo kde stály Dvojčata jsem navštívila, zvláštní nepopsatelný pocit.

V den útoků jsem shodou okolností bydlela jen asi dvacet kroků od americké ambasády v Praze. Bylo mi dvacet a ze zpráv shlédnutých v televizi mi příliš nedošlo, o jak závažnou věc jde. Až když jsem druhý den ráno šla kolem ambasády a tam viděla haldy květin, dopisů a plyšáků, začala jsem se zajímat, co se vlastně stalo... Opravdu mi hrůznost a absurdnost toho celého došla ale až před třemi lety, druhý rok našeho pobytu v New Yorku. Nad WTC svítily jako každý rok dva světelné sloupy, cf. http://www.facebook.com/media/set/?set=a.1038578009212.2006672.1368366642&l=2b59202f5a&type=1 a já strávila celý den sjížděním videí a čtením článků o 9/11. Znám lidi, kteří měli na Lower Manhattan výhled a kteří se po útocích raději odstěhovali z prominentní lokality, než by se pořád dokola rozdírali vzpomínkami.

Tak to si pamatuju naprosto přesně. Jel jsem autem po průtahu Karlovými Vary směrem na Ostrov a v zatáčce za OMV to hlásili v rádiu. Celou cestu domů jsem to poslouchal a hlava to nechtěla vzít.

Ten den zacal jako kazdy pred timto. Rano jsem se oblekl, dal jsem si horkou sprchu a pripravil se na vylet zlutym autobusem do skoly. V tu dobu bylo v Minnesote krasne. Rano jsem bus stihl. Proste normalni den. Jen na jednu hodinu jeden ucitel pritahl televizi a ja jsem si rikal, ze bude zase nuda pri koukani na nejakou tu americkou vysvetlovaci kazetu. Pak pustil ten stroj a prvni moment jsem si rekl, he je to dobrej trailer k filmu, ale..... Nastal konec vyuky a vsichni jsme sli domu... Telefonat do CR, ze jsem v pohode a popisovani situace mi v celku zabralo hodne casu. Pak uz muzu rict, ze se hodne zmenilo. Od narodni gardy na parkovisti (dvakrat Hummer a jedna cisterna), vojaky na letistich, az po nepochopitelne vyroky spoluzaku - patriotismus vs. vojenska sluzba. Pravidelne skolni cteni clanku o bin Ladinovi, apod....

Já jsem 11. září 2001 dělal večeři a čekal na rodiče až přijdou z práce. Bylo mi 10. TV jsem nezapnul. Místo toho jsme s bráchou jako vždy narychlo dodělávali domácí práce abychom vše stihli, než přijdou rodiče. Asi po 10 minutách po příchodu rodičů přišli známí se třemi dětmi na návštěvu. Po nějaké půlhodině se nás teprve zeptali, jestli víme o těch útocích na WTC. Když jsme viděli ty záběry, které šli stále dokola, byli jsme v šoku. Já jsem tím byl na jednu stranu i fascinován, ale zároveň jsem z toho byl docela mimo. A pak to bylo docela silné téma ve škole i doma. Všichni o tom mluvili. Bylo to šílené a dodnes na ten den vzpomínám. I letos jsem si vzpomněl, že už je to 10 let.

V podobný okamžik jako veže i já padal následkem vlastní demence z několikametrové výšky na beton. V poslední vteřině mne zachránil bravurní manévr od pádu na hlavu a odnesla to ruka. Přišel sem na sra*ku domů a viděl zprávy. Většinu následujících týdnů jsem prospal v nemocnicích,z léků slintající. Dodnes mám dvě krásné jizvy na ruce, pomáhají rozevírat klíny.

Přišel jsem ze školy a chystal se na trénink fotbalu. Najednou v televizi naskočil obrázek nějakého divného komína, ze kterého se kouřilo. Nechápal jsem to. Pak mně došlo, že to je záběr na New York a dvojčata. Pak přišla druhá rána a já odjel na trénink. Tam jsme to všichni řešili a mluvilo se o 50 tisíci mrtvých. Celý večer jsem seděl u TV a internetu. Paradoxně 11. září ráno jsem zjistil, že se zabil můj dobrý kamarád. A pak odpoledne přišlo tohle...

S kamarádem jsme se vraceli z třítýdenního flákání v Thajsku. Odlétali jsme z Bangkoku 10. září pár minut před půlnocí místního času. Letadlo Swissairu-u jsme přitom málem nestihli, kvůli lehkomyslnému popíjení na "špatném konci" skoro dvoukilometrového terminálu starého Bangkokského letiště. Po ranním přestupu v Zürich-u jsme v Praze přistáli 11. září v poledne. Doma pak navzdory únavě z cesty i mírnému jetlag-u jsem vydržel zírat na různé zpravodajské kanály 24 hodih v jednom kuse. Po pár dnech jsem pak dozvěděl, že tato tragická událost zapříčinila i konec švýcarské státní letecké společnosti Swissair (ta v důsledku následující krize v civilním letectví zkrachovala), a naše letadlo bylo posledni, které ještě v barvách této společnosti odletělo z Bangkoku s cestujícíma zpátky do Evropy...

Učil jsem do osmi do večera a koukám, že jsem od tehdejší přítelkyně dostal SMS, že asi začíná válka, že padají mrakodrapy v USA - ať rychle přijedu domů. Přijel jsem a asi šest hodin jsme strávili přikovaní k televizi neschopní normálních činností.

Od rána mě bylo podivně špatně a neklidně jako asi nikdy, nešla jsem tedy do práce, ale jela se "toulat" do centra Prahy, kde jsem jako mátoha chodila od ničeho k ničemu, pak seděla na zahrádce nějaké hospdůdky a pak jsem šla pěšky z Václaváku až na Lužiny (poprvé a naposled), protože jsem nedokázala nastoupit do metra a mezi lidi, doma jsem si pak pustiila TV a nevěřícně zírala - napřed jsem myslela, že je to film.

Pamatuji si že jsem přišel domů ze školy, v té době jsem chodil do 3. třídy. Poté co jsem si napsal úkoly do školy jsem usedl k televizi a pomalu prohlížel všechny programy, pustil jsem si BBC a z obrázku jsem si myslel, že dávají nějaký akční film a že to není pravda. Ihned potom jsem přepnul na další kanál kde bylo CNN bylo to samé. V té době jsem si neuvědomil co hrozného se stalo ale postupem časem jsem tomu začínal přicházet na kloub. Je hrozné že se něco takového stalo a hon na Bin Ládina trval skoro 10 let ale celé tažení v Afghánistánu trvá dodnes.

Ležím pod Ávií, spravuji cosi u převodovky (ještě v práci %-). Slunce zářilo už tak podzimně. Vzduch už chladnější... Při tom opravování se mi z autorádia do uší zapisuje- nárazy letadla do dvojčat v americe.. budova hoří.. budeme Vás dále informovat. Představivost najednou na 100%- co kdyby to byl reál- REÁL.. Dál sem to neregistroval- vždyť to je- BLBOST.. Vystupuji z vlaku, na peróně zahulíme (kdo to měl vědět) a doma zapínám TV. Ne, není to BLBOST. Oči zabořené do pocitů lidí. Od té doby se na TV už tolik nedívám. Naučilo mě to vyhýbat se takovému prostředí.

taky mi bylo osm, slavily jsme zrovna svatek kamaradky, je Denisa, takze presne 11tyho. Neskutecnej pocit, vnitrni bolest, velkej smutek, velkej strach. Mrazilo me, kdyz jsem videla ty zabery v televizi a bala se, ze se neco takovyho stane i u nas.

sedel jsem na Jarove na kolejich, a volal mi tata abych si zapnul televizi. A pak uz jsme vsichni jen cumeli...

Dozvěděl jsem se to od prodavačky v obchodě s osobními ochrannými pomůckami - kupoval jsem si brýle a montérky pro školní dílny. Já vím, zní to banálně, ale je to tak...

Bylo mi tehdy pět let a zapínali jsme televizi, abych se koukala na Kouzelnou školku. Místo ní ale běželo zpravodajství o útoku na WTC. Chopila jsem se tehdy papírů a voskovek a malovala, co jsem viděla - vysoký hořící dům s mnoha okny a přilétající letadlo. Ten obrázek mám doteď a mám ho tak nějak zvláštně ráda. Je to pro mě připomínka 9/11, která jako jedna z mála není děsivá, jen dětsky naivní, ale má pro mě velkou výpovědní hodnotu.

Zil jsem tehdy v Los Angeles a jako obvykle jsem sel kolem 6 rano do prace. Televizi jsem uz v te dobe mel zrusenou takze jsem netusil co se v New Yorku deje. Kolega ktery vedel ze jsem v urade obvykle brzo mi volal zda vim co se stalo. V te chvili jsem zacal sledovat zpravy na internetu. Jinak rusne, cele mesto bylo neobvykle tiche, krom policejnich hlidek temer zadna auta v ulicich, restaurace a obchody vylidnene, mnohe zavrene. Brzo se zacaly objevovat zatarasy kolem vladnich budov a jinych strategickych mist. 9/11 navzdy zmenil nas kazdodenni zivot...

Na extraligovem hokeji Vsetin-Trinec, jeli jsme s kamosema podporit nase trinecke kluky do Vsetina a kamarad dostal sms od sve matky, ze v "USA je valka". Na zpatecni ceste nas "ridic" zkousel ziskat info z WAPU ze sve tehdy luxusni NOKIE ;).

Dozvědela jsem se o teroristickém útoku tentýž večer, když mi zavolal pan domácí. Ihned jsem zkoušela volat svým rodičům, ale nemohla jsem se dovolat. Po několika hodinách jsem dostala esemesku od táty, že jsou v pořádku. Následující den mi máma řekla, že rodiče mnoha jejích studentů pracují v Pentagonu a že se ji studenti pořád ptají, zda jsou jejich rodiče naživu. Máma řekla, že neví, jak jim má odpovědět. Otec řekl, že viděl kouř z Pentagonu z okna svojí pracovny, ale že nastěstí zrovna nebyl v Pentagonu. Občas tam chodil, protože je architekt a právě spolupracoval s Pentagonem na nějakém projektu.

Bylo mi sice 9 let ale dobře si pamatuju, co jsem dělal. Stříleli jsme po sobě s kamarádama pistolemi asi 3-4 hodiny. Zajímavé je, že na ulicích a venku obecně začínali ubývat lidé. Pak jsem přišel domů a tam puštěná televize se záběry ze Dvojčat (to jsem ani nevěděl, co to je skoro). Nejdřív to vypadalo jako nízkorozpočtové sci-fi, ale nakonec se ukázalo, že nízkorospočťák by asi nedávali všude najednou. Každopádně už v tomhle věku mě to dostalo, po smrti dědy o rok dříve asi nejhorší věc.

11.září 2001 jsem byla ve škole a když jsem přišla domů táta koukal na televizi. Původně jsem si myslela ,že se táta kouká na nějaký film. Bohužel nekoukal, nevěřila jsem vlastním očím.

Bylo odpoledne po škole, seděli jsme v hospodě, televize beze zvuku. Už nějakou dobu jsem periferně a nepříliš ostře vnímal záběry hořících veží, nevěnoval jsem tomu pozornost a ostatní seděli více méně zády k TV. Když mi došlo, že se obsah obrazovky ani po půl hodině příliš nezměnil, konečně mě to trklo, zaostřil jsem za kamarády směrem k TV a zařval: "Do prd*** tohle není film!". Poloprázdnou hospodou zaznělo několik překvapených komentářů a vrchní pustil zvuk. Nemusím popisovat, jaká v tu ránu nastala v hospodě atmosféra..

Jel jsem s otcem z Británie z auto burzy, po cestě jsme stavěli na benzínce v Německu. Ze záběrů a jak byli všichni vevnitř přikovaný k obrazovkám jsme nějak pochopili o co jde a že to je průser... Pak doma nonstop v televizi pořád to samý dokola...

Zrovna jsem sel ze skoly na vlak a po ceste mi prisla sms od kamarada - tvl. pust si televizi, new york je v plamenech!

Pracoval jsem tou dobou pro jednu shodou okolností americkou firmu jako cesťák, byl jsem celý den v autě a neměl jsem ani rádio. Přijel jsem večer do kanceláře, tam každý pobíhal, účetní brečela, že bude válka a já netušil, co se děje. Potom mi to řekli a já byl v šoku. Pořád jsem tomu nevěřil. Cestou domů jsem se zastavil v místní restauraci. Hospoda ztichlá, všichni upřeně koukali na televizi. A tam jsem poprvé viděl záběry na letadla narážejících do dvojčat. Moje první pocity byly hrozné a poprvé jsem na tohle řekl - "bude válka". Nejhorší to bylo v práci, nikdo nevěděl, co bude, centrála byla v USA, všichni měli strach.

Bylo mi 13, máma mi psala do školy SMS, že jsou v Americe teroristické útoky, po příchodu domů běžela televize a pořád dokola opakovali záběry na hořících a padajících budov. Nejdříve jsem si myslel, že to nemůže být pravda. Byla.

Jela jsem z odpoledních přednášek jako au pair hlídat děti a jejich mamka hned ve dveřích mluvila o zablokovaném letišti a teroristech, trvalo mi asi 10 minut než jsem si dala dohromady její slova a záběry v televizi. Byla jsem v šoku, přítel byl tehdy na vojně a hned vyhlásili pohotovost, možnost nastávající války byla až příliš reálná a děsivá.

Odpovím na otázku " Co jste dělali 11. zřáří 2001? Úterý 11. záři 2001 začal den stereotypní práci obchodního zástupce. Návštěva prodejny, objednávka a další prodejna. V úterý jsem vždy chodil objednávat zboží do jedné malé prodejny, která prodávala pivo a destiláty. Majitel byl velmi svérázný člověk, který měl v prodejmě televizi a vždy puštěný nějaký film, vesměs akční. Při návštěvě mi majitel důrazně řekl, že hrůza, která je vysílána v televizi není film, ale skutečnost. Hned jsem věděl, že se změnil svět. Od té doby vím, že svět se změnil a svět nebude takový jako před úterým 11. září 2001. Lidé se snaží, ale už to néjde.

Samozřejmě nezapomenutelný den. Byl jsem zrovna s tehdejší milou v Toskánsku a po čvachtačce v moři vidím na mobilu x změškaných hovrů od táty. Co mu muselo stát, že už tenkrát mě nutil využít sakra drahý roaming? A on mi říká: "Podívej se na televizi!" "To si děláš srandu?! Je tu nádherně, na bednu nemám ani pomyšlení." Po opakované výzvě roztřeseným hlasem jsem vyrazil k hospodám a obchodům a pochopil jsem... Sic byla na ten večer naplánováná další cesta, už jsme se z místa nehnuli.

ja byl na trhu v Camden Town, v Londyne...

Ten den jsme ráno jeli s kolegou do Ústí nad Labem něco vyřídit a když jsme měli hotovo, toulali jsme se trochu po měst. Nahlíželi jsme přitom do výlohy nějaké cestovní kanceláře, kde nabízeli zlevněné letenky do NY. To nás insoirovalo, že bychom mohli letět a pak jsme se dohodli, protože bylo hezky, že si aspoň ještě někam zajedeme se podívat a jeli jsme do Teplic. A tam na náměstí mi zavolala máma,dívala se na televizi a řekla, že přepadli Ameriku. Zdálo se mi to divné, tak jsem si promítla mapu - ze dvou stran moře, sever Kanada na jihu Mexiko, kdo by asi tak mohl přepadnou USA a povídám, že asi dávají nějaký připitomělý film. A máma říkala, ne ne, běží CNN a překládá to a komentuje Velíšek. Tak jsem jí to uvěřila, protože mě nenapadlo, že by pan Velíšek hrál v nějakém americkém katastrofickém filmu. Ale teprve po příjezdu domů a zhlédnutí televize jsem si opravdu uvědomila, co se vlastně stalo. Mám ovšem podobně v paměti i 21. srpen 1968.

Dne 11. září 2001 jsem jel vyzvednout kamaráda Michala Jindru na letiště Ruzyně, zrovna se vracel letadlem z New Yorku. Jeho letadlo bylo v době útoků už dávno nad oceánem u Evropy, přesto bylo na letišti pěkné pozdvižení a přistání se zdrželo. Další pecka přišla, když po přiletu vybalil fotky z vršku Twin towers, kde se byl jako správný turista podívat den předtím. Dneska se tomu smějeme, ale tenkrát ty pocity byly dost mrazivé.

sedeli sme v praci, koukali konsternovane na televizi, breceli, kdyz sme videli ze do druhy veze vlitlo dalsi letadlo, utesovali kolegu, ktery mel ve dvojcatech par spoluzaku z vejsky a vsem bylo jasny ze od toho dne uz svet nebude stejnej jako byl do te doby

Tehdy by bylo deset a s mladší sestřičkou jsme byly v ozdravovně. Zrovna jsme měli ruční práce a šili nějaké brože z plsti, když v tom televizí proběhla zpráva. Byla jsem v šoku. Nechápala jsem to. Všichni dospělí si zakrývali ústa vrtěli hlavami, jedna vychovatelka dokonce plakala. To ve mě vyvolalo pocit, že se muselo stát něco strašného, že už nic nebude jako dřív.

Bylo mi jen 6, jeden z prvnich dnu ve skole a mama mi koupila nove barevne ceruzy ktere meli vsichni. Dosli sme domu a mama si pustila televizi ze koukne co tam a nedivala se ani 5 minut kdyz najednou bylo preruseno vysilani kvuli zpravam z New Yorku. Ackoli to bylo davno a na moc veci si z te doby nepamatuju na tohle nezapomenu asi nikdy.

Na hodine klavira ,odkial som utekal na poslednu tretinu hokeja Nitra-Košice. Po zapase len jeden sused prehodil ,že bombarduju USA. Prisiel som domov zapol CNN a uvidel to.

Pamatuji si to dost přesně. Jel jsem z baseballového tréninku domů Máma mě vyzvedávala a celou cestu Koněvkou nahoru, která stála ještě víc než obvykle, jsme poslouchali rádio a to, co se stalo. Už v autě jsem měl blbé tušení, že bude v televizi mimořádné vysílání. A mé předtuchy se i vyplnily. Bohužel to běželo nepřetržitě až do večerních hodin a já jsem tak přišel o jeden díl Simpsonových, který měl být vysílán od 18:10. Přece toho mohli na dvacet minut nechat a ten jeden díl pustit... :-)

Ten den jsem seděla na posteli, v ložnic rodičů a měla chodidla ponořené do horké vody v lavoru po "náročném" dni ve škole, když máma vedle mě seděla na křesle, sledovala zprávy, které jsem tenkrát moc nerozumněla a brečela. Tenkrát jsem to vnímala jako další nepodstatnou zprávu ve večerních zprávách..

Bylo mi devět let a hráli jsme si s bratrem a kamarádem s legem. Já si pak šel do kuchyně pro svačinku a viděl jsem mou mámu, jak kouká na televizi, kde pořád dokola ukazovali záběry hořících a následně i padajících věží. Běžel jsem nahoru za bratrem a kamarádem a křičel jsem, že spadla Socha svobody.

Študovala som na VŠ a prázdniny som trávila doma u rodičov. Spomínam si, že som pozerala nejakú hlúpu reláciu na niektorom z nemeckých kanálov a počas reklamy som prepla na CNN, kde informovali o náraze prvého lietadla. Náraz druhého lietadla som tak videla v priamom prenose, podobne ako pád oboch veží. Volala som zopár kamarátov, o ktorých som vedela, že sú mimo TV, väčšina z nich si myslela, že si z nich strielam. Sedela som pri TV (v tom čase sme ešte nemali internet) viacmenej celý deň, bolo to niečo neuveriteľné, nepredstaviteľné..

11.septembra som dospaval casovy posun z navratu z USA., kedze o 9.30 9.septembra som bol este v USA dokonca o tom case na vrchole dvojiciek kde som prave robil foto. Ked som si to pozeral v TV tak som myslel ze sa mi sniva!! az neskor som si uvedomil ake som mal stastie

Byly jsme právě s vnučkou na dovolené v Istrii. Neměly jsme tam přístup k televizi, ani k rádiu, takže jsme se tu hroznou věc dozvěděly až dopoledne u hotelového bazénu.Podrobnosti jsem se dozvěděla až po příjezdu domů. Bylo to neuvěřitelné!

Bylo hezky, byly jsme s mamkou a naším psem na cvičáku a volal nám to táta. Nechtěly jsme tomu věřit. Když jsme přišly domů a zapnuly si televizi pořád jsme si myslely si že to je "jen nahrané"... Až po nějaké době jsme uvěřily tomu, že je to opravdu realita. Nic víc si nepamatuju, bylo mi 13 let.

V té době jsem sloužil základní vojenskou službu. Byl jsem si odpoledne v jídelně pro čaj a mrknul jsem na zapnutou televizi, co dávají. Zrovna tam byly záběry z toho prvního nárazu letadlem. Zavolal jsem kluky a pak jsme tam jen stáli a zírali na to co se děje. Následovalo zrušení všech vycházek, opušťáku, atd. Byly speciální bojové pohotovosti. Nikdo nevěděl co bude, velitelé nás strašili válkou, i tím, že my říjňáci nejspíš nepůjdeme na konci září do civilu, že tam budeme možná do ledna dalšího roku, možná déle... Naštěstí se z toho nic nevyplnilo...

Zrovna jsem přišel do hospody, kterou vlastní babička, když to oznámili v televizi, bylo mi 9, ale stejně jsem tam zůstal až do večera a koukal na televizi.

Toho dne jsme jeli do servisu s nasim autem a kdyz jsme tam dorazili, vsichni koukali na TV, kde prave horela prvni vez WTC po narazu letadla. Nikdo si nas nevsimal a ja puvodne myslel, ze to maji vsichni na haku kvuli nejakemu blbemu katastrofickemu filmu. Hlava mi proste nebrala ten fakt, ze se neco takoveho mohlo stat. Divali jsme se tam na tu hruzu a videli, jak se i druhe letadlo trefilo, jak se nasledne zhroutila jedna vez a pak i druha. Skoro jsem i zapomnel, proc jsem do servisu prijel a co jsem vlastne chtel. Doma, kdyz jsem to videl znova a znova, rikal jsem si, ze svet se zmenil a bude uz jen hur.

Byli jsme s rodinou na dovolené v Chorvatsku. Neměli jsme dostatek informací a po večerech jsme poslouchali rádio Split, kde byla tuším hodina radiožurnálu pro české turisty.

Byla jsem v práci a nevěřila vlastním uším, když mi volala kamarádka z Anglie a pak vlastním očím, když jsem viděla zpravodajství....Nejdřív jsem si myslela, že se jedná o nějaký podvrh, řekněme nějakou guerillovou kampaň (dnešní mluvou).

Přišla jsem ze školy ( druhák na střední ) a v TV byly dole titulky, že se v Americe zřítily dvojčata...nejdřív sem si říkala, co je to za blbost a pak jsem pochopila, že je to tvrdá realita.......

Zrovna jsme se dívali na naši oblíbenou telenovelu Divoký anděl, když najednou začal dole na obrazovce běžet řádek - mimořádné zpravodajství, at neodcházíme od obrazovek... čekali jsme že se stalo cokoliv, ale když ukázali v televizi to co ukázali - nemohli jsme tomu uvěřit!!! Když mi byly 4 roky v americe jsme žili skoro půl roku, teď tam žije můj nemocný děda, teta a sestřenka s miminkem. První co nás napadlo po shlédnutí - ježiši marjá snad se jim nic nestalo.....zaplat pánbuh ne, jsou v pořádku.

Byli jsme někde nakupovat. Když jsme přišli domů, našli jsme mou babičku u televize, jak pláče.Říkala, že je konec světa..Tehdy mi bylo osm a strašně mě to vyděsilo.

V Turecku cestou do Pamukkale nam rikal nejaky mistni kluk, ze pry v americe vyhodili do povetri teroristi nejvetsi obchodni dum na svete. Rekli jsme si, ze to bude blbost a pokracovali dal v ceste do Iranu. Postupne nas dohnaly emailove zpravy z cech, ve kterych nas vsichni od cesty zrazovali. Korunu vsemu nasadil turecky celnik na hranicich s Iranem, ktery nam rikal, proc pry tam jedem, ze americani budou bombardovat Teheran. Nic z toho se nestalo, ale stejne nas situace donutila zmenit puvodni plan cestovat po zemi Iran-Pakistan-Indie, protoze hranice Iran-Pakistan byla docasne uzavrena a museli jsme nakonec letet z Teheranu do Bombaye.

Byl krásný, skoro podzimní den. Byla jsem na chalupě, rýpala se na zahrádce, vyhřívala na sluníčku. Nikdy ( za těch cca 30 let co tam jezdíme) jsem si nepustila přes den televizi. Ten den jsem vyšla do patra, sedla do křesla a pustila si TV přijímač. Proč, to jsem si nikdy nedovedla vysvětlit. Koukám, co to dávají za apokalypsový film. Všude po obrazovce černá mračna kouře. Když slyším komentář, stále tomu nemohu věřit. Volám na manžela a děti, že dávají divný přenos v televizi.... Pak už jsme se od obrazovky nemohli odtrhnout , a jenom jsme tiše zírali...

V letech 2000 - 2003 jsem žil v USA (podstatnou část jako nelegál :-)) a v době útoku jsem už pracoval jako řidič kamionu na "long distance" tzn. pendloval jsem mezi východním a západním pobřežím. Zpráva o útoku mne zastihla na truck-stopu v malém městečku Flagstaff (stát Arizona). Volala mi přítelkyně, že do WTC narazilo letadlo a že to asi prý nebyla nehoda. Nepředstavitelné! Pamatuji si, že zbytek dne jsme skoro všichni řidiči strávili v driver-lunch a koukali na záběry z NY. Většina z amerických truckerů, které jsme vždy tak trochu tajně obdivovali jako drsné hochy, v tu chvíli brečela zcela nepokrytě a otevřeně. Pamatuji si také, že ve dnech následujících se USA vzedmulo v obrovské vlně národní hrdosti a soudržnosti a i cedule na dálnicích, které normálně upozorňovaly na "men at work" byly plné hesel o jednotě a síle národa. Nám to pár měsíců poté také přineslo problémy kvůli bezprecedentně zvýšené aktivitě imigračních úřadů.

Jako čerstvě přijatý vysokoškolák jsem měl tou dobou ještě prázdniny, byl jsem sám doma s naším kocourem, kterého jsme si pořídili tak tři týdny předtím, a sledoval jsem v televizi zápas Poháru UEFA mezi Žižkovem a Innsbruckem, když najednou kolem třetí hodiny odpoledne běží dole přes obrazovku šokující zvěst... Když pak v nejbližších zprávách viděl první záběry, byly moje myšlenky typu "panebože, co kdyby něco takového začalo tady, vzal bych kocoura a hurá do sklepa?" až pak mě napadlo, co bych asi dělal, kdyby pak náš barák po takovém nárazu spadl a ten sklep pohřbil, jak by nás asi vyhrabávali...

Pracoval jsem zrovna na západním pobřeží spojených států, v californii... život se ten den zastavil, všichni obléhali televize a rádia, jezdila auta s americkou vlajkou..

Seděla jsem v jedné Dejvické kavárně a zavolal mi to kamarád, úplně v šoku, schodou okolností v té kavárně seděla Lucie Borhyová a evidentně nic netušila a vesele se tam bavila a já jsem si říkala, že o tom bude v příštích dnech mluvit jako o události číslo jedna, ale v tu chvíli o tom ještě neměla ani ponětí.

Prala jsem a měla puštěný Radiožurnál ( televizi ani mobil jsem tehdy neměla ). Nejdřív jsem myslela, že jde o nějakou mystifikaci, ale když jsem nesla v lavóru prádlo, že ho pověsím na balkóně, zrovna říkali, že se zřítilo druhé dvojče ... nedošla jsem a zůstala u rádia. Bylo to neuvěřitelné. Oblékla jsem malou dcerku a pádila s ní k tehdejšímu příteli podívat se na TV. Byl překvapený - je muzikant, cvičil si na kytaru a o ničem nevěděl. Pak už jsme jen zírali na obrazovku a vybavuji si, že jsem měla docela strach z toho, co bude následovat.

Byl jsem v práci, stál jsem zrovna za barem, v rádiu běžely zprávy, ale šly jedním uchem tam a druhým ven. Od hracího automatu se otočil týpek, se škodolibým úsměvem naznačil rukou ve vzduchu padající letadlo a vydal ze sebe něco jako BUM, nechápal jsem ho, pochopil jsem za půl hodiny, když zprávy opakovali....... ten výraz v jeho obličeji do smrti nezapomenu.....

Měla jsem pár týdnů po dvaačtyřicítce a po pěti letech od rozvodu začínala nový a krásný, velmi zamilovaný vztah. S mým přítelem jsem měla rande v Ragby baru v Třebízského ulici v Praze 2. Ani nevím, jestli tam ještě dnes je. Usedli jsme v jeho podzemí a tam byla puštěná velkoplošná televize. Nejdříve jsme jí vůbec nevěnovali pozornost, protože nám probíhala hlavou myšlenka, že je to nějaký film na DVD. Pak jsme pochopili. Nemohli jsme vůbec odejít. Přikovalo nás to k židli a moc se nám chtělo brečet. Mluvilo se v souvislosti s tím o třetí světové válce. Celý den jsme tam seděli a sledovali tu strašně smutnou hrůzu. I po těch deseti letech mi je mrazivo, při té vzpomínce.

Tehdy mi bylo 11 let. Měli jsme s bratrem zákaz dívat se na televizi, protože jsme neměli uklizený pokojíček. Když ovšem rodiče zapnuli televizi, hned nás volali, ať se jdeme dívat co strašného se stalo. Pamatuji si, že jsem měla hrozný strach a druhý den jsme ve škole drželi minutu ticha.

Bylo mi 11 let a když jsem přišla ze školy, tak jsem našla mamku a babičku před televizí s velmi vážným obličejem a slzami v očích. A babička mi s vážnou tváří řekla, " A bude zase válka."

Přišla jsem odpoledne z práce domů a pustila si televizi, na dvojce dávali přímý přenos z NAPADENÍ WTC. Pamatuji, že jsem přepla protože jsem si myslela, že je to opět nějaká americká blbost a že ti američani už neví co by vymysleli. Až při přepnutí na jiné TV jsem zjistila, že je to pravda. Zůstala jsem v šoku a pak nespustila oči z obrazovky.

Chodil jsem na vysokou, byl doma, po obídku, mrknul jsem se na zpravodajství a jedna z prvních vět: jeden z mrakodrapů dvojčat hoří, patrně do něj narazilo letadlo. Spekulovalo se o strašlivé havárii, nicméně to pokračovalo. Když jsem V PŘÍMÉM PŘENOSU viděl, jak do druhého dvojčete narazilo další letadlo a po půl hodince se postupně obě budovy složily jako hromádka karet, byl to šok a již bylo takřka jasné, že se jedná o šílený teroristický útok. Na to se nedá zapomenout.

bol som na vojne, a den predtym ma prevelili za "dobre spravanie" . pozerali sme to skoro cela rota viacmenej v priamom prenose v TV, coskoro na to bola vyhlasena pohotovost, zdvojene straze a podobne, kedze kasarne boli zamerane na protilietadlovu obranu. zvysok vojny-nastastie iba 3 tyzdne-sme stravili na roznych hliadkach a spanim, vychadzky boli zakazane, a to este vrchnost premyslala ze nas domov nepusti.

Za dva měsíce mi mělo být 9. Šla jsem ze školy k babičce na oběd, jako každej všední den, jen mě tenkrát nevítala už ve dveřích, ale když jsem přišla, seděla v obýváku na gauči, koukala na televizi a - asi mě slyšela přijít - řikala, "Honem se pojď podívat, to je strašný, to je strašný ten svět." Vim, že jsem v tý době pochytila a nějak zhruba chápla slova Dvojčata, teroristi, Afghánistán a Usáma bin Ládin.

Ten den si pomatuji přesně. V ten den jsme se zrovna stěhovali, neměli jsme ani rádio, ani televizi. Známý nám poslali smsku a po té jsme hned zapojili rádio i televizi, abychom věděli, co se přesně stalo. Nevěřili jsme. Do ted vidím přesně situaci, jak se telka zapojila a my u ní stáli jako opaření a nevěřícně jsme se koukali. Takový pocit a neskutečný nával smutku jsme zažili opět s pádem letadla s českými hokejisty. :(

Já jsem byl na INVEXu a kamarád mě vzal domů a ukazoval mi jak může sledovat zahraniční televizi přes jeho nový TV tuner na počítači. Přeblikával a když byly záběry z New Yourku, tak jsme si mysleli, že je to nějaký film. Až když jsem je viděl znovu večer ve zprávách, tak mi došlo, že koukat se na ně o pár minut dřív, tak to bude v momentě nárazu 2. letadla...

Přišla jsem z brigády, pustila "jen tak" televizi, aby v bytě nebylo ticho, a šla do koupelny, odkud jsem slyšela ty zprávy. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to není vtip. Hned jsem psala sms kamarádovi, ketrý v tu dobu pracoval v centru New Yorku. Ozval se mi až za dlouhatánské tři dny, s tím, že ve WTC předtím byl, ale odešel včas a nic se mu naštěstí nestalo. Musím přiznat, že jsem pak nějakou dobu měla zvláštní pocit, když jsem procházela kolem výškových budov i v tak malém (a teroristicky asi nezajímavém) městě jako je Brno.

Bylo mi 14 a došel jsem nic netuše domů ze školy, kde se mamka dívala na televizi... Nejdřív jsem nechápal co se to vůbec děje...

Normální den v práci. Někdy po poledni přišel kolega z IT a ptal se, jestli o tom víme. Nic jsme nevěděli. Prý nějaký hrozný masakr v NY, možná válka, spousta mrtvých, hoří mrakodrapy, nejsou podrobnosti. Snaha najít něco na webu byla marná, síť zkolabovala pod náporem lidí jako já. Volal jsem domů manželce, ať si pustí CNN. Za chvíli mi volala zpět základní info a skoro nemohla mluvit. Z práce rychle domů a do večera mix domácích a zahraničních informačních zdrojů. Dodnes si pamatuji první větu večerních zpráv na Nově, tuším tom byl Karel Voříšek. "Svět už nikdy nebude takový, jaký byl do dneška"...

Vystoupil jsem v Holešovicích z dálkovýho autobusu a po dvou a půl hodinách vypnul walkmana. Za nádražní halou mě začala osomrovávat ožralá dvojice, holka s klukem: "Pane, dal byste nám dvacet korun? Víte, my si musíme koupit pivo a jít koukat na televizi." "Nemám peníze," odpověděl jsem. "Ale to je strašně důležitý! Bude válka!" Křičeli, když už jsem jim mizel v dáli. Za hodinku mi v baru Depot partička kamarádů, samozvaných a nikým nevolených politologů vysvětlila, co se vlastně stalo.

Jel jsem s kolegou v autě, v rádiu to akorát hlásili. Vzpomínám, jak reportér zrovna říkal: "…a teď právě vidím, jak narazilo letadlo do druhé věže..." Nevěřili jsme tomu, mysleli jsme, že je to nějaká reality show, až v kanceláři, kam jsme potom přijeli byl velký zmatek a kolegové a puštěná televize nás ujistili, že je to bohužel realita.

Přijel jsem ten den ze školy a máma mi říká: "Pojď se podívat, něco se děje, asi začala válka." Seděl jsem u televize s velmi smíšenými pocity. Prvě jsem si říkal, dobře ti tak Ameriko! Konečně spadneš na hubu. Ale potom mi bylo hrozně líto lidí, kteří tam umírali, skákali z oken atd. Nakonec jsem dostal strach z toho co bude následovat. Bál jsem se, že hledání viníka po americku povede k obrovské válce, která zasáhne i nás. Dnes jsem zastáncem toho, že si ty baráky shodili Američané sami. Aby měli záminku k tomu co se dnes schovává za takzvanou válkou proti terorismu (čti honba za ropou, prospěchem, mocí a dohledem nad územím), která více či méně zasahuje nás všechny.

Dobrý den, byla jsem zrovna doma, odpočívala po státnicích. Pustila jsem si televizi a zrovna vysílali záběry z New Yorku, najednou narazilo první letadlo do Severní věže WTC....zavolala jsem tatíka, který je obdivovatelem Ameriky...mysleli jsme, že je to nějaký filmový záběr na nový film...zůstali jsme jako opaření, když jsme zjistili, že je to skutečná realita. Dne 11. září každý rok od této události symbolicky na památku obětí zapaluji večer svíčku do okna.....Myslím, že se od té doby svět změnil, nikdo neví dne ani hodinu. Nejbezpečnějši je snad procházka lesem....

Bylo mi 12 a naši odjeli na celý den na chatu. Já přišla domů a koukala jsem celý den na televizi a jedla pizzu na gauči. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, jestli se nemám jít třeba někam schovat, pořád jsem na to koukala dokola. Mobily jsme tenkrát neměli. Byl to naprosto hrozný den. Naši přijeli asi v deset večer, vysmátí a s košíkem plným hub, byl s nimi ještě strejda, co k nám šel na víno. Já jim otevřela úplně bledá a říkala, že se stalo něco hroznýho a že se bude válka. Jim ztuhnul úsměv.

Chystala jsem se na kurz anglictiny, asi jen tak z nudy jsem pred odchodem zapla televizi. Pak jsme u ni jak prikovani sedeli cela rodina, bylo to nepochopitelne. 15. zari 2011 odletam poprve do New Yorku, uz se nemuzu dockat :).

pamatuju si na to, jako by to bylo včera. Tehdy mi bylo 14. Odpoledne jsme sbírali švestky na slivovici a jen jsme zaslechli nějáké zprávy v rádiu - nikdo nevěděl o co jde. Po návratu domů jsem zapl televizi a nestačil jsem se divit.

Byl jsem s přítelkyní zrovna na dovolené na chatě a sledovali jsem v televizi pořad RISKUJ, když se začaly objevovat zprávy o tom, co se děje. První, co mě napadlo, bylo, že to je začátek něčeho OPRAVDU velkého... Druhá myšlenka byla: Možná už jsou nějaký mezikontinentální rakety s jadernýma hlavicema na cestě, tak to bychom ten čas, kdy se ještě nerozkládáme, měli nějak smysluplně využít... A tak jsme si to rozdali... 8-)

Byla jsem v posledním ročníku gymplu, ze školy mě vezla máma mého přítele, a on jel taky, takže to musel být pátek (?) jeli jsme k nim na statek na kafe. Před vraty stál děda, že se něco děje, hnal nás dovnitř k televizi. Viděli jsme pak live to druhé letadlo. Pamatuju si, že jsem brečela mému dnešnímu manželovi na rameni - byla jsem si jistá, že začíná třetí světová.

Byl jsem ve druháku na gymnáziu. Zprávu jsme se dozvěděli již během výuky a po škole jsme s kamarádkou téměř běželi na stopa ze školy, protože nebyl čas čekat na autobus.. Byli jsme šokovaní, nevěřili jsme. První zprávy byly zmatené, mysleli jsme, že umřelo mnohem více lidí. Druhé letadlo jsme již sledoval živě na CNN s dědou v obýváku. Nepopsatelné pocity - nemohl jsem uvěřit, že to nejsou opakované záběry, že je to naživo a realita.

Byl jsem s americkymi prateli na Karlstejne a v hospode na televizi to probihalo na kanalu CNN takrka v primem prenosu. Dodnes se divam na jakekoliv spekulace o tom co kdy a jak bylo s velkym odstupem. Alfou omegou bylo dostat vice jak 4000 letadel na zem. Skoncila pohoda a zacala buzerace. Ta zchiza je dodnes ale asi je to nutne

Tenkrát jsem dělal něco na PC a měl jsem puštěnou Evropu2. Mareš tam říkal, že do WTC narazily letadla a NY hoří. Nejdřív jsem si myslel - to je ale blbej vtip, zas nějakem Mrázek ústředna, nebo Zpátky do minulosti. Ale on pořád - pusťte si televizi, pusťte si CNN, tak to už jsem se trošku zarazil. Pustil jsem a viděl. Bylo to strašný, měl jsem přímo v NY kamaráda. Ne ve WTC jen v NY. Ta televize mi stačila, nechtěl bych to vidět na vlastní oči - on to viděl ... Po 10ti letech se ale nemůžu zbavit dojmu, že to bylo všechno trošku jinak ... ale to se asi nikdy nedozvíme. I když - Hitler si taky nechal zapálit Reichstag, aby byla záminka k válce. Kdoví, jak to bylo doopravdy ....

Byla jsem na pravidelné kontrole a dozvěděla jsem se, že musím na operaci. Cestou domů jsem se strachovala o sebe a poslouchala rádio.Ty první odhady mrtvých a raněných byly hrozné - vlasně jsem si uvědomila,že se takové krůzy stávají a pokud po operaci budu mít dobrý výsledek hystologie,že jsem na tom dobře.Znova jsem si uvědomila hodnotu života, ať je to katastrofa v Americe, nebo nemoc tady. Pro mě dopadlo vše dobře, jsem zdravá - jen ve mně je více pokory a úcty k životu. Oli

Mal som 12 rokov. Hral som s kamošom na sídlisku futbal a išli sme pre ďalšieho kamoša. Jeho mama sa nás hneď vo dverách, či vieme jak sú v NY tie dva veľké mrakodrapy, dvojičky. My že hej. A ona povedala "No tak už nie sú." Potom sme šli ku nám, dívali sme sa na správy a nechápali sme. V tú noc som skoro nespal.

Přišel jsem odpoledne z práce domů a pustil si televizi. U nás nic nedávali, tak jsem si přepnul na CNN. V té době ani američané nevědeli, co se děje a jen hlásili, že se stala nehoda a letadlo nabouralo do WTC. Deset minut jsem nechápavě koukal na telku a volal taťkovi. Pak vlétlo do druhé věže další letadlo.....Až po několika desítkách mi došlo co se vlastně stalo....ten den jsem seděl u CNN do večera úplně bez hnutí........pamatuji si to jako by to bylo včera..

Pamatuji si jen, jak jsme celá rodina seděli doma u televize a od chvíle, kdy jsme to zaznamenali ve zprávách, jsme se od ni nehnuli. Máma ten den slavila narozeniny, takže jsme byli pohromadě. Od té doby říká, že je slavit nechce.

Byl jsem tenkrát na dovolené v Řeckém Tolu. Venku bylo horko a tak jsem relaxoval na klimatizovaném pokoji a přepínal tv. U večeře se to s ostatními čechy skoro neprobíralo, asi nikomu z nás ještě nedošlo co se stalo a nechtěli jsme si kazit posledních posledních pár dní volna. Při odjezdu jsem byl svědkem důkladných kontrol u trajektů v přístavu. Trochu jsem se bál jestli nevypadám jako terorista a bál se zatčení :) Postupem času po shlédnutí dalších záběrů mi došlo, že to byla jednoznačně "false flag" operace amerických tajných služeb a zároveň obrovský pojišťovací podvod. Stejnou špinavost udělalo Německo v roce 1939 (přepadení vysílačky v Gliwicích) a USA už v roce 1962 plánovalo (mimo jiné) sestřelit vlastní letadlo, svést to na Kubu a vytvořit tak záminku pro invazi (operace Northwoods). Od té doby USA nemám v oblibě.

Jako včera si pamatuji situaci, kdy jsem za teplého úterního večera seděl s babičkou u televize, skládal Lego a hystericky se vztekal, že neběží oblíbený seriál Simpsonovi, ale nějaké mimořádné zpravodajství o pitomé Americe. Dnes jsem již o něco starší, za sebou mám volby, v kapse průkaz vysokoškolského studenta a trochu trnu nad tím, jak mi vlastně nedocházelo, co se stalo. Dnes mi pro změnu nedochází, jak jsem na mohl reagovat vztekem na něco takového. Co jsem ale dělal si budu pamatovat už navždy.

Měli jsme zapnutý Radiožurnál, mluvili o zavařování a do toho přišla blesková zpráva, že do WTC narazilo letadlo. Mysleli jsme, že je to nehoda, a ještě jsme žertovali, že by měli začít mluvit o IPCHO a nejbližších krytech. Pak přišla druhá blesková zpráva a už jsme si legraci nedělali.

Přijel jsem ze školy, v chodbě stála máma a byla bledá a jenom něco drmolila: "že je to jak z nějakýho hodně špatnýho filmu." Pak jsem viděl nalétající letadla, mizející v mrakodrapech a vůbec jsem nechápal. To bylo 11. 9. 2011. Jsou opravdu události, kdy si budete do konce života pamatovat, kde jste byli, když jste se to poprvé dozvěděli ... ://

Zrovna jsem šel okolo výlohy a elektronikou kde běželi zprávy a Koukal jsem do výlohy jak trubka co se děje :-( celkem me to zasáhlo bo jsem se v červnu od tamtud zrovna vrátil

Byli jsme s přítelkyní na dovolené v Řecku a zahlídli zpravodajství na CNN v baru, vůbec jsem nepochopil o co šlo.. Až v průběhu dne jsme se vše dozvěděli ze zpráv od přátel a delegátky.

Byl jsem asi ve 4. třídě základní školy a zrovna 11. jsem se vracel domů z nemocnice po slepém střevu. Přijeli mě navštívit příbuzní, byl jsem s bratránkem v pokoji, když přiběhla sestřenice, že začal konec světa. Stejně jako ostatní jsem nechápali vůbec nic ...

Byla jsem na "rodičáku", na mobilu 6 nepřijatých hovorů od dcery. Pak jsem s ní mluvila, ale vůbec jsem tomu nevěřila, myslela jsem si že se buď dívá na nějakej film nebo je to novinářská kachna. Když jsem pak sledovala CNN, brečela jsem

Byla jsem tenkrát taky ve studiu, jako dnes. Stříhala jsem nějakou reportáž. Najednou vešla produkční, v náručí hromadu kazet archivních záběrů čehosi a povídá : stal se průser, ale vopravdovej průser….“ Vzpomínám na moment útoku na první věž. Když trefili druhou věž už jsem sledovala přímý přenosu. Můj kamarád někde tam pracoval. Začala jsem ho shánět. Pak shánět kamarády kamaráda, volali jsme, psali. Pak se Ondřej ozval. Ondřej je Čech, bankéř, nejúspěšnější a nejpracovitější chlap široko daleko. Netvrdím, že do telefonu plakal, tvrdím jen, že plakat chtěl.

Prisla jsem domu ze skoly, uz to ukazovali ve zpravach, ale nejdřív jsem myslela, že to je jen nejakej stupidní akční film. Až pak mi řekli rodiče co se stalo, nemohla jsem uvěřit.

11.9. jsem byla v Sydney - byla noc. Vzbudil nás telefon z NY, volal bratranec, že do kanceláře už nedošel... Celou cestu zpět do Londýna bylo v letadle hrobové ticho. Přes uličku seděl Ind. Byla mu poskytována " vysoko nadstandartní péče". Letušky se na něj chodily koukat každých 20 minut.... což velice znervozňovalo okolní cestující....

Ten den se mi z pameti nevymaze asi nikdy...kolega tehdy pribehl do nasi kancelare s hysterickym krikem: "Zacala treti svetova valka!! "...nechapali jsme...vlastne tehdy nikdo nic nechapal...

Byl jsem v podzemní části Pražského Hradu na výstavě 10 století architektury. Ticho, klid, čas se zastavil. Když jsem si kupoval u východu knížku, zaslechl jsem telefonát někoho z ostrahy. A pak někdo pustil nahlas rádio.

Seděla jsem s jedním Američanem v pražské kavárně Slavie a čekali jsme na třetího člověka, který přišel se zpožděním a omlouval ho právě tím, že v práci sledovali, co se děje. Samozřejmě jsme ne něj nevěřícně zírali a Američan ještě po několika drincích tvrdil, že to není možné.

Bylo mi dvacet a seděla jsem doma s rodičema. Volal nám to o sedm let starší bratr, který v té době pracoval v New Yorku pro agenturu AP; tehdy si tam ještě mysleli, že to byla nehoda. Jak chodily další a další zprávy, začínali jsme se víc a víc bát, protože AP sídlila v Rockefeller Centre, což měl být údajně taky cíl atentátníků. Během dne jsme se tam snažili volat, ale linky byly přetížené. Pamatuju si, že jsem se strašně bála, strašná bezmoc. Ačkoliv se naší rodině potom staly daleko horší věci, tohle byl jeden z prvních fakt reálnejch a fyzickejch strachů, který jsem v životě zažila .

Byli jsme odpoledne ve školní počítačové učebně (bylo to někdy ze začátku střední školy) a ta zpráva se objevila někde na internetu. Pustili jsme televizi, která tam byla mimo jiné i pro výuku, a dál koukali na ní. Pro mě to tehdy asi byla první větší událost tohoto typu. Ne že by mě konflikty z předešlých let minuly, ale nevnímal jsem je tolik. Dostalo se to k nám po zásahu první budovy, takže jsme pak (asi) živě viděli druhé letadlo a nakonec i pád budov. Bylo to příliš událostí naráz, takže jsem hned nevěděl, co si o tom vlastně myslet.

U veterináře v čekárně.. bylo puštěné rádio - nezapomenu jak při mimořádné zprávě se po sobě lidé začali koukat, nikdo nechtěl věřit, že je to pravda..

Byl jsem v práci. Obsluhoval jsem frontu zákazníků a pár z nich stálo u televize visící v rohu bez zapnutého zvuku. Říkal jsem si, proč je tak zaujal nějaký akční film, když mi přišla SMS od známého, že nějaké letadlo narazilo v USA do mrakodrapu. Došlo mi, že to nebude akční film a zapl jsem na televizi zvuk. Celá fronta v obchodě se najednou dívala na zprávy.

Přišel jsem domů ze školy a táta přiběhl do předsíně a říká "Stalo se něco strašnýho." a ukázal na televizi...

volala mi máma do práce asi v 16:54, že se něco v Americe děje, zrovna jsem jedl rohlík...pak jsem si pustil rádio a dozvěděl se víc...kupodivu si vzpomínám na spoustu podrobností z toho dne, i když nevím co jsem měl včera k obědu.

Byla jsem tehdy doma, když mi přišla sms od kamaráda, že "začne třetí světová" a ať si zapnu televizi. Po prvotním "co je to za blbost" jsem televizi opravdu pustila a nevěřícně koukala. Pro tehdy 15-letou holku s naivní představou o světě to byl pěkný šok. Nevěděla jsem, co to znamená a co se stane.

Ja som bol prave na vojne v Brezne SK, teda skor na vychadzke a pili sme pivo. Ked som to videl v TV, prave mi doslo, ze pohodova vojna sa skoncila. Dali sme dost vela piv a este par boroviciek. Potom sme sa hrali na vojnu.

Bylo mi 20 a zrovna jsem seděla u táty v kanclu na internetu (doma jsme ho neměli a studovna-knihovna byla zavřená)... a expřítel mi poslal odkaz na nějaké stránky, kde byla fotka hořících věží, pár minut stará. Ukázala jsem to tátovi a ten řekl, že to je fotomontáž. Ale pak jsme situaci začali sledovat a už to taková legrace nebyla... Vlastně jsme to sledovali online... Pár týdnů před tím jsem četla Reflex se článkem od Doležala o Bin Ladinovi (spíš o lidech,které podporuje) . A to bylo první, co mě napadlo, když jsme si říkali, kdo za tím může být..

Úplně přesně. Taktéž prvák na gymplu. Odpoledne jsem koukal na fotbalový zápas evropského poháru mezi žižkovskou Viktorkou a Tirolem Innsbruck (dodnes vím, že to bylo 0:0 a velmi nudný fotbal) a už během tohoto fotbalu běžela tehdy na ČT2 banner s informacemi o útocích. Nicméně v tu chvíli jsem ještě nebyl schopen docenit vážnost situace.

sedel som s kamartom v krcme pri pive (este ako studenti). ked niekto zahlasil, ze lietadlo narazilo do dvojiciek, mysleli sme si, ze si robi vtip. az ked som to overoval u kamarata pracujuceho v radiu, ktore telefon zdvihol po dlhej dobe niekto iny, hned som vedel, ze sa nieco deje. dosli sme rychlo domov a zapli televizor a tie neuveritelne zabery sli stale dokola.

Já na ten den mám velmi bizarní vzpomínku. Dnes se tomu směji a nikde se tím moc nechlubím. Ale sledoval jsem v té době pořad na ČT, který se jmenoval Letadlo. Přišel jsem domů a pustil tv s tím, že se tedy budu dívat na Letadlo. To jsem však ještě netušil, že ty letadla budou dvě a o zábavu rozhodně nepůjde...

Pamatuji si jak jsem přiběhla domů z práce, někdy kolem třetí hodiny, dělala si pozdní oběd a automaticky pustila TV. Pak jsem si sedla ke stolu a koukla na obrazovku. Letělo tam letadlo na Manhatanem. Ještě jsem si pomyslela co to je za hloupost aby dopravní letadla létala tak nízko nad městem. A pak přišla ta strašná chvíle - letadlo narazilo do dvojčat. Nevěřícně jsem zírala co se to stalo. Chvíli jsem si ještě myslela, že je to nějaký hloupý film. Pak jsem si pustila nahlas zvuk a pochopila jsem, že je to realita. Dodnes mám při těch záběrech strašně stísněný pocit. Asi se to nikdy nezmění.

11.9. v tu dobu jsem roznášela brigádně poštu.. Přišla mi sms od kamarádky že do Dvojčat narazila letadla. Myslela jsem si že je humor.. Když jsem přišla domů pochopila jsem..

V době, kdy 11. září 2001 proběhl útok na WTC, jsem byl dost zaměstnán a ve volném čase jsem sáhl raději po knize, než po televizním ovladači. Musím se přiznat, že jsem tři dny nezaregistroval, že k něčemu takovému došlo. Po zjištění, jakou událost jsem promeškal, začal jsem lačně hltat veškeré nové informace a postupem času si vytříbil zájem. Avšak od té doby jsem začal sledovat pravidelně pravidelné informační kanály.

Byl jsem ten den v odpoledních hodinách zadržován na oddělení PČR v Litoměřicích kvůli výpovědi o jednom známém co vařil pervitin. Nikdy na to nezapomenu neb to bylo prvně co na mne policajt mířil pistolí a to proto, že jsem si během čekání na své předvedení k výslechu čistit nehty na rukou kapesním nožíkem. Sebrali mě totiž na poli, když jsme vybírali brambory tak jsem chtěl mít alespoň čisté ruce, když ne svědomí. Asi ze mě měli strach. Prý je to zbraň.

Jel jsem stopem do Plzne a v radiu rikali cosi neurrciteho (twitter nebyl:) za pul hodiny uz jsem sedel v hospode (tv jsme na studentskem byte nemeli) a koukal na horici mrakodrapy.

Ten den jsem byl v Praze v divadle Millenium na Holešovické tržnici. Byl jsem tam zaměstnán jako správce divadla a byl to běžný pracovní den. Sledoval jsem tu šokující záležitost s ostatním personálen divadla na internetu.

Dorazila jsem z přednášky, a i když jsem se v té době na CNN absolutně nedívala, ten den mě něco nějakým nepochopitelným nutkáním přimělo udělat to. První budova už hořela, zkázu druhé jsem viděla v přímém přenosu a jen jsem koukala s otevřenou pusou... a když jsem viděla padat lidi z oken, neudržela jsem slzy.

V Břevnovském klášteře na semináři o reklamním právu, byli tam lidé z televizí a utkvěly mi postupně tuhnoucí tváře, jak začaly chodit smsky...

Ten den a v tu chvíli jsem byla ve třídě na základní škole a najednou mi zavolala mamka na mobil, že v usa nabourala letadla do nějakých mrakodrapů. Nejdřív jsem si myslela, že to byla nějaká nehoda, nebo omyl. Když jsem pak přišla ze školy domů, zapla jsem televizi, kde od té chvíle běžely reportáže a informace.

Z webu, kde jsem si přečetl, že letadlo nabouralo do WTC. Myslel jsem si, že nějaké malé, sportovní. A hned jsem si šel koupit satelitní přijímač, abych se mohl dívat na CNN.

Byl jsem v práci v Citibank a koukal jsem na dealingu na CNN...

Stěhovala jsem se do Španělska a byla jsem uprostřed balení věcí v pražském bytě, když jsem si všimla mimořádných zpráv v TV a viděla záběr, jak letadlo naráží do jednoho z Dvojčat.

Babičce tehdy přivezli brambory, takže jsme jí byli pomoct je očistit a odnosit do sklepa. K práci nám hrálo rádio. V mimořádných zprávách říkali první kusé informace o nějakých spadlých letadlech v USA. V tu chvíli ještě vůbec nevěděli, jak velká teroristická akce to byla.

Jela jsem ze školy, předmaturitní ročník, z úterního žurnalistického semináře, který jsme měli odpoledne, po škole. Vystoupila jsem na Národní třídě, asi jsem něco kupovala, a když jsem čekala na tramvaj domů, přišla mi smska od spolužáka, který na seminář chodil se mnou, ale bydlel blíž od školy. Napsal: "Letadla narazila do WTC v New Yorku..." Moc jsem nevěděla, co je WTC, myslím, že jsem odpověděla: "Co to je?" Odepsal: "Pusť si televizi." Tak jsem ji pustila.

Chystala jsem si trénink pro své plavecké družstvo a jen tak náhodou zapla televizi. To zatím hořela jen první vež. Pak jsem to volala svému muži do IBM, kde - ač americká společnost - zatím vůbec nic nevěděli. Na to, jak stojím v klubovně a s nepochopením se dívám na tu spoušť, nezapomenu.

Jela jsem autem z práce někdy brzy odpoledne, poslouchala Radiožurnál a nechtělo se mi věřit tomu, co slyším. Doma jsem hned žhavila TV, kde se rozjelo non-stop zpravodajství na ČT1 a postupně se zjišťovalo, co se skutečně stalo. Ano, pro západní svět to byla tragédie, ale stejně si myslím, že nesrovnatelně horší než 4 tisíce na jednom místě mrtvých a na následky útoku zemřelých Američanů a turistů je například skutečnost, že na světě hlady umírá co 5 sekund dítě a celkově desítky tisíc lidí ročně. Za ně nikdo žádné minuty ticha nedrží ani jednou ročně...

Byl jsem venku a když jsem přišel domů, rodiče se dívali na televizi kde zrovna dávali záběry hořících dvojčat. Ze začátku jsem neměl tušení co se děje...

V úterý 11.9.2001 jsem řídil relativně klidné zasedání Rady hl. m. Prahy a v obědové pauze někdo z radničního aparátu přišel se zprávou, že jsou letadlem nabouraná dvojčata, respektive jedna věž... nevěřili jsme tomu, já vyběhl do kanceláře o patro výš a pustil TV v pracovně.. právě ukazovali druhý náraz... nevěřícně jsme pak sledovali, co se děje, na všech dostupných kanálech... rada po přerušení dokončila, co měla na programu a já šel v 18,00 s předsedou Senátu Přemkem Sobotkou zahajovat WorldPress foto do Karolina... mluvili jsme všichni o tisících mrtvých, nikdo neměl přesné informace, a kolem visely fotky s utrpením z celého světa... Klišé: svět se změnil, svět už nikdy nebude jako před 11. září se opakoval pořád dokola...

Měl jsem volno a nic důležitého na práci, prostě dokonalý relax. Projížděl jsem TV kanály (měl jsem v té době natáčecí satelit se stovkami programů) a byla to tuším Sky News, kde právě padala k zemi první věž WTC. Jako dnes se pamatuji, jak jsem prskal jako špaček, že si ani na zpravodajském kanálu nedají pokoj s přiblblými béčkovými krváky. Bohužel to nebyl film, ale jak jsem poslouchal roztřeseného komentátora, šlo o tvrdou realitu. Poprvé v životě jsem zažil pocit husí kůže...

V době, kdy probíhaly útoky na WTC jsem zrovna se svým otcem nakupoval v malém obchodě s televizory, majitel ihned přepnul všech asi 20 vystavených televizorů na živé vysílání nějakých zpráv a všichni 3 jsme zůstali zděšení a šokovaní tím co právě vidíme - druhé letadlo akorát narazilo do WTC.

V době útoků z 11. září 2001 sem byl na cestě ze školy. Když sem dorazil domů, tak mi o tom rodiče řekli. V tu chvíli ještě nebyly žádné pořádné informace, tak bylo publikováno, že za to mohou nějací odpůrci mrakodrapů. Chvilku sem poslouchal rádio a pak běhel sledovat v TV neskutečné záběry jak z nejnovějšího akčního filmu. Bohužel žádný trik, ale krutý útok, jaký do té doby svět nezažil a snad už nezažije.

Přišel jsem zrovna s mamkou od zubaře, když zapnula televizi a začala křičet, ať se jdu na něco podívat. Když jsem viděl, jak ten mrakodrap hoří, tak mi to bylo jasný - útok mimozemšťanů (bylo mi jedenáct) :D Paradoxně jsem se hrozně uklidnil, když jsem se dozvěděl, že to udělali lidé...

Před deseti lety jsem žil v Paříži. Vrátili jsme se společně s kamarádem ze skateovaní a nic netušící jsme zapli televizi. Projeli jsme pár kanálů a najednou jsme koukali na živý přenos, jak je první věž WTC v plamenech... Šokující událost.

Koukám na zprávy ve 4, ale musím vypnout zvuk kvůli návštěvě..o hodinu později přichází manžel a ptá se: "Je něco nového?" "Ani ne. Jo vlastně přece jen - hoří nějaký mrakodrap v Americe..." A pak zprávy v 6 a šok.

zrovna sem vcházel do hospody a parta lidí stála u televize a debatovali o tom jestli to je jen nějaká medialní kachna nebo akční film co má zrovna přijít do kin.no a po chvíli nám to bylo jasný že se jedná o krutou realitu.

Bydlel jsem ve Vídni a zrovna jsem se chystal do práce. V TV běžel nějaký katastrofický dokument a chvíli mi trvalo, než mi došlo že to je přímý přenos.

Bylo mi 12 let, slavila jsem svátek na mořském koníkovi v Řecku a čekala na odlet do Prahy. Moje máma a jejil přítel byli v NY na pracovní schůzce. Když nám vychovatelka oznámila, že v NY spadlo letadlo a proto budeme muset spát na letišti zalila mne vlna nejhorší hysterie, že mi umřela rodina v letadle (měli se totiž ten den vracet do ČR) a ještě k tomu na můj svátek. Histerie trvala 2 dny než jsem se vrátila domů a zjistila, že jsou všichni ok. Tragédie jako taková se mne dotkla až po 3 dnech kdy jsem přišla do školy a tam se téma notně probíralo.

Před 10ti lety, kdy byl spáchán teroristický útok, mi bylo přesně 11 let a 18 dní. Pamatuju si to, jak kdyby to se to stalo včera. Šel jsem na místní fotbalové hřiště, které bylo ještě ve výstavbě. Ti lidé, fotbalisti, kteří na něm pracovali, si o tom začali povídat. Vůbec jsem nevěděl "o co go". Rozebírali, proč a jak, jaký to mělo důvod. Tyto podrobnosti si už tolik nepamatuji. Však jednu větu mám v hlavě pořád. Pokaždé mě zamrazí, když si vzpomenu na to, jak někdo přišel a řekl: "Tak už spadlo i druhý."

V září 2001 mi bylo 13 let, o svět jsem se zajímal jen naoko, a tak jsem se o celém incidentu dozvěděl až druhého dne ráno. Stál jsem na schodech před novojičínskou Tyršovou základkou a jako každý den čekal, až rodiče přivezou spolužačku Hanku. Místo pozdravu a tradičního klábosení se mi dostalo jen: "To je strašné, že?!" "Co? Nemiluješ mě?" Pak se na nás nabalili další spolužáci, daleko uvědomělejší než já, a ze zmatení, které mi to ráno přineslo, jsem se dodnes nevyhrabal.

V době útoku jsem se chystal na volejbal. V obýváku běžela televize. Již jsem byl ve dveřích, když mě zavolali zpět, abych se šel rychle podívat na něco v televizi. Myslel jsem, že se bude opět jednat o nějaké vtipné video se zvířaty apod. A když jsem uvidě hořící prvni mrakodrap, tak jsem byl zděšen. Ale ne tolik, jako když jsem zjistil, že se nejedná o bězný požár, ale o teroristický útok. A pak jsme již jen se zatajeným dechem sledovali, jak další letadlo narazilo do druhé věže. Byl to můj nejmrazivější zážitek, který jsem zatím zažil a doufám, že jej již nic nepřekoná.

Odpoledne 11.září jsem byl ve službě na vojně jako u strážní jednotky. Nezapomenu na to.Všichni kluci byli najednou vzhůru a posilovali složky.. Asi každý kdo měl nohy a ruce byl najednou ve službě..

Byl jsem zrovna na prvním rande. Potřebovala si odskočit, tak jsme zaběhli do blízkého nákupního centra a u prodejny televizí tam pak strávili zbytek odpoledne. Nic z toho nikdy nebylo :)

Jóó to si pamatuju moc dobře, to sem vám přišel domů že školy ve 14ti letech a doma zaplá TV a v ní tato událost, vskutku VELMI mě to šokovalo. Nikdy mi ovsem ale nedalo spat to, jak se to mohlo stát... nybrz ackoli tak mlady kluk, prec si uvedomoval, ze to asi neni jen tak, takto napadnout cizí zemi. Inu ted uz ale nejakych 5 let vím jak to vlastne bylo ( ano věřím konspiracni teorii, která říká, že je to vlastizrada ze strany vlády USA a záminka ku vpádu na Střední východ atd. ) .... "Lidi muzete vzdy dovest k uctívání vůdců - je to jednoduché - Vse co musíte udělat, je říct jim, ze byli napadeni a odsoudit pacifisty za nedostatek vlastenectví a vystavení zeme nebezpečí" - Herman Göring

Ten den odpoledne jsme měli rodinnou oslavu. S bratrem jsme pak v pokoji poslouchali rádio, kde hlásili, že v NY narazilo letadlo do budovy WTC a ta se zřítila. Pád druhé budovy jsme pak bohužel viděli v přímém přenosu CNN.

Přišel sem domů a rodiče seděli u televize a sledovali záběry padajících dvojčat. Pokrčil sem ramenama, řekl si že jde jen o další katastrofický film a odešel do pokoje. Co se stalo jsem si uvědomil až ve chvíli kdy toho byli plné večerní zprávy.

Tenkrát jsem pracoval v iDNES, takže jsem se ke zprávě dostal velmi brzy. Zpočátku, než jsme pochopili, že jde fakt o terorostický útok, jsme si mysleli, že šlo jen o chybu pilota. A tak jsme se v prvních minutách bavili právě o tom, co vše američtí letci dokázali. Třeba jak bombardovali Prahu, protože si mysleli, že je to Berlín.

11.září jsem byl v USA kousek od americké základny Fort Knox v Kentucky. Právě jsem se chystal navštívit muzeum generála Pattona.........

Odpoledne 11. Září jsem seděl v obývacím pokoji a hrál si se stavebnicí Lego. [můj věk byl na číslu 6] Zpráva přišla nejdříve z rádia a následně přišly drastické záběry v televizi.

Byl jsem studentem osmiletého gymnázia ve Vsetíně, měl jsem svůj první mobil a nikdo z rodiny a přátel mi to tehdy po telefonu nechtěl věřit. A odpoledne jsem samozřejmě poslouchal blok vysílání se Zdeňkem Velíškem na ČT, k CNN jsem tehdy neměl přístup.

Právě jsem vycházel z banky, kde jsem si vyměnil všechny peníze v zahraničních měnách na US dolary, kurz byl tehdy 38Kč/1USD :) V tom mi volá přítelkyně jestli jsem to viděl, že nějaké letadlo narazilo do mrakodrapu v New Yorku. Co se ve skutečnosti stalo jsem netušil a ani to kam se dostaneme po 10ti letech.

Já jsem se vztekal u televize, protože místo Simpsonů běželo mimořádné zpravodajství. Bylo mi 14 let. Až po chvíli jsem zjistil, co se stalo.

V době útoků jsem byla jještě žák záklkadní školy, bylo mi sotva 11 let. Ten den jsme byly doma já, máma a babička, u které jsme tou dobou bydleli. Někdy odpoledne pak zavolal bratranec a babičce do telefonu řekl "Zapněte si televizi, zrovna začala třetí světová." A tak jsme se dívali. Doteď si pamatuju toho moderátora ČT, který se omlouval za vzhled provizorního studia a za vzhled svůj, protože se ještě nestihl převléknout do vhodnějšího (a asi i uctivějšího) oblečení.

Dobrý den, je zajímavé, že znám mnoho lidí, kteří přesně vědí, co onoho dne dělali.. Já jsem byl ten den na návštěvě u svého bratrance v Kroměříži a pamatuji si, že nás ráno teta vzbudila, ať si zapneme televizi s tím, že začala třetí světová válka... Chvíli jsme nevěřícně koukali na záběry z N.Y. , než nám došlo se nejedná o další hollywoodský akční film, ale o realitu... Ten den jsme odjížděli do Šumperka za babičkou... Bylo mi tenkrát 24 let. O tom, jak se celá událost stala se nebudu rozepisovat, snad mohu říci jen to, že oficiálním verzím nevěřím a jsem spíše příznivec tzv. konspiračních teorií ohledně 11. září. Každopádně to odnesla spousta nevinných lidí, ať už se to vše událo díky teroristům či v režii USA.....

Bylo mi osm let. Díval jsem se na televizi a poprvé v životě jsem tak zažil "přerušení vysílacího programu" kvůli mimořádným událostí.

modlila jsem se v 9. třídě na tělocviku, aby pršelo slovy Aláhu dej nám vláhu (nechtěla jsem běhat 1500m) a pak jsem šla domů, koukala na mimořádné zprávy a spěchala do hudebky, abych každýmu oznámila, že začala třetí světová válka .. Pamatuju si, jak jsem pak nosila americkou vlajku na tričku. :D

Prišiel som zo školy a tešil sa že si pozriem obľúbený program o európskych futbalových ligách na STV, a bol som nahnevaný že všade dávaju nejakých amerických hasičov a pod. Situaciu som si uvedomil až keď som sa ukludnil a začítal do noviniek čo bežali dole na obrazovke.

Dorazila jsem z redakce, kde jsem pracovala, domů a zapnula televizi. ČT24 ještě nebyla, zpráva jela zatím jen na info proužku dole na obrazovce. Musela jsem si ji přečíst dvakrát, než jsem pochopila, že nejde o chybu. Rychle jsem přepnula na polskou veřejnoprávní stanici (bydlím ve městě u hranice s Polskem), tam bývali v těchto věcech vždy rychlejší. Nemýlila jsem se, už vysílali v mimořádném režimu se záběry na první zasažené dvojče. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Vrhla jsem se k internetu, ale stránky CNN i BBC byly zahlcené. Běžela jsem o pár domů dál k prarodičům, tehdy ještě žil můj dědeček, nemocný rakovinou. Musela jsem s někým být. Postupně přicházely další šokující informace - zásah druhého dvojčete, pád letadla na Pentagon, pád dalšího mimo obydlenou oblast... Tehdy jsme si nedokázali představit, co to bude znamenat, zda to třeba není začátek války. Ten pocit, že jsme spolu a jistota, že se tím, co sledujeme v televizi, něco navždy mění, ve mně zůstanou navždy.

Odešel jsem ze školy brzo ráno, dřív než skončila běžná výuka. Doma jsem si zapnul televizi a tam běžela zpráva, že vypukl požár v budově v New Yorku a postupně se zprávy měnily a přibývaly záběry například nárazu letadla do budovy.

Právě jsem tehdy přišel domů a koukal na televizi v domnění že dávají Kinobox nebo prostě nějakou upoutávku na nějaký nový akční či katastrofický film. Po zjištění že je to realita, mě napadlo nevím proč, že byly jejich letecké počítačové systémy napadeny nějakým virem, jelikož jim začali padat letadla... Terorismus mě vůbec nenapadnul, že by něco takového bylo vůbec možné při vší "bezpečnosti"...

Dozvěděla jsem se to z televize, jak jinak. A už nevím, co jsem dělala, asi jako normálně, byla jsem v práci. Kolegyně mi to můžou dosvědčit. Proč to vůbec chcete vědět? Já s tím fakt nemám nic společného.

Přišel jsem ze školy a pustil televizi, abych věděl, co je nového. A co bylo nového mě dost vyděsilo. Když později přišla maminka, řekl jsem jí, že bude válka..

Seděl jsem na terase na chalupě a přez ICQ komunikoval se spolužákem z fakulty žijícím v USA,najednou mi poslal zprávu ať si pustim televizi,že v NY se stala strašná tragedie...Pak jsem se mnoho hodin neotrhl od televize....

Přesně si to pamatuji. Plavili jsme se na jachtě po Chorvatských přístavech. Napřed přišla sms od kamaráda o začátku třetí světové války. Přišlo nám to jako vtip. Pak přišlo ještě pár podobných sms a následně Chorvati vypli mobilní signál. Po několika hodinách jsme se v noci dostali do přístavu a v hospodě všichni sledovali TV a začlo být jasnější, co se děje.

Seděli jsme s kolegyní u kafe, když se přihnal další kolega, že to slyšel akorát v autě z rádia. Pustlili jsme internet, ale všechny servery byly přetížený. Tak jsem jel domů a koukal na CNN až do rána.

přišla jsem domů ze školy a vařila jsem našim jídlo,když na Nově běžely titulky,že za pár minut poběží mimořádné vysílání zpráv.bylo asi půl 4 odpoledne.

Dozvěděla jsem se o tom na dovolené v Chorvatsku z sms zprávy mé kamarádky, s kterou jsme společně půl roku před tím přijely z New Yorku, kde jsme pracovaly. Měla jsem po dovolené a pořád jsem brečela, ztratila jsem tam kamarádku a spoustu vzpomínek. Nejvíc mě dorazily reakce Čechů, kteří si tam kupovali u stánku noviny a pronášely věty, jako dobře jim tak, nikdy nezažili válku, atd., což jsem tenkrát nepochopila, jak můžou být lidi tak strašně hloupí a nenávistní.

11.9. 2001 bylo úterý a jako každé úterý odpoledne jsem se chtěl na ČT1 koukat na Simpsonovi. Nejdřív jsem byl naštvaný, že dávaj nějaký film, ale pak jsem pochopil a až do noci jsem seděl u televize a sledoval události v NY.

Byl jsem zrovna se svou budoucí manželkou ve Francii. Zrovna jsme se vrátili z výletu na Mont Ventoux, vařili jsme si kávu a koutkem oka sledovali v televizi zpávy ve francouštině. Velmi vzrušeně tam mluvili o nárazu jednoho letadla do první z věží. Náraz druhého letadla jsme viděli v přímém přenosu. Bylo to hrozné! Rychle jsem se připojil na internet, ale české zpravodajské servery nic nezaznamenaly. Všichni byli hrozně zmatení a nechápali, co se děje. Tepprve k večeru začala vycházet najevo hrozná skutečnost. Na tuto dovolenou nikdy nezapomenu.

11.září slavíme s manželem výročí svatby a právě jsme si chtěli připít bublinkami , když na nás děti volali, že máme zapnout televiz.Pak jsme se skleničkami v ruce jen stáli a nevěřícně zírali.Od té doby se nám nemůže stát, že bychom naše výročí propásli.

V tu dobu jsem byl zrovno u holiče. Myslím si kdyby o tom nebyla taková mediální masáž tak si na to teď ani nepamatuji.

Byl jsem předposlední den v nemocnici. Jenom nas pokoj mel televizi. Pacienti z ostatnich pokoju tomu nechteli verit....

Trávili jsme dovolenou v LiptovskémJáně, vrátili jsme se s z Važeckých lúk s bohatým úlovkem nádherných hřibů. První moment po zapnutí televize jsem myslela, že jde o nějaký katastrofický film. Až jsem s dcerou porovnala čas, byl to šok, strach ,co bude, slzy.... naprosto děsivé a nepochopitelné v našem životě. Danuše Motalová

V té době i v tento den jsem pracoval jako číšník v Bavorsku a opravdu jsem si myslel že začala válka, přisuzoval jsem to Rusům a netušil jsem že za tím stojí Afgán. Konspiračních teorií je spousta a nikdy se přesně nedozvíme kdo to udělal , pravda je někde mezi tím. viz JFK. Ano je to (byla) tragedie ale poté zemřelo na následky Afgánské krize víc nevinných lidí. Věřím dnes už mrtvé premiérce B.Bhutové které prohlásila že Ládin je mrtvý a ne tomu přepadení v Pakistánu které nedávno svět přijal jako verzi č.1. Něco je prohnilé ale válka je nějvětší obchod na této nemocné planetě.Bohužel.

Já jsem z Ostravy a ten den jsem přišel z práce asi ve 14.30 a přítelkyně chystala oběd.Já jsem si sednul a koukám že sleduje nějaký fantastický film. Jenom že po chvíli mi to začalo vrtat v hlavě a dával jsem si pomalu dohromady to co jsem viděl a slyšel a proto jsem se zeptal přítelkyně co to vysílají ale ona mi jen řekla že neví. bylo mi divné že na 2.programu je něco takového že je tam CNN a překlad od p.Hábové a v tu chvíli mi došlo že to co vidím není výmysl filmařů ale prímý přenos . Byl jsem z toho úplně vyšinutý ani jsem nejedl a po zbytek dne ůplně vyřízený. Byl to šok a dodnes si pamatuji všechno co jem viděl tak jako by to bylo před půl hodinou.

Seděl jsem u televize a sledoval zprávy.Byl jsem v šoku a bylo mi jasné že svět od tohoto dne bude jiný.Pamatuji si, že mi bylo už tehdy divné a dodnes je, jak se mohli zhroutit obě budovy rychlostí takřka volného pádu směrem největšího odporu, navíc tak, že nezbyde nic než prach. Dále si pamatuji na WTC 7 budovu, která se jako 3. budova v historii zřítila tímto způsobem, přestože do ni nenarazilo žádné letadlo...

Pustil jsem televizi a vzápětí ji chtěl vypnout, protože dávali zase nějakej pitomej americkej katastrofickej film. Ale nevypnul jsem to, protože se mi zdálo, že je to fakt realistisky udělaný.

Odpoledne 11. září 2001 jsem dorazil na poradu vedení komorního pěveckého sboru, ve kterém zpívám dodnes. Místo plánované debaty o dalším repertoáru jsme vbšichni zcela v šoku sledovali v televizi úděsné záběry ze Spojených států.

V moment, kdy probíhal před deseti lety útok na Ameriku, jsem právě přiváděl na svět miminko.

Toho 11. září 2001 jsem přišla odpoledne z nějakého soudu dost unavená a zeptala se kolegů, jestli se na compu dívají na něujakou novou počítačovou hru. To právě začalo v přímém přenosu hořet druhé dvojče.

V moment, kdy teroristé zaútočili před deseti v Americe, jsem byl zrovna před odjezdem z chalupy do Prahy. Hrála televize, ale obraz jsme tam měli mizerný a já si dlouho myslel, že dávají nějakou sci-fi...

11. září 2001 jsem zkoušel v Praze na koncert v Kroměříži. Pád druhého dvojčete jsem viděl v přímém přenosu. Bylo to, jako kdyby mi ničili můj domov, vždyť jsem v New Yorku strávil dva roky života. Koncert se konal dva dny poté. Před přídavkem jsem požádal publikum, aby jen povstalo a netleskalo, a tím vzýdalo hold všem mrtvým. Byl to jeden z mých nejsilnějších životních zážitků.

Při atentátech jsem byl na Vysočině, v rodných Okříškách, za pracovním stolem. Kreslil jsem zrovna další díl Raoula a díval se při tom v tešlevizi na kouzelnou školku. Pak naskočil dole na obrazovce titulek o tom, co se stalo v Americe. Práce a vše ostatní už šlo ten den stranou.

Přednášel jsem tehdy před deseti lety namažerům v Lysé nad Labem. Po přednášce jsem vyšel na chodnu a tam běžel v televizi beze zvuku záznam toho, co se v Americe stalo. Okomentoval jsem to nejdříve jako blbý akční film. Až když jsem zjistil, o co jde, což bylo za pár minut, okamžitě jsem volal dětem a jel zpátky do Prahy.

Byl jsem 11. září 2001 v době útoků teroristů v Americe odpoledne v práci, dělal jsem tehdy zástupce šéfredaktora deníku MF Dnes. Nejdříve se nám všem na monitorech počítačů rozvítila jednovětná zpráva z agentur, že letadlo narazilo do mrakodrapu Světového obchodního centra v New Yorku. Znělo to tak nepravděpodobně, že jsme si zapli televizi a pak konsternovaně koukali na různé televizní stanice. Když narazilo letadlo do druhé věže, okamžitě jsme začali připravovat speciální vydání novin na další den. Já jsem byl pověřený výrobou zvláštního vydání MF Dnes, které vyšlo v ten samý den už čtyři hodiny po útocích a distribuovalo se zdarma v ulicích Prahy. Takřka všichni lidi, kterým se toto zvláštní vydání dostalo do ruky už o atentátech věděli. Bohužel...

Někdo mi kvůli něčemu zavolal a jako první mi to řekl. Znělo to tak bláznivě, že jsem tomu nevěřil. Stoprocentně jsem uvěřil, až když jsem viděl první ne sci-fi americký film bez Dvojčat.

Dozvěděl jsem se to v redakci Reflexu, kolega Andrej Halada zapnul v naší kanceláři televizi. To ještě byla verze "malé letadlo narazilo do mrakodrapu". Byl jsem zrovna na odchodu na tenis (vlastně "do pojišťovny"). Cestou v autě jsem s rostoucím zděšením poslouchal další zprávy. Měli jsme domluvenou čtyřhru s kamarády Milanem Simou, Vráťou Randou a Tomášem Končickým. Váhali jsme, jestli vůbec půjdeme hrát. Ale pak jsme si všimli, že na vedlejším kurtu trénuje Václav Klaus, tehdy předseda sněmovny. A tak jsme si řekli, že když jeden z nejvyšších ústavních činitelů pinká tenis, tak se určitě neděje nic zásadního. Když jsme v šest po zápase přišli do tenisové restaurace a připojili se k lidem sledujícím televizi, docela jsme se divili.

Zrovna jsem jel autem do redakce MF DNES a roztržitě poslouchal Radiožurnál. Když jsem míjel obchodní dům Kotva, poprvé zmínili něco o malém letadle a hořící věži v New Yorku. Od té doby si pamatuju, že zpráva, která převrátí život naruby, může přijít zničehonic mezi předpovědí počasí a sportem.

Já seděl v práci. Vedle v redakci byla puštěná televize, před kterou se slézali velmi divní lidé, o kterých jsem netušil, že se mnou ve firmě vůbec pracují. Sledoval jsem internet a zároveň televizi a zásadně mě překvapilo, že na internetových fórech (facebook v té době ještě nebyl) se první vtipy na to téma objevily už za pár minut poté, co spadl první mrakodrap.

Každé úterý jsem pracoval na Malé straně v pensionu svého budoucího tchána. Události jsem sledoval s vyděšenými americkými turisty. Vůbec nevěděli, co mají dělat. Vůbec jsem se jim nedivil.