To by tak hrálo, že nám zakážou doping. Evoluce přece za posledních 10 let s lidským organismem moc nepohnula. Takže se o posunutí lidských hranic musíme postarat sami. Dopingový skandál převážně ruských sportovců motá diskuzi v bludném kruhu. Donald Trump je pravdě blíž.
Francouzský institut pro biomedicínu a epidemiologii ve sportu už před 8 lety hlásil, že lidský genofond nemůže sportovní rekordy posouvat donekonečna; nejpozději v roce 2027 prý u sportovních přenosů poloviny disciplín budeme moct smáznout kolonku „rekord“, protože žádné nové rekordy už prostě nebudou. „Právě dosahujeme limitu,“ řekl vloni BBC prof. Greg Whyte. „Když se podíváte na výsledky v maratonu (...), už nyní to přesahuje hranice možného (…).“ Whyte dokonce tvrdí, že současný běžecký rekord Pauly Radcliffové už nebude překonán nikdy.
Pokud. S tím. Tedy. Něco. Neuděláme.
Zatímco Rusko hledá způsob, jak dostat na blížící se olympiádu v Riu své sportovce a sportovkyně, kterým podle všeho cákají drogy z očí a z uší a z nosu z kožních pórů, jako když zmáčknete houbu na tabuli, nadějný hlas do budoucnosti zaznívá z Ameriky, konkrétně z jednoho z akčních proslovů prezidentského kandidáta Donalda Trumpa (zaznamenaného před pár dny v nevadském Renu).
„(Americký) fotbal vyměkl, tak jako vyměkla naše země!“ brnká v proslovu Trump na notu kovbojského machismu. „Díval jsem se včera na zápas, na to, co bývalo velkou rvačkou, násilnými střety hlava na hlavu...“ hřímá prorok s blonďatou patkou, načež popíše stav sportu dnešních dní: „Teď do sebe narazí, jejda! Ťukly do sebe hlavičky... celá hra je na nic!“ Stejně jako chce Donald Trump udělat z Ameriky nedobytnou pevnost hřímajících motorů a palných zbraní z filmu Šílený Max 2: Bojovník silnic, tak chce z jejích „vyměklých“ sportovních disciplín vytvořit arénu, jako je ta ve filmu Šílený Max 3: Dóm hromu.
Co se týká Trumpovy politiky a jeho lidství, to je na delší debatu...
... ale co se týká sportu... dobře, Donalde! „Každý, kdo věří tomu, že exponenciální růst může v konečném světě pokračovat donekonečna, je buď blázen, nebo ekonom,“ řekl svého času Kenneth E. Boulding – a jisté procento profesionálního sportu dopingovou kauzou prokázalo, že v exponenciální růst věří... (a nejde jen o sportovce z Ruska; v závěsu za nimi jsou reprezentanti Turecka, Francie, Indie, Belgie i Itálie)... a nejsou to ekonomové. Tak co jim kazit radost? Jiří X. Doležal před časem navrhoval doping legalizovat: „Nebude narušen princip fair play,“ píše. „Všichni budou moct před závodem dopovat stejně.“
Jenže co když otázka už nestojí: „Zakázat, či nezakázat doping?“ Neměli bychom se ve světle blížící se dopinglympiády ptát spíš: „Je doping dostatečný?“ V debatě o rozšiřování hranic lidského těla už je pozdě obracet se k Lanceovi Armstrongovi (když jeho kariéra dojela na doping); je načase se ohlédnout za paralympijským běžeckým rekordmanem na protézách Oscarem Pistoriem (když jeho kariéra dosahovala vrcholu). Už tenkrát se psalo o tom, zda bychom neměli rozšířit možnost dosahování nových rekordů skutečně donekonečna: biotechnologiemi. Je to snad doping, když má běžec místo nohou protézy z uhlíkových vláken impregnovaných pryskyřicí? Řeklo se, že ne.
(Pistoriův příběh o biotechnologickém člověku přerušila střelba z jeho pistole. Naraci o běžci bez nohou nahradila story o muži s pistolí. Nyní je čas se k původnímu vyprávění vrátit.)
Je to doping, když baseballový hráč použije rudé kontaktní čočky, s nimiž možná vidí letící míček o chlup lépe než holou bulvou? Je to doping, když má golfový hráč šedozelené čočky, s nimiž jako Justin Leonard rozliší „jednotlivá stébla trávy“? Nikdo nezpochybňuje rozšíření lidského těla o boxerské rukavice v ringu, o hokejky na kluzišti a o takové ty dlouhé dřevěné prodlužovačky spodních končetin na sešupu ze skokanského můstku. Rozdíl mezi použitím kopaček s SG, HG nebo AG podrážkou a nějakým tím redbullem do žíly je koneckonců otázka míry. V českých kinech se bude brzo hrát film s Willem Smithem Diagnóza: Šampión (Concussion), který vypráví o kauze chronické traumatické encefalopatie u profesionálních úderníků do hlavy: boxerů a hráčů amerického fotbalu. Pokud chceme ve sportu posouvat hranice dál, je načase přestat pouze dopovat – a sáhnout po skalpelu.
Profesionální sport se bude muset rozdělit na dvě skupiny. Ta první zůstane u starého dobrého sportování: zesilování, otužování a zušlechťování lidského těla s minimálním rizikem jeho devastace. Bude to skupina skvělých lidských sportovců s radostí ze hry, pečující o řecký ideál harmonie těla a duše. Nepůjde jí o prachy. Bude se jmenovat „Ten Mirek Dušín krásně běží“.
Druhá skupina zatlačí na pilu. Aby měl radost Donald Trump, implantuje do hlav svých amerických fotbalistů mezi čelní kost a mozek pryžovitou hmotu na způsob toho, co má za zobákem datel, aby se konečně mohli zase střetávat čelo na čelo v kombinované rychlosti 60 km/h. Aby měli radost představitelé ruského sportu, osadí své vzpěrače bionickýma rukama, s nimiž uzvednou kamion. Na běžecké dráhy postaví genetické mutanty s nohama gepardů (muži) a gazel (ženy). Doping je jen začátek. Chce se snad platící publikum dívat na úplně normální chlápky, kteří si do pohody čutají merunou? Ne. Publikum se chce bavit. A „zdravá sportovní soutěživost“ 21. století vyžaduje exponenciální růst.
