Život s ekologickým aktivistou je jistě těžký úděl. Průměrný ekologický aktivista totiž tráví drtivou většinu svého volného času tím, že vyrábí transparenty (z recyklovaných materiálů – tudíž používá všechno, co mu doma přijde pod ruku), protestuje na ekologických demonstracích (často pro přesun z místa na místo volí chůzi – tudíž je na cestách velmi dlouho), či vytváří a roznáší letáčky s důležitým bio-posláním (samozřejmě na vlastní náklady – tudíž zatěžuje rodinný rozpočet).

 

Ekologický aktivista svého partnera jen málokdy rozesměje. Ekologický aktivista má totiž velmi často depresi. Ekologický aktivista je smutný vždy, když ho od milovaného stromu, nebo od nebezpečné jaderné elektrárny, odváže a odnese policista, ekologický aktivista prožívá dlouhé chvíle utrpení vždy, když si uvědomí, že jeho četné aktivity jsou vlastně marné a zbytečné, ekologický aktivista podstupuje opakovaně velká ponížení, jako například to, když mu obyvatelé Šumavy vysypou na hlavu kýbl odpudivých brouků kůrovců.

 

To, že Vás ekologický aktivista – když už tedy bude doma – bude nutit třídit odpad, používat hrubý toaletní papír, nosit oblečení z pytloviny či mýt se ve studené vodě, je pak už to nejmenší. A to Vy zřejmě víte, protože žádnou z těchto „bio-prkotin“ tady s námi neřešíte. Vám vadí především to, že se za svou přítelkyni už i stydíte a nevíte, zda má smysl s ní takto dále být. A to už je závažný stav.

 

Víte, partneři mohou mít rozličné zájmy, mohou si dokonce kvůli svým rozdílným zájmům ze sebe vzájemně dělat legraci, a přesto jim to spolu může klapat dlouhá léta. Když se však člověk za svého partnera začne stydět, znamená to často, že si ho přestává vážit, že ho přestává mít rád.

 

Jste spolu tři roky, zkuste se tedy zamyslet, zda byste si svou eko-přítelkyni chtěl vzít za ženu. Pokud dojdete k závěru, že ne, nemá asi smysl ve vztahu s ní pokračovat.

ALEX DOLEŽALOVÁ HROUZKOVÁ

 

 

 

Takhle tu svou přítelkyni líčíte trochu jako nějakou ženskou postavu z knih Michala Viewegha. To neznamená, že takové ženy nejsou. Záleží ale na tom, jako u každé víry, kdy už se to přehání. V Anglii kdysi ženy tábořily u nějaké vojenské základny v Greenham Common a tvrdly tam od roku 1981 asi deset let a bojovaly za mír. Manželé a děti byli zatím doma, určitě celí nadšení. Když jsem ještě učil, chodila mi na přednášky jedna dost hezká studentka s avantgardním účesem, která měla vždycky přes rameno přehozený malý amplion a říkala, že člověk má dělat dobré věci, třeba bojovat proti kapitalismu. Protože na mě mluvila bez toho amplionu, dalo se to ještě vydržet.

 

Chodit dál s přítelkyní má smysl, pokud se máte rádi a něco vás spojuje. Hodnotit slečnu podle jejího vztahu ke kůrovci nemá smysl, máte se na ní dívat z hlediska toho, jaký má vztah k vám a vy k ní. (Kolega JXD tuhle chodil po redakci přestrojený za kůrovce a tak nějak nám to ani nepřišlo. Jde o zvyk.) Radikalismus ostatně lidi většinou přejde, hlavně až přijde rodina. Málokdo – pokud rodinu úplně nefláká a neleze do korun stromů s miminem – má na to pak čas. Ostatně nezakládáte stranu, ale vytváříte nějaký vztah, kvůli tomu není nutné se shodnout na tom, jestli má být americký radar a nezávislá Palestina. Pokud se neshodnete, jestli dát děti očkovat a posílat je do školy, nebo vzdělávat doma, bude to větší problém.

 

Pokud se shodnete na normálních věcech a lišíte se jen v názoru na vesmír, není ještě tak zle. Jde jen o to, jestli světonázorové debaty nejsou jen přestrojené vztahové problémy. To my na dálku moc nepoznáme.

JAN JANDOUREK