Kanadský kamarád žijící v Praze se mě zeptal: Co to vy Češi máte s těma klíčema? Proč jich pořád máte plnou ruku a v restauracích je dáváte na stůl?
Nevím. Kanaďan má každopádně pravdu: kromě nadité kožené podpažní toaletky plné fantastických pánských nezbytností jako třeba pornočasopis, či hára ala Fulnek, které po Wimbledonu zná celý svět, poznáte spolehlivě Čecha coby divného týpka z Východu i podle toho, že se po ulici sune s rukou plnou masivních klíčů včetně těch od auta, s níž navíc pro umocnění efektu ještě třese, takže klíče hezky chrastí. Celou rituální parádu pak zpravidla zakončí položením klíčů (a samozřejmě nejméně dvou mobilů), na nichž ještě mívá menší plyšový přívěšek, na stůl v restauraci.
Těžko říct, kde má tenhle národní folklór původ. Jsme snad doživotní bojovníci za svobodu, takže někde hluboko v mysli stále stojíme na Václaváku, křičíme „Končíme“ a chrastíme u toho klíči? Nebo jsme tak bohatí, že vlastníme tolik propriet s dveřmi s masivními zámky? Protože například lidé žijící v chýších, džungli či pralesech klíče určitě nepotřebují. Pak by v tom zřejmě bylo i něco samčího – sexuálního: samec zpravidla nepřitažlivého zjevu láká samici na svůj mocný statut. Anebo jsme prostě jen klíčoví devianti?
Možná bychom mohli problém ošetřit přiměřenou legislativou. Každý muž spatřený na ulici či v restauraci s klubkem nebezpečně vyhlížejících klíčů by musel státu odevzdat všechny propriety, jež k nim patří. Včetně starého BMW s pěti velkými výfuky a zatmavenými skly.
