Nechci vypadat zahořkle, ale v průběhu svého života jsem nic nedostal - tím myslím třeba byt po babičce, příspěvek na cokoliv od rodičů (oni totiž nic nerestituovali), anebo zakázku od dobře situovaného kamaráda. Je mi právě čtyřicet, mám rodinu , dvě děti a od dvaceti buduji vlastní firmu. Nikdy jsem nebyl zaměstnán jinak než ve své vlastní firmě. Má firma navrhuje, vyrábí a staví krby, kamna a pece a živím se tedy manuálně. Svého času jsem zaměstnával více pracovníků, nyní stabilně pouze dva řemeslníky a sebe a všichni pracujeme fyzicky.
V předposledním čísle Reflexu se pan poslanec vyjádřil, že dnes jsou snad už všechna nebezpečná řemesla a činnosti zakázány, když máme tu unii. To je přesně ten druh pohledu na svět skrze prosklenou stěnu klimatizované kanceláře anebo restaurace, pohled lidí, kteří si myslí, že většina věcí padá s nebe a nic není třeba opravovat, udržovat a starat se o to, protože se to později pořídí nové, nebo co. Je to druh neúcty k lidskému umu a dovednostem. Řemesla a dělnické profese jsou v podstatě pod úroveň a ti zašpinění lidé v dodávkách nás tak trochu disgustují, protože jsou zřejmě hloupí a špatně se učili, či co, takže skončili takto uboze, že se živí lopotně a rukama. Mám chvílemi dojem, že dnes už není nikdo, kdo by chtěl rukama pracovat a živit se tím; každý mladý člověk, kterého potkám, to zkouší nejdříve „nějak jinak“.
A snad každý, kdo naneštěstí potřebuje odborníka, srdceryvně smlouvá o ceně prací i materiálu a každá cena mu přijde předražená, aniž by si vzpomněl, že on ze své kanceláře prodává často zcela bezcenný artikl s mnohasetprocentní marží.
