Fotbalisté Slavie, i přesto, že jsou od prosince bez peněz, hladoví a vychrtlí a jejich dresy drží pohromadě již jen silou vůle, podali skvělý výkon a porvali se o výsledek.
Milý Ludovíte
(někdy Ti fakt nemůžu přijít na jméno),
tentokrát jsem šel na fotbal s tím, že jestli se bude nastavovat, tak o několik let. Jako voják, jenž ví, že dnešní bitva může být poslední, oblékal jsem si před zrcadlem svůj vítězný oblek, který jsem na sobě měl při legendárním zápase s Ajaxem (2:1 a postup do Ligy mistrů). Což znamená bílé tričko potažené karmínovou manšestrovou košilí.
Když jsme se opíjeli slávou po historickém postupu a když si každý z nás uměl v sešívaném dresu představit jakoukoli drahou hvězdu (protože prachy přece nejsou problém), nikdo netušil, že Liga mistrů bude naše brána do pekla. Naši bafuňáři řvali v euforii jako Bohuš ve filmu Kurvahošigutntag a kupovali drahá auta, zámky a fotbalisty, lhostejno v jakém pořadí.
Kontrolní otázka: Víte, za jak dlouho takový bezuzdný chlapec dokáže utratit miliardu korun? Za dva roky. Včera jsem pořád koukal na VIP tribunu a přemýšlel, jestli za začouzeným sklem sedí některý z těch zločinců. Ale určitě, tyhle Lišáci, Sisáci a Šibeničák drzostí přímo bobtnají.
Ale ještě předtím jsem si vzal rozechvěle svůj vítězný kostým a vydal se do Edenu na zápas se Slováckem přes třídní schůzku svého syna, kde nám kladla paní učitelka na srdce, abychom dětem na školu v přírodě nedali víc než stovku, aby si nezvykaly na peníze. Jsem rád, že když už nemám dobrého majitele svého klubu, že mám aspoň dobrou učitelku svého syna.
Přišlo šest tisíc lidí, bída, chlapci, copak opravdu nevíte, že když se podává poslední večeře, mají být v chrámové lodi všichni na svých místech? Takže jsem si dal z produkce stadiónu svůj oblíbený nakyslý párek. Ta chuť je harmonická s červeno-bílou perspektivou právě tak jako zvěřina a červené beaujolais.
Kluci na trávníku byli zlatí: čtyři měsíce bez kačky výdělku — visela na nich kůže a vypadali strašně. Ale rvali se. Znovu se potvrdilo přísloví, že sytý hladovému věřit nemá, jelikož jsme tam Slovácku bez varování šoupli dva góly a bylo vymalováno. Zase jsem se přesvědčil, že publikum je dvanáctým a třináctým hráčem svého týmu, protože po dojemném vzájemném děkování o poločase začal běhat i chronický lenoch Lukáš Jarolím. Dal gól, jezdil po zadku a bylo to, kruci, hnedka znát – z pralesní překopávané se vynořila efektní barcelonská hra plná krátkých přihrávek, jíž chybělo pouze zakončení, protože Messiho holt nemáme.
My, slávisti, prostě nejsme žádní pidifleci!!!
Den, kdy jsme jako každý rok nevyhráli titul, začal tradičně – devadesátiminutovým bušením do mírně zatažené obrany Liverpoolu. (Což jsem neviděl, neboť jsem absolvoval výměnu názorů pronášených zvýšeným hlasem na téma, o němž se nehodlám právě šířit.) Kdy jsem zapnul televizi a satelit, Arsène Wenger, náš dobrý boss, právě prováděl jedno ze svých alchymických střídání, které nikdo příliš nepochopil, když se rozhodl proti zasunutému Liverpoolu hrát systém 4231 s Bentdnerem na křídle. Bentdner (vedle toho, že je to pitomec, co z malého vápna netrefí bránu, jenž ale tvrdí, že je nejlepší forvard současné Evropy) je přitom typický koncový útočník. V tuhle chvíli jeden tak nějak tuší, pokud je tohle zápas, který má rozhodnout o šanci na náš titul, pak by měl asi vypadat jinak. Ale vypadalo to pořád stejně. Naši si přihrávali, aniž by vystřelili na bránu, Liverpool v pohodě bránil a Arsène Wenger u lavičky máchal bezmocně rukama nahoru a dolů ve svém typickém gestu takovým fofrem, že podle mě se mu povedlo na chvíli vzlétnout a obletět Emirates. A jakmile jednou vidíte Wengera létat, nebo se o to alespoň pokoušet, víte, že je zle. Tohle gesto je výraz bezmoci. A vy vidíte nejvyššího sportovního představitele vašeho klubu, jak se u lavičky bezmocí pokouší létat, zatímco jeho svěřenci hrají bago místo toho, aby dávali góly přesně podle jeho pokynů (dali jich devět v posledních osmi ligových utkáních doma – tolik k legendě o Arsenalu jako týmu hrajícím útočný fotbal plný gólů). Takže víte, že je zle. Že je konec. Jste smířeni, že letos tedy také ne. Vlastně jen čekáte, JAKÝM způsobem tu šanci na titul ztratíte. Protože v tom jediném vás váš tým dokáže ještě překvapit. Je to jako v repetitivní noční můře. Pokaždé víte, že umřete. Jak to bude tentokrát? Zlomí vám někdo vaz? Přiletí kulka? Bude to dýka? A do srdce, nebo do tepny? Nebudu vás napínat. Byla to vražda Ebouem (kdybyste chtěli vědět — Eboue je náš záložník a příležitostný obránce, muž velkých výkyvů formy, v kabině oblíbený smíšek a jinak naprosto nevypočitatelný fotbalista, s nímž je možná radost hrát, ale na kterého je často utrpení koukat). Stejně nás kdysi poslal domů z Ligy mistrů proti PSV svým naprosto idiotským faulem u rohového praporku Alexander Hleb. Ale tentokrát si osud fanoušky Arsenalu dal ve velkém. Před popravou jsme dostali kuře k poslední večeři a příslib milosti v podobně faulu na Fabregase a proměněné penalty Van Persieho. Byla 96. minuta zápasu. Šestá minuta nastavení. 1:0. Co se ještě může stát, no ne? Hmmm … může se stát Eboue. Z poslední střely Liverpoolu na bránu o dvě minuty později se míč odráží k liverpoolskému Lucasovi, který je na hranici vápna, zády k bráně, míč před sebou, neohrožuje bránu, rozhodčí každou sekundu musí pískat konec. V tu chvíli se odněkud zjeví Eboue a skočí mu na záda. A ukazuje se, že to nebyla poslední střela Liverpoolu na bránu, protože Kuyt bude ještě kopat penaltu. Přísnou, ale to historii nezajímá. Arsène Wenger v tu chvíli mává rukama tak rychle, že ho zachytí letová kontrola na radarech severolondýnského letiště Stansted.
Pokud tedy United nějakým způsobem spektakulárně neimploduje v posledních několika kolech, budeme letos zase nejlépe druzí. Až Arsène Wenger přistane zpět v Londýně, řekne nám, že to byla vlastně úspěšná sezóna a že příští rok to bude ještě lepší. Pak v létě nikoho nekoupí a na podzim se zraní půlka týmu. A Wenger si obletí své kolečko kolem Emirates. Úplně stejné jako letos, jako loni, jako předloni …
