Coby jinoch jsem miloval westernové filmy. V totalitní ČSSR jich nebylo mnoho a tak jsem je viděl všechny. V 60. letech se jím říkalo „kovbojky“. Měly jakéhosi společného jmenovatele: vyparáděný kovboj seděl na vysokém bílém „mustangovi“ a po obou stranách měl v pouzdrech kolty. Ty visely „proklatě nízko“. Sledujeme-li však dobové fotografie amerických cowboys “Divokého západu“ v archivech USA, brzy poněkud vystřízlivíme. Filmoví kovbojové neodpovídají historické skutečnosti.
Řízená pracovní doba neexistovala. Dřina se praktikovala od rána do večera a od večera do rána. Státní archiv Arizona: „Bussines as usual from morning to morning...“ (obvyklá služba od rána do rána...). Umazaný trpaslík a honec dobytka byl ubožák. Usnul se svým mustangem, kde se dalo. Někdy přespal i v sedle. Domov, byt a rodina jako takové pro něho byly pouhým neuskutečnitelným snem. Žil ze dne na den za nízkou námezdní mzdu.
Vysoký vyparáděný kovboj na bílém koni je romantickým výmyslem. Námezdní pasák dobytka drobného vzrůstu se zásadně oblékal do všeho, co mu přišlo pod ruku. Džínové kalhoty a džínovou vestu začali kovbojové nosit až po 1. světové válce. Do té doby ona typická osobnost „Divokého západu“ svým oblečením spíš připomínala cirkusového šaška (viz prapůvodní foto Billyho the Kida). Často nenosili ani širák (tzv. „stetson“), neboť tento klobouk byl na jejich platové poměry příliš drahý. Širák byl vyráběn firmou Stetson buďto z kůže nebo z drahé plstěné látky. Stetsony nosili tedy většinou rančeři, předáci, loupežníci a nebo vojenská kavalerie. Pokrývky hlav kovbojů byly velice rozmanité a jejich klobouky se většinou podobaly obnošeným produktům, které dnes nezřídka nalézáme odložené v popelnicích.
Hygiena trpasličích honců dobytka byla velice jednoduchá. Nemyli se vůbec. O čištění zubů ani nemluvě. V pracovním oděvu i spali. S vodou se seznamovali pouze tehdy, když spadli ze sedla do řeky nebo přilehlého jezera, kde se napájel dobytek. James Cooper o tom píše (Arizona Archives and Public Records): „...smrděli tak bestiálně, že rozhovor s nimi se dal uskutečnit pouze na delší vzdálenost.“ Byli prakticky pořád umounění. Nedostatek hygieny způsoboval i celou řadu nemocí. Průměrná délka života kovboje sotva přesáhla 50 let. Na primitivních dřevěných křížích náhrobků v Texasu, Arizoně, Kansasu atd. lze vydedukovat, že honáci krav byli masakrováni nemocemi a většinou umírali kolem čtyřicítky.
Kovbojové pistole „proklatě nízko“ nenosili, protože by je ztratili. Naopak! Archivní fotografie ze současných výstav na jihu USA dokazují, že je spíš nosili „proklatě vysoko“. V mnoha případech nepoužívali ani pouzdra a měli revolvery zastrčené přímo za opasek. Ačkoli dobrý kolt nebyl zrovna levný, vláčeli jich sebou hned několik. Důvod byl zcela prozaický: tato silně nespolehlivá zbraň, následkem vlivů počasí na “Divokém západě“, buďto vystřelila, a nebo také ne. V tom případě bylo nutné sáhnout k náhradě.
Pistolové souboje kovbojů v saloonech osídlených městeček jsou báje romantických autorů westernových příběhů a rodokapsových sešitů. Honáci dobytka se objevovali v těchto zařízeních velice zřídka (pokud vůbec), neboť ze své skromné mzdy na to zdaleka neměli. Revolvery nosili proto, aby sebe a hlavně dobytek chránili před divokou zvěří. Predátoři, většinou v noci, kořistili na zaběhlých kusech dobytka, a nebo vyhlídnutý objekt odehnali od stáda, aby se pro ně mohl stát lehkou obětí.
Jak to tedy s těmi revolverovými souboji v saloonech „Divokého západu“ bylo?
Ano, konaly se. Ovšem jednalo se převážně o potyčky zlatokopů, falešných hráčů pokru, pasáků prostitutek, vlakových a dostavníkových lupičů, případně vojáků přilehlých posádek („military forts“). Umazaní kovbojové u toho nebyli. Pakliže měli chvilku volna, nešli do saloonu, ale zalehli pod nejbližší keř, aby si alespoň trošku schrupli a připravili se tím na další nepohodlí svého povolání. Natočte však filmový trhák o chrápajícím kovbojovi!
