Reportáž z jednoho nájezdu Spasitele | Reflex.cz
reklama
nahoru

Reportáž z jednoho nájezdu Spasitele

Pavlína Wolfová25. prosince 2010 • 11:18
Reportáž z jednoho nájezdu Spasitele
ozdoba
• foto: 
wikimedia.org

Ježíšek nám nosí stromeček v noci před Štědrým dnem. Stromeček k nám posílá taxíkem, když děti usnou. Pak mi pomůže vsadit ho do stojanu, čímž ztrácíme hodinu a vůbec nevím, jak ještě  stihne pomoct jinde.

reklama

Sedm ráno, mlha, hustě mží, Štědrý den uprostřed Vinohrad. Děti mi skáčou po břiše, „byl tu Ježíšek a máme krásnej stromeček!“ V pyžamech ho strojíme, nálada zvolna nabývá rozměr slavnosti, je sedm padesát, stromek poprvé padá. Ztráty spočitatelné. Sedm ozdob. Nevadí. Bojujeme. Osm devatenáct, strom se řítí podruhé, tři další ozdoby smetáme na lopatku. Přemýšlím, jestli přece není lepší mít doma muže a tatínka. Napotřetí zařve deset ozdob, chce se mi plakat, ale slavnost je slavnost. Kašlu na tatínky, beru kladivo, skobu, stromeček připevňuji a zřejmě vypadám dojatě. „Mami, to je krása, viď?! Nebreč...“

 

 

Zlaté prasátko

„Nauč se parkovat, prase.“ Zřejmě lihem mi někdo přilepil na boční okénko list papíru, protože jsem nezvykle čněla z řady a protože se mu chtělo. Nevidím do zpětného zrcátka, sundat to nejde ani seškrábat, snad to zajde věkem dřív než já. Vyrážíme po návštěvách. Během jediného dopoledne rozpláčeme dvě stařenky, které nás normálně nemohou vystát, přepadneme opilého strýčka, který z nás vůbec nemá radost a naštveme asi čtyři řidiče, jimž vjedeme do dráhy, protože se děti vzadu perou a já se po nich oháním. A taky pro to, že nevidím do zpětného zrcátka – vizte výše štědrodenní příhodu o praseti. Držíme půst, máme hlad, ve dvě na nás čekají mí rodiče. Vcházíme, nálada napjatá, z kuchyně voní rybí polévka.

 

 

Babičku ráno posedl nápad – vybalit obrovský dárek z odporné krabice a zabalit ho do vánočního papíru. Uvnitř byl  vymodlený dárek jejích vnuků – fatboy. Jednoduše řečeno, polštář, který v bytě zabere spoustu místa. Je nepřípadně barevný a nedá se nikam schovat. Děti se po něm válí u televize a jsou šťastné – v reklamách to tak je. Babička bere nůž, zařízne ho do víka krabice, fatboy exploduje, a zasype jí kuchyni a bramborový salát drobnými kousky polystyrenu. Babička pláče, stresovaný dědeček vyráží do obchoďáku a získává, jak později uvede, ´poslední fatboy v zemi´. Babička přestává plakat a balí. V tom my vcházíme, rozbalujeme a zase se pláče – „My napsali Ježíškovi vo zelenýho. Ježíšek to zkonil.“ Veselé Vánoce. Jsme smutní a hladoví. "Zlaté prasátko, děti, je výmysl“, prohodí děda. Dětem se nechce žít.

 

 

2010 po Kristovi

Náš domácí stromeček fixovaný skobou ve zdi vypadá po návštěvě božího dítěte jako prapor původního majitele dobyté pevnosti. Krabice, papíry, igelitové pytle, mašle a schotchpásky tu po Kristovi zůstaly. A tak tu po půlnoci sedím, slavím si první svátek vánoční okusováním studeného kapra od včera  a mísou salátu a děti konečně usnuly. Mezi krabicí lega, mísou vánočního cukroví, o baterie se hlásícím nintentendem, novými lyžemi a česací panenkou, která „umí i stát.“ Ve zdemolovaném bytě na kousku místa, které se mi podařilo najít po nájezdu Spasitele, jsem šťastná. Nikomu se nic nestalo, už neprší, babička už nepláče a puch po shořelém adventním věnci se pomalu větrá. Strašně se těším napříště – a to myslím vážně. Vánoce jako z pohádky. Máte to taky tak, že ? Proto to tady píšu. Misery loves company.       



Klíčová slova:



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama