Kde to žijeme? U baru se zvrací a pod výčepem jsou mrtvoly | Reflex.cz
reklama
nahoru

Kde to žijeme? U baru se zvrací a pod výčepem jsou mrtvoly

Milan Tesař, Luděk Staněk27. října 2010 • 17:25
Kde to žijeme? U baru se zvrací a pod výčepem jsou mrtvoly
Červená karta pro Tomáše Janů
• foto: 
Barbora Reichová (Sport)

Zatímco Luděk řeší nechutnou situaci v irské hospodě, Milda podává žalobu na neznámého pachatele. Události kolem fotbalu nebyly ještě nikdy tak dramatické.

reklama

Ahoj, Mildo.

Malej a velkej

 

Sledovat anglickou ligu v Praze není úplná legrace. Vyžaduje to jisté odhodlání. Nejen najít tu pravou hospodu, ale především platit v ní za pivo cenu, kterou by náš společný přítel, editor Reflexu Bartošek většinou shledal krajně nemravnou. A měl by pravdu, co si budeme povídat. Nicméně má to i jisté kouzelné momenty. A právě o nich ti chci dnes vyprávět. Nebudu se tu šířit o tom, jak jsme porazili o víkendu venku Man City, byť to mělo odhalenou krásu (a nejen proto, že jsme hráli od páté minuty proti deseti). Především ten první gól, který dal Nasri po krásné nahrávce jedna-dva v malém vápně byl TOTÁLNÍ ARSENAL. Bylo to něco, na co se koukám znovu a znovu rád, daleko raději než na české komedie ze sedmdesátých let, které mne většinou rozesmějí, ale zároveň naplní depresí, byť je Česká televize, na rozdíl od výročních DVD Arsenalu, dává každý víkend do zblbnutí. U tohohle se při opakováních člověk může smát a většinou má ještě nějakou šanci vidět hezkou budoucnost. To se ti u komedií, které jsem zmínil nestane.

 

 

Jak možná víš, mojí základnou pro sledování anglického fotbalu je hospoda JJ Murphys na Malé Straně. Mimo hlavní turistické trasy. Není to ani fan hospoda, na rozdíl třeba od Zlaté hvězdy ve Smečkách, kde vždy uvidíš jakýkoli fotbal chceš. V JJ Murphys jsem velmi často sám, občas poslouchaje kecy irského barmana, který fandí Tottenhamu, což náš vztah arogantní zákazník / drzý sloužící jen utužuje. Občas tam proto jdu jen tak, podívat se na zápasy týmů, které toužím vidět prohrát. Zápas Man U proti Wolves v Carling Cupu je přesně ten případ. První půlka nenabízí moc, ve druhé je to najednou nahoru a dolů a B tým Man U má problémy. V šedesáté minutě barman (ne ten Ir, ale jeho záskok, fajn kluk, který se zdá mluvit až podezřelým množstvím slovanských jazyků) za stavu 2:1 pro Man U praví "Wolves dají gól, to je jistý". Trvá pět minut, než se jeho proroctví vyplní. Je přibližně dvacet minut do konce a já se těším, že prodloužení mi dá záminku objednat si další pivo, když tu se přichomítne na bar chlapík, oblečený značně oficiálně a mluvící velmi spisovně, který si objedná Guinness.

 

Vypije jeden rychlostí, že ho podezírám z toho, zda jej nevylil z okna - a šup další. Mezitím je fotbal nahoru dolů. Otevřené obrany, vypadá to jako tenis, máváš hlavou z jedné strany na druhou. Spisovný chlapík blábolí cosi o kvalitě místního Guinnesse (nebudu říkat, kolik stojí, to je nemravné i na mně a co kdyby to četl Bartošek), o Dublinu, o tom, jak má být vychlazen... prostě kecy. Devadesátá první minuta, těším se na prodloužení, byť vím, že Man U umí zahrát konce, když najednou Hernandez prostřelí obranu Wolves a je vymalováno. V tu chvíli se chlapík s Guinnessem sehne pod bar. Možná mu při oslavě gólu něco upadlo, říkám si a sleduji v televizi frustrovaného manažera Wolves. Cítím s ním. Slovo cítím je důležité...

 

Když se otočím vzápětí na bar, chlapík s Guinnessem kouká na barmana, který vrací spisovnému guinnessářovi drobné. Ale na něm je něco v tu chvíli špatně. Nejdřív to dojde mně. Ta nestrávená okurka od oběda na guinnessářově spodním rtu je něco, co tam předtím nebylo. Stejně tak jeho výraz - něco hodně provinilého v očích. A když chlapík, který právě vypil tři Guinnessy ve světovém rekordu na čas, říká barmanovi: „Já se moc omlouvám, ale poblil jsem se vám pod bar", dojde mi, že jsem nikdy neměl dostatečně velké koule na to, abych dal takhle najevo, co si myslím o tom, že Man U dokáže rozhodovat zápasy v nastavení.

 

 

Trvalo skoro 20 minut, než se v Murphys rozhodli, zda to uklidí barman, nebo servírka. Nakonec to byl barman. Měl u toho stejně spruzený výraz, jako James McCarthy, trenér Wolves, který byl v tu chvíli na obrazovce. OK, neměl v ruce koště. A víš, co je nejhorší? Přesně tam, kde bylo včera nablito, přesně na tom samém místě (je to nejlepší místo na baru) budu zítra stát já a sledovat B tým Arsenalu, jak se snaží porazit Newcastle venku. A pak že život není pes...

 

 

Ciao Luďku,

Malej a velkej

víš, jak si připadám? Jako ta stará paní na vozíčku (v té detektivce jí hrála Jiřina Šejbalová a to byla tak dobrá herečka, že určitě nikdy nehrála za Slávii). Je sama v bytě. Je noc a hlas v telefonu vyhrožuje, že už si pro ni jde. Nebohá volá policii, ale služba na stanici říká: Nemůžeme dělat nic, zločin ještě nebyl dokonán.

 

Nebo tak nějak.

 

Já nesedím na vozíčku. Sedím na své sedačce tribuna východ 116/10/4 a před mýma očima zabíjejí klub. Volám, píšu, ale ozývá se: „Ještě se nic nestalo, klid…“

 

Ale já podávám žalobu na neznámého pachatele, který z mého milovaného klubu nejprve vysál peníze jako upír krev, pak vytáhl scénář insolventního řízení, snažil se zatajit pravého vlastníka, jakož i informace, že hráči dostali naposled zaplaceno v srpnu, a že akcionáři klubu dluží dvě stě milionu za stadion.

 

Mrtvola s dýkou v zádech na zemi výčepu rozhodně vypadá líp.

 

 

Agentury hlásí, že anglický klub Portsmouth je v likvidaci. A vyloženě vidím kolegu v klubovém dresu na tribuně východ 116/10/4. Vidím, jak se tento námořník z jihoanglického přístavu taky celé týdny chlácholil: To se přece nemůže stát. Co by byl svět bez Portsmouthu? Jenomže co by byl svět bez Lennona, Cobeina a Jiřiny Šejbalové… všechno a nic. Normálně běží dál.

 

Managemente, upřímně, jak může trenér Michal Petrouš, jehož jedinou kvalifikací je, že je ochoten dělat svou práci zadarmo, jak může nutit hráče sprintovat, vracet se v bloku a presovat už na půlce, když ví, že ti borci budou ještě po zápase roznášet pití v nočních klubech jako začínající herci, aby uživili rodinu?

 

V tomto světle se mi výsledek a výkon našich borců proti Českým Budějovicům zdál jako nadpozemský. Kluci dřeli. Kiselův padající list ze druhé minuty byl povznášející a — světě, zboř se — gól dal i Jakub Hora, kterého jsem ještě před týdnem hodlal vyměnit do FC Kopyto.

 

Bojím se jen, zda takový povedený zápas není jen hedvábným šátkem na obličeji vojáka, jemuž nepozorovaně amputují nohu. Kruci, to se v tomhle státě skutečně nenajde nikdo, kdo má hloupých dvě stě melounu na koupi historicky důležitého klubu, dalších dvě stě na zalepení díry za stadion, sto milionů na dluh ENICu a dalších půl miliardy na další rozvoj a nákup dvou dobrých útočníků?

 

Kde to žijeme?

Milan Tesař, Luděk Staněk


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama