Tento vzdělávací materiál by měl v krátkosti představit laickému čtenáři, co jeho přítelkyně nebo manželka zažívá zhruba jednou za půl roku při návštěvě předpeklí zvaného gynekologická ordinace.
Jak je možné, že na téma „ženský doktor a utrpení mladé Boháčkové“ nebyl dosud natočen televizní hororový cyklus? Asi proto, že setkání s gynekologií představuje pro velkou většinu „holek“, jak nás zdravotnický personál bez ohledu na věk nazývá, dosti traumatizující zkušenost. Proč?
Vystřídala jsem v životě dvě ženské lékařky. U žádné z nich neexistovala možnost se objednat. Chtěla-li žena přijít na řadu ještě před jedenáctou, musela si přivstat. Druhá lékařka začínala ordinovat od osmi a tehdy také otevírala čekárnu. V sedm ráno již stojí před její garáží ve společnosti dvou koček skvadra patnácti žen a v desetistupňovém mrazu / v lijáku čeká na vyšetření gynekologických potíží, nyní značně zhoršených vlivem nachlazení získaného před ordinací.
V osm přijde sestra, které tu říkáme paní asistentka. Ona nás oslovuje jménem nebo jeho zdrobnělinou a tyká nám, opět bez ohledu na věk a sociální postavení, což je pro některou zdrojem příjemného návratu do mládí prožitého za socialismu, pro jinou důvodem pro skřípění zubů, neboť se zdá, že je jí bohatý manžel, tři děti a dvě vysoké školy k ničemu a v čekárně ostatním rovna jest.
Dámy si vezmou z krabičky kartičky s čísly označujícími pořadí, v němž se dostavily před lékařčinu garáž (zatím jsme se ani jednou neporvaly!), po chvíli je ve stejném pořadí odevzdají spolu s průkazy pojištěnce do rukou vládkyně chrámu (paní asistentky), rozsadí se po ordinaci a snaží se zapomenout na to, že se v nevhodně řešených křesílkách dotýkají zadky. Chtěly bychom si číst, pracovat nebo poslouchat hudbu, ale nemůžeme.
V ordinaci je umístěna obrazovka, která nonstop vysílá jakousi ženskou televizní stanici orientovanou na ty nejintimnější věci. „Došlo u vás k úniku moči?“ optá se z obrazovky seriózně vyhlížející padesátník (stoprocentně prostatik) a půlka ordinace se začervená. Po reklamě na vložky zazní už podvacáté o kontext oproštěná věta „Proč všichni mluví o tom Eveloru?“. Netuším, co je Evelor. Vím jen, že té nebožačce, která větu školským způsobem čte, měli vysvětlit, jak v otázce doplňovací zacházet s intonací. Teď tu mizerně načtenou větu nemůžu už dva měsíce dostat z hlavy... Najednou začne brečet malé dítě. Všechny matky v ordinaci poplašeně vzhlédnou – a je to úplně zbytečné, to se jen zdravotní televize značně nekalým způsobem snaží získat jejich pozornost, aby je mohla citově vydírat otázkami, zda dělají pro své děti dost a zda jim kupují ty správné vitamíny, případně zda už podstoupily mamografické vyšetření.
Než se za dvě tři hodinky dostanou na řadu, mají úplně vymytý mozek. Odcházejí sice pečlivě vyšetřeny (protože paní doktorka je skutečně skvělá doktorka!), leč s pocitem, že se co nevidět začnou samovolně pomočovat, že nejsou dost dobrými matkami a že se musejí nechat očkovat a vyšetřit nejméně u pěti specialistů... Ale i přes to jsem fakt ráda, že jsem ženská. Pokud vím, občasná nutnost gynekologického vyšetření, porodní bolesti a každodenní práce o naše slabší polovičky je to jediné, co nám v roli královen lidstva překáží.
Hlasujte pro Reflex.cz ve finále Křišťálové Lupy 2010. Děkujeme.
